Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Lidé, kteří prošli traumatickými zážitky, se často rozhodnou stát (psycho)terapeuty a pomáhat druhým. To není žádná náhoda – osobní zkušenosti s bolestí a utrpením mohou člověka motivovat k tomu, aby poskytoval podporu těm, kteří procházejí podobnou situací. Přestože se to na první pohled může zdát jako přirozené povolání pro někoho s vysokou mírou empatie, tato cesta má svá rizika a výzvy, na které se podíváme.
Empatie jako klíčový předpoklad
Empatie, schopnost vcítit se do pocitů druhých, je jedním z nejdůležitějších předpokladů pro práci terapeuta. Lidé, kteří sami zažili trauma, často rozvíjejí hyperempatii – zvýšenou citlivost na emoce a potřeby ostatních. Tato hluboká schopnost porozumění může být velkým darem v terapeutické práci. Terapeut, který si sám prošel obdobím těžkých životních zkoušek, může lépe chápat klientovy pocity bez toho, aby je bagatelizoval, a nabídnout mu porozumění, které je autentické a opravdové.
Osobní zkušenost s traumatem navíc přináší motivaci. Mnoho lidí se rozhodne vstoupit do terapeutické profese právě proto, že jim kdysi někdo pomohl nebo naopak zažili nedostatek podpory a chtějí tuto prázdnotu naplnit. Vnímají své poslání jako možnost předávat to, co sami potřebovali – bezpečí, prostor pro sdílení a uzdravení.
Jak trauma ovlivňuje rozvoj hyperempatie
U dětí, které byly nuceny vnímat nálady a reakce svých rodičů (například ve stresovém rodinném prostředí) nebo opakovaně silné stresové události v dospělosti se tato schopnost rozvinula jako obranný mechanismus. Hyperempatie jim pomohla přežít v prostředí, kde bylo nutné předvídat a reagovat na emocionální stavy druhých, aby se ochránily před dalším stresem nebo bolestí.
Tento „dar“ však má své výhody i nevýhody. Na jedné straně může hyperempatie umožnit hlubší porozumění emocím klientů, na druhé straně však může vést k emočnímu přetížení a vyčerpání terapeuta. Lidé s hyperempatií totiž velmi často absorbují bolest druhých jako svou vlastní, což může být z dlouhodobého hlediska velmi vyčerpávající.
Když pro tebe necítím sebe
Jedním z hlavních rizik, které hrozí terapeutům s vlastní traumatickou minulostí, je soucitná únava (compassion fatigue). Tento stav přichází, když terapeut přijímá tolik emocionální zátěže od svých klientů, že jeho vlastní schopnost cítit empatii slábne. Soucitná únava se může projevit pocitem vyčerpání, emocionální otupělostí nebo podrážděností, což může mít dopad jak na terapeutovu schopnost pomáhat druhým, tak na jeho vlastní duševní zdraví.
Dalším rizikem je protioverování, což znamená, že terapeut může neúmyslně promítat své nevyřešené emocionální zážitky do vztahu s klientem. Například terapeut, který sám zažil určitou formu traumatu, může reagovat příliš emocionálně na příběhy klientů s podobnými zkušenostmi, což může narušit profesionální hranice a ohrozit kvalitu terapie.
Prevence soucitné únavy a vyhoření
Aby se terapeut s vysokou mírou empatie vyhnul soucitné únavě a vyhoření, je nezbytné, aby měl nástroje pro seberegulaci a péči o sebe. Základem je osobní terapie, která mu pomůže zpracovat vlastní trauma a posílit schopnost oddělit vlastní emoce od těch klientových. Terapeuti by také měli využívat supervizi, což je proces, kdy mohou s odborníkem konzultovat své profesionální i osobní výzvy, které se v terapii objevují.
Dalším důležitým prvkem je nastavení zdravých hranic. Terapeut musí vědět, kdy se emočně stáhnout a jak si udržet rovnováhu mezi prací a osobním životem. V opačném případě hrozí, že ho vlastní empatie a potřeba pomáhat druhým dovede k osobnímu vyčerpání, což se dříve či později negativně odrazí na jeho schopnosti poskytovat kvalitní péči.
Pozor na syndrom pomocníka a neexistující hranice
Syndrom pomocníka (někdy také komplex spasitele) je stav, kdy jedinec cítí silnou potřebu neustále pomáhat druhým, často na úkor svého vlastního duševního či fyzického zdraví. Tento syndrom je často spojován s lidmi, kteří mají zvýšenou empatii a hlubokou touhu ulevit druhým od jejich trápení. Lidé s tímto syndromem mají tendenci hledat problémy druhých, protože to posiluje jejich pocit sebehodnoty a účelu.
Proč je důležité vybírat kvalifikované terapeuty
Empatie je důležitým předpokladem pro terapeuta, ale sama o sobě nestačí (ani v kombinaci s touhou pomáhat nestačí). Každý terapeut by měl mít odpovídající odborný výcvik a kvalifikaci, aby byl schopen správně pracovat s klienty a současně ochránit své vlastní duševní zdraví.
Kvalifikovaný terapeut nejen rozumí tomu, co klient prožívá, ale také ví, jak efektivně zvládat emoční nápor a jak vést terapeutický proces v souladu s etickými a profesionálními standardy.
Pokud hledáte terapeuta, je důležité nejen vnímat jeho empatii, ale také se zajímat o jeho odborné zázemí a kvalifikaci. Nebojte se zeptat se na jeho zkušenosti, vzdělání a přístupu k terapii. Je naprosto v pořádku, že si nesednete s každým. Hledejte toho pravého terapeuta pro vás!