Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Miluji být soběstačnou, v jakékoli životní etapě, činnosti či oblasti. Už dávno mi došlo, že pocit štěstí není ani tak závislý na okolních jevech, jakožto na mém vlastním snažení a konání. Teprve tehdy se kameny pohnou, teprve tehdy je mohu přenést na místo, které lze nazvat milovanou Citadelou. Prostorem, ve kterém sídlí radost a klid, z malých drobných věcí, které život nese. Těšení se, na to, až zasadím strom, dlaněmi vytvaruji těsto, které pak s vidinou chlebové kůrky ukládám do pece. Byliny, které se zelenají pod přínosem vláhy, radost z chvíle pro sebe, ve které splyneme, louky, pole, stromy, já…
Mnozí z nás pozapomněli, jaké to je, pracovat rukama. Cítit energii dřeva, rostlin, vody či slunce. Přitom, nic nám tak nenavrátí pozbytou sílu, jako právě možnost, zhmotňovat fyzicky své sny. Miluji svou soběstačnost, ale také, mohu-li podpořit soběstačnost druhého. Někoho, kdo věnoval řádku cenných hodin a dní, aby pak postál se svou kůží na trhu.
Vše, co můžeme, vypěstujeme si sami. Ačkoli nás to vlastně nikdo neučil, proces je snadný, zasadíš semínko a ono vzklíčí. Zaléváš, opatruješ, vytváříš prostor, který nebrání kořínkům zhmotňovat úrodu. Pokud však něco pochybí a není, miluji návštěvy zelených trhů. Kolik tam toho vždycky jen je, voňavá jablka, sladké hrušky, šťávou naplněné švestky, krásné žluté brambory, česnek plný léčivého alicinu, domácí maliny, jahody a rybíz. A také květiny, z rukou starých, bělovlasých stařenek. Vždy si nějaké s pokorou koupím. Stejně jako vejce, mléko či kozí sýr. Trhy jsou láska, trpělivé čekání, které se odměnilo bohatou úrodou.
Nenakujeme pouze tak, od kdekoho. Spousta lidí zde přeprodává to, co jinde levně koupila. To mne neláká, stejně jako mne neláká brázdit stránky s podbízivě levným čínským zbožím. Ne, raději vždy směním svou energii s energií někoho, u něhož vím, že zrovna jeho ruce šily šaty pro mne, vypěstovaly výtečnou, chutnou cuketu, ze které uchystám parádní placky. Netoužím po rajčatech z Polska, která se sklízela z větviček zelená. Bažím po ranních rajčatech, které natrhaly známé ruce chvíli předtím, než s úrodou cestovaly na trh. A ty příběhy…Kolik prodávajících vám dá nějaký k dobru, jen tak, od cesty, pochválí dítko, které kouká na tu šťavnatou nádheru, ukazuje které meruňky a broskve a prosí, prosí: „Maminko, že si to mohu sníst už tady a ne až doma.“
Spoustu dobrého si zároveň kupujete v té nejlepší možné kvalitě, bez zbytečných postřiků, hnojiv a Bůh ví čeho ještě. Ze záhonů, na které celý den svítilo blahodárné slunce, ze záhonů, které jsou čistou láskou. Do svých vlastních tašek, bez zbytečných obalů. Tady vám nikdo nenabídne polomrtvou okurku, vše je čerstvé a tak lákavé.
Na trhu koupíte také domácí mléko, tvaroh, jogurt či sýr. Úžasné prokvašené zelí, kyselé okurčičky, domácí hořčici, rajčatovou omáčku, včelí pyl, ale také med. Mnohé ženy zde nabízejí marmeládu, domácí müsli, sušené ovoce. Květiny, které jsou lokální, ze zahrádky, voní. Ořechy, bylinky, koření či čaj. Trh, to je život, ruch a čilý shon. Tradice a nápad. Likéry a sirupy, domácí limonáda. Tak ráda tu chodím, prohlížím jednotlivé zboží, vnímám smějící se oči, dychtivě toužící sdílet své příběhy. Nic z toho se v supermarketu neděje, zboží jen lenivě leží, pod velkými zářivkami, ale tady… Vlastně se procházíte pod sluncem, vnímáte sladkost nabízeného ovoce. A takové jahody, ty tedy voní.
Nejraději mám však trh v létě, brzy po ránu, kdy se svět probouzí, plahočí, líně zívá. Kdy slunce teprve shromažďuje paprsky, aby v plné své síle dalo světu teplo. Ve vzduchu je ještě cítit noční chlad, ale jen zdánlivě, neboť horkost léta nabírá na síle. Ranní hovory, ospalé oči, úsměvy, to krásné svěží: „Dobré ráno, pojďte se podívat, mám čerstvé maliny.“ Jak je to božské, jednoduché, přirozené a naše.
Pokaždé, když někam jedeme, musím vidět tamější trh, ať už v zahraničí či u nás. V Bratislavě zbožňuji Miletičku, rozlehlý barevný prostor plný rozličných druhů ovoce a zeleniny, ale také koření, které vám stařenky prodají v malých plátěných pytlíčcích. Takto jsem si domů přivezla voňavou majoránku, rozmarýn a estragon, lahodný med, včelí pyl, vypadající jako drobná barevná cukrátka. Bali, trh plný koření, úžasné vanilky, skořice a šafránu. Jejich typické ceremoniální oběti-nové košíky, ovoce, z jehož barevnosti a chuti přechází zrak. Nádherný trh v chorvatském Trogiru, plný česneku a levandule, domácích sirupů, fíkových marmelád. Rozličná balení, dle fantazie zručných rukou, které využívají barevných látek k dozdobení skleniček. Olej, nejčastěji z levandule a oliv. V průběhu chladné zimy tak ochutnávám léto, prosluněné, voňavé, plné a štědré.
Ještě nikdy jsme se tolik nevzdálili lidem, kteří pro nás něco vyrobí. Kupujeme zboží z druhé půlky světa, zboží, které pro nás vyráběli nešťastní lidí, pod svou cenou. Lidé, mající své sny, na které však nedosáhnou, protože, ačkoli pracují, chybí jim prostředky. Dříve bylo naprostou samozřejmostí, že člověk věděl, kdo pro něj ušil boty, stříhal na šaty, zadělal na chléb. Nyní víme jen stěží. Přitom, udělat někomu radost nákupem, někomu konkrétnímu, jako bychom vzdali hold jeho poctivé práci, jeho daru, trpělivosti a píli. Jako bychom řekli: „Mohl jsem dát přednost tamtomu, ale, Tvé služby jsou vždy o poznání dál. Ty jsi mi sympatický, Tvou píseň chci slyšet znít.“
Proto mám ráda trhy, pro osobní příběh, pro ty ruce, mající za nehty ještě zbytek hlíny, pro to, aby druhý mým nákupem pookřál: „Ano, má to smysl, zasít na jaře semínko a čekat, až jednoho krásného dne vyžene do květu.“