Proč odmítáme pomoc?

cm odmitajici zena

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Někdy se nám stane, že se ocitáme v situaci, kdy jsme odkázáni na pomoc od druhého – ať už se jedná o nějakou službu, radu, pomocnou ruku, laskavost. V takové chvíli jsme rádi, že se s danou nepříjemností, kvůli které jsme o pomoc požádali, nepotýkáme sami, ale že se našel někdo, kdo nám v dané situaci poskytl útočiště, oporu a pomoc.

Jaké je to však z druhé strany?

Stalo se vám, že jste chtěli někomu upřímně s něčím pomoct, nebo dotyčnému poradit, ale vaše snahy se nedostali na úrodnou půdu, ba co víc, cítili jste se dotčeni, nebo až osobně uraženi, když vaši pomoc daná osoba odmítla? Z nějakého důvodu někdy cítíme jako neslušnost z druhé strany, když někdo naši pomoc odmítne. Avšak neslušnost s tím nemusí mít nic společného. Možná jen v danou chvíli druhé osobě chceme poskytnout to, co si my myslíme, že právě potřebuje, avšak je možné, že je to pouze naše domněnka. Co když v tu chvíli potřebuje něco zcela jiného? S čím vším může souviset odmítnutí pomoci?

Jedním z hlavních motivů, proč nejčastěji odmítáme pomoc, je z důvodu, že se nechceme cítit jako neschopní, nekompetentní, nechceme si přiznat, že na něco nestačíme, bojíme si přiznat závislost, prohru. A proč vlastně? Je vlastně normální, aby člověk zákonitě všechno uměl, vždy si uměl poradit, byl ve všem dokonalý a nepotřeboval někdy ke svému blahu a prosperování druhé lidi. Není! Člověk je tvor společenský, a proto – pýchu a hrdost je potřeba z času na čas hodit za hlavu, a přiznat si „V něčem jsem dobrý než jiní, ale v tomto potřebuji poradit a pomoct, protože nemám ani představu, co dělat“.

Často nás vlastně nenapadne, že vlastně takovýto krok je ve své podstatě to, co z hlediska naší síly a možností můžeme udělat a tím si pomoci. A požádat o pomoc si vyžaduje sílu. Ten kdo to nedokáže, je mnohem slabší a má se co učit.

Někdy nás k tomu, abychom požádali o pomoc, brzdí naše přesvědčení, ke kterým jsme dospěli v období dětství a dospívání. Když dítě zjišťuje, nebo i nepřímo odpozoruje ze svého okolí (rodičů, blízkých), že požádání o něco (pomoc, radu apod.) je projev slabosti, nebo až sobecké, můžou pak v dospělosti tito lidé mít potíže s pociťováním viny („nemůžu přece někoho jen tak požádat, aby to pro mě udělal“) nebo o pomoc nepožádají vůbec („přece si umím poradit, nepotřebuji se nikoho zeptat na cestu, mám mapu“).

Lidé, kteří se cítí extrémně nezávislí od svého okolí, mohli získat tento pocit na základě předchozích zkušeností, které je utvrzovaly v tom, že přijímat od někoho pomoc je příliš ohrožující (ve smyslu osobní integrity, pocitů méněcennosti a sebeobrazu). Když takovémuto jedinci naše nabídka pomoci spíše ohrozí jeho pocit svobody, nezávislosti, bezpečí či autonomie, můžou se cítit zahnáni do kouta a naši pomoc odmítnout. A nezáleží, jestli je naše pomoc jen drobnost a projev slušnosti, nebo zásadnější.

Na závěr snad už jen jeden příběh: Na břehu řeky si hrál malý chlapec s kameny a pokoušel se je zvednout a přenést. Jeden balvan byl však pro chlapce až příliš veliký a těžký. Utíkal za maminkou a řekl jí „Ta skála je na mně až příliš těžká, neuzvednu ji.“

„Když budeš dost silný, tak tou skálou dokážeš pohnout“, řekla mu maminka. Chlapec teda utíkal opět k balvanu, no jak se snažil všemožně, skála se ani nehla.

„Nedokážu to!“ – zoufal si chlapec – „Pomůžeš mi?“

Na to matka spolu se synem poodešla k balvanu a společně jej přenesli.

„Vidíš, říkala jsem ti, že když budeš dostatečně silný, tak tou skálou pohneš, a ne každý je dost silný na to, aby požádal o pomoc. Ty jsi to dokázal, a proto jsi silný, a dokážeš pohnout jakoukoli skálou“.