Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Filozofka a fenomenoložka Anna Hogenová je znovu hostem Celostní medicíny. Paní profesorka, autorka mnoha knih, přednáší na Univerzitě Karlově a Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Řeč bude například o tom, jak poslouchat „to nejhlubší v sobě“ a žít podle své vlastní míry. Také, jak přistupovat ke smrti nebo pečovat o duši.
„Důležité je v životě hledat to posvátné, ne se jen pořád řídit logikou“ říká Hogenová.
Oba díly z našeho prvního rozhovoru pro Celostní medicínu z roku 2021 si můžete připomenout zde:
Před čtyřmi lety jste v rozhovoru říkala, že dnešní mladá generace se ráno místo přírody nechává pozdravovat sociálními sítěmi. Od té doby se množství valících se informací ještě zvětšilo. Jak se k tomu postavit? Je pro přemýšlivého člověka cesta to vše ignorovat?
Ignorovat se to nedá, protože vždy bude část informací pro život důležitá. Ale jde o to, vytápat v sobě snesitelnou míru. Já už jsem stará osoba a potřebuji jezdit na kole v Praze přes parky, abych se sebou trošku potkala. Když učím, musím ve škole řešit tisíce otázek a nejhorší jsou úřednické věci, kterým se nevyhnete a které vám kazí soustředění. Je teď ten život k neunesení. I pro dospělého člověka. Jenom málokomu se podaří utéct z klece, ve které chce být každý úplně nejlepší. Lidé handicapovaní nebo zdravotně neuzpůsobení k požadavkům dnešní doby musí prožívat naprosté peklo.
Kromě růstu informací roste ve veřejném prostoru i agresivita. Teď jsme to mohli vidět nejen v předvolební kampani, ale pro mě v překvapivě neuvěřitelné míře i poté, co už volby skončily. Takže trochu podobná otázka jako ta minulá: Jak se k tomu postavit?
Za prvé si to uvědomit. Což také mnoho lidí nedělá a pořád si říká: „Musím být za každou cenu pozitivní.“ Pustit to k sobě, pojmenovat to, a pak si říct, proč se tito lidé nemohou chovat takto? Proč se nemohou chovat jinak, než se chovají? Která ta nutnost je k tomu dokopala? A pak přijdou na to, že v jejich životech má největší sílu nutnost, která provází digitalitu.
Digitalita je šílená. Semele vás tak, že ani nevíte, jak se jmenujete.
Technologické myšlení je ubohé, když je jenom technologické. Pak pronikne i do technologie moci prostřednictvím politiky. A v ten moment přesně pocítíme to, co jste říkal. Většině politiků a influencerů na sociálních sítích chybí základní zdvořilost, soucit, vroucnost a neskrytá pravdivost. A tohle, když řeknete, tak se vzbouří všichni digitálníci, protože oni skrze technologie žijí a mají z nich obrovské zisky. Člověk nevystačí jenom s logikou. Člověk v sobě musí mít i to, čemu staří Řekové říkali žhnutí – což je hledání něčeho, co je posvátné. Ale tahle posvátnost není náboženská (institucializovaná). Je to vlastně to, co z člověka dělá člověka. Setkání s něčím, co nás převyšuje. Je to to, co patří ke každému člověku. Co tu bylo kdysi, ale teď to kvůli technologické revoluci, která proniká až na dno duší, končí.
Řekové věděli, že my lidé jsme dostali od Bohů dva dary: aidos a díké. Aidos je jakási posvátná bázeň, zároveň je to trošku stud; je to něco, co do člověk vchází tím, že se dotkne něčeho, co není úplně výslovné. Do dětí vstupuje například skrz krásnou literaturu, poezii, hudbu nebo malířství.
Řekové posvátnému říkali „thea“. Pochopili to moc dobře, znali to, a proto z „thea“ vzniklo slovo „theatre“. Začali stavět divadla. V katarzi, v náhlém zlomu Sofoklovy tragédie se najednou ocitli v jiné otevřenosti světa než dosud. Teprve to z nich udělalo lidi. Ale když se podíváte na politiky, tak oni to v sobě nemají. Mají v sobě jenom technologii moci a marketinogové myšlení.
Jak můžeme, paní profesorko, v sobě kultivovat lásku?
Láska se v člověku rodí. Nedá se vyrobit. A přesně to, co jsem teď řekla, technologové – kteří jsou bohužel i mezi psychology, lékaři a učiteli, filozofy – nevědí.
Každé dítě se musí odmalička probouzet. Máma zpívá, táta kolíbá, říkají se pohádky, ve kterých je nevýslovné napětí. Nové vhledy se rodí právě za podmínky „napětí bytostného tázání“. Spousta vědců nedokáže pochopit, že theosofie nemá pokrok. Ve filozofii jde pouze o účastenství na zrození toho vhledu. Z napětí bytostného tázání, které v tom človíčkovi bydlí. A teprve pomalu postřehováním, které vede aidos, se zrodí se ve člověku krásno, které napřed vidí jenom na lidských tělech, pak je schopen krásno potkat v činnostech lidí, a následně postupuje po stupních nahoru, až se dostává k účastenství na myšlení Platóna, Augustina, Kanta, Hegela a všech těchto chlapců, kteří přesně tohle v sobě mají. Teprve v této fázi člověk pochopí, že krásno je jenom smyslové vyzáření dobra, což že přesně to, co schází dětem v patnácti a dědkům a babkám v osmdesáti. A u většiny dalších lidí je to přehlušeno snahou vydobýt si na světě nějaké postavení.
Jak podle Vás pečovat o duši?
Pečovat o duši znamená v prvé řadě potkat v sobě potřebu pravdivosti. A to musí udělat rodiče, škola… Někdy až ve čtyřiceti nebo padesáti pochopíme, že bytí a pravda jsou jedno a totéž.
Že věci jsou, že trvají, že vznikají a zanikají, je možné jen tím, že z něčeho vstupují do zjevů, ukazují se, a to, z čeho vstupují do toho zjevu, je právě to bytí, které kdyby nebylo, nebylo by nic. Je to těžké na pochopení, ale už staří Řekové to věděli. A proto má Platón v 10. knize Ústavy vyprávění o tom, že duše navracející se z Hádu k novému životu tady zase na Zemi musí projít polem, které je úděsné, šílené a hrůzné.
Platón vypráví o tom, že na konci dne duše přicházejí k řece, ta se jmenuje Amelés. Česky bezstarostná. A teď řekne, že z řeky se každý napije, ale musí pít jen tolik, kolik je jeho osobní, nejhlubší míra. Když se napije moc, zapomene na nicotu. A když zapomene na nicotu, tak ho nikdy v životě nenapadne, že tento svět plný věcí a tvarů a s krásou, kterou v sobě mají nebo nemají, tu také nemusel být. Jakmile tohle v sobě člověk nemá – možnost nicoty, která je obsažena i ve vztahu ke smrti – tak si myslí, že bude žít pořád. O smrti nechce nic slyšet. Chce si užívat, mít hodně peněz a všechno řídit. Musí být nejkrásnější, musí být jednička. A to je přesně to, co Nietzsche předpověděl, že přijde ve 20. století. To je onen nihilismus, který je ale nihilismem na půli cestě k té nicotě. Když chci mít radost ze života, musím si uvědomit, že jsem tu také nemusela být. Že tu nemusely být mraky. Planety. Vůbec nic. Ani řeč. Musím vědět, že jednou musím nevyhnutelně zemřít. A musím se s tím naučit žít. A právě to je podle starých a chytrých Řeků podstata péče o duši.
Zmínila jste smrt. Jak přijmout smrt svou i smrt blízkých?
Mám pomůcku z Platóna, respektive z Patočkovy reflexe Platóna: Patočka říká, že duše člověka nemá hranice. Mozek je něco fantastického, krásného, ale je to epifenomén něčeho, co je duše. Duše je pohybem, který vzniká ze sebe samého. A protože vzniká ze sebe samého, tak ta duše je nesmrtelná. Nepotřebuje nic z vnějšího světa. Tohle mi vědci nikdy nevezmou. Vždy mě budou mít za ujetého člověka, což mě také mají. Ale duše je schopná do sebe usebrat nekonečné vzdálenosti kosmu. Vše, co usebereme ze světa, se dá ohňového středu v nás samých vložit tak, že se u toho cítíme tak, že jsme doma.
Duše je zázrak. Je něčím, co vůbec nedokážeme popsat. Tudíž můžeme říci jenom to, co víme ze sebe samého: Že se do ohňového středu našeho života vejdou nekonečné dálavy vesmíru, ale i nejhlubší představy o malých mezonech a kvarcích. A to všechno je v jednoduché jednotě. Není to součet jednotlivých informací. Všechny věci na světě mohu usebrat do jednoduché jednoty. Tohle člověk, který má duši, umí. Řekněte mi, jestli tohle nějaká AI dokáže.
Celostní medicínu.cz čtou i nemocní lidé. Dá se podle Vás najít nějaký smysl i ve fyzické bolesti?
Ano, protože se člověk obrovsky hloubí. V bolesti, která je napětím bytostného tázání, se nám rodí opravdu filozofické a hluboké vhledy. Ve fenomenologii chápeme bolest v těle tak, že určitý orgán (například játra) si jede podle svých vlastních zákonů a kašle na jediný zákon, kterým se musí řídit všechny buňky a všechny orgány. Když si například ta játra zvolí vlastní vládu a udělají vlastní kontrarevoluci, tak pak v tom místě vzniká bolest. Bolest je znak, že něco nejede podle míry, se kterou jsme se narodili. Vyvstává proto pro nás úkol, to ve svém životě poznat. Proto i nemoc je ne-možností žít tak, jak bychom se nám mohlo dobře žít, kdybychom poslouchali to nejhlubší v sobě, ten poslední pramen, kde je míra naší jedinečnosti.
V nějakém rozhovoru jste mluvila i o rakovině. Že ji musíme pochopit z ní samé. Že nás jakoby sama navede…
Ano. Navede nás. Tak to nějak i lékař Paracelsus, když v 15.století prohlásil, že kořeny nemoci můžeme najít jenom v ní samé. To souzní s fenomenologií, která nás učí, že poznávat věci musíme jenom z věcí samých, čímž je osvětlena myšlenka, že se musíme ve fenomenologii vracet k věcem samým. A ne tak, jak to děláme, že do nás nejdříve dají metodu, kterou máme poznávat a my pak se stáváme lékaři.
Nemoc v sobě má tajemství, které musíme otevřít, což znamená, že nemoc je pro nás jako lidi vždy odpovědí na dosud neznáme otázky, které musíme z nemoci vyrvat, a dostat se k pozadí, ze kterého se nemoc nemůže nestat nemocí. Čili je to vlastně forma rozhovoru lékaře s nemocí.
Rakovina je mrcha, protože zpočátku nebolí, a pak člověka zničí. My máme za to, že vše způsobují mikroorganismy, ale rakovina je z toho, že nežijeme podle míry, která do nás byla vložena v našem posledním prameni, jenž máme za úkol v sobě potkat a poznat.
Co když je rakovina jenom to, že nežijeme život, který odpovídá spojení s Vesmírem?
Jsme propojeni se zemí a s vesmírem neviditelnými vlákny, a měli bychom to respektovat, což se nedělá. Člověk se neuvěřitelně vytahuje nad svět, nad přírodu, nad bytí. A přitom to nejdůležitější je naučit se být s tím vším v bytostném rozhovoru, a čerpat z toho lidskost.
Pokračování – druhá část rozhovoru vyjde příští týden.
Jiří Hamerský
Autor fotografie: Petr Horký, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=101159441