Proč by se měl chléb krájet rovně a proč nosí smůlu jíst skývu?

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Chléb, základ našeho jídelníčku, bochník, který nás věrně doprovází a vyplňuje podstatnou část stravovacího týdne. Dokážeme se vzdáti mnohého, ale odříci si chleba? Vždyť utváří snídaně, svačinky, mnohde i oběd, ale též večeři. Prastarý základ prostřeného stolu, na který mnohdy zaděláme sami. Umeleme zrno, které v podobě mouky promísíme s kváskem, kmínem, koriandrem a solí, za přispění odměřeného množství vody. A pak už jen čekáme, až boží dárek vykyne, až jej posuneme do pece a necháme zezlátnout, jako klasy, ze kterých vzešel. Přiznám se, že od těch dob, co jsem se naučila upéci chléb, zažívám několikrát týdně malé drobné radosti, které se násobí, jakmile dlaně prostupují moukou. Upéci chléb je totiž obřadem, okamžikem, kdy se těšíme, čekáme, zhmotňujeme cíl. Věřím, že by ubylo nejedné starosti, kdybychom opět dokázali tvořit, nejenom teoreticky, s abstraktním výsledkem, hlavně však fyzicky, tady a teď. Ať už se jedná o práci se dřevem, květinami, pokornou práci s bzučícím včelstvem. Vidět výsledek, moci se jej dotknout. Přemýšlet, ale nechat též myšlenky plynout, zcela se rozptýlit v samozřejmé práci.

Jak však na chléb nazírali naši předkové? Co pro ně znamenal a jak k němu přistupovali? Včerejší chléb je opředen celou řádkou zkazek, ale též zvyků a rituálů, dojemnými úkony, které měly zajistit sytější zítřek. Co z toho ještě dokážeme zachovat? A dovedeme ještě vůbec péci chleba z žita, špaldy nebo i pohanky, jak bývalo zvykem na Valašsku?

Chléb pro naše předky

Chléb doprovázel celý plynoucí rok, pro chudé chléb z žita, pro ty bohaté z pšenice. Ne nadarmo se prostí lidé těšili lepšímu zdraví nežli páni vysoce postavení, snídající den za dnem krajíc pšeničného chleba bohatě zdobený masem a paštikou. I tradice lidu byly různé, ti, kteří měli hluboko do kapsy k chlebu přistupovali s pokorným díkem a každodenní vděčností, neboť znali hořkou pachuť chudoby, ale i proces, jenž chlebu předcházel, od první rozsívky, přes vroucné modlitby, to, aby bylo dostatek vláhy, to, aby slunce dostatečně žhnulo, aby se vyvedly radostné dožínky, a i na jaře ještě v sýpkách zůstalo dost zrna.

Kdokoli, kdo chléb načínal, poznamenal spodní kůrku třemi pomyslnými křížky, aby bochník všechny nasytil a ubýval pozvolna. Pecen též bylo třeba zakrojit rovně. Běda tomu, jehož ruka při krájení ujela a krajíc nesl stopy šikmého řezu. V takovém případě nešťastník pozval do stavení nouzi, stejně jako chudobu přivolal i na sebe, neboť kdo se neumí srovnat s chlebem, nedokáže vyjít ani s druhým člověkem. V knize Boženy Němcové, Babička, se doslova píše: Ten, kdo zakrojuje nerovně, ukrojuje pánu Bohu paty. Když se pak chléb zakrojil, kromě oněch zmiňovaných křížků se též musel dávat bedlivý pozor, aby se neukrojilo více krajíců, nežli sedělo osob u stolu. Pokud by na stole zůstalo o krajíc více, věřilo se, že někde v cizině hladoví přítel anebo přijdou nečekaní hosté, kteří mají hlad.

Chléb se též nesměl po kouscích odlamovat, což by narušilo okolní přátelství. Člověk kouskuje, namísto toho, aby zpevňoval a celil. Existovala však jedna výjimka, a to drobení chleba do mléka či podmáslí. V takovém případě se věřilo, že krávy budou více dojit.

Zajímavé bylo pojetí skrojku, tedy patky, oblého konce bochníku. Ten se nikdy nesměl vkládat dětem do školních brašen, neboť se věřilo, že jim přinese jen špatné známky. Taktéž nesezdaní chlapci a dívky nesměli patky nikdy pojídati. Pokud by tak učinili, odehnali by od sebe budoucí nevěstu, budoucího ženicha. U žen navíc hrozilo, že skýva přivolá pouze vdovce. I o svatebním dni chléb plnil svou funkci. Nejen, že sytil, taktéž předvídal, pokud si žena ukrojila skývu, brzy měla porodit dcerku. Pokud chléb krájela kolem dokola, k čemuž též vybízelo úsloví – ukrojte si dokola na kluka – tu měla brzy porodit syna.

U svátků a oslav ještě zůstaneme, kdy vzpomenu tradici o Štědrém dni. Ráno se bochník položil na stůl, aby zde setrval až do Štěpána. Tím si hospodář pojistil hojnost, blahobyt, plně prostřený stůl, jenž ho sytil po celý nastávající rok. Po symbolickém znázornění třech křížků a rovném řezu, jenž přeťal chléb, se krajíc zužitkoval do posledních drobtů. Ne nadarmo maminky opakovaly dětem: Drobečky dělají krajíčky a krajíce dělají bochníky. Drobty se buď smetly do ohně, který rovněž pomyslně nasytily, případně, nasypaly se ptáčkům, drůbeži či rybám. Běda však, pokud někdo upustil drobty, po kterých se prošel, zašlapal je do země. Tehdy se věřilo, že pláčou duše v očistci a bylo nutno zapálit svíčku.

Chléb byl též jakýmsi předkrmem, pokud dům navštívil host, který mohl zakrojit. I tady existuje hezká řádka zvyklostí. Krom toho, že chléb věrně doprovázela nabízená sůl, host byl přímo vybídnut, aby chléb zakrojil pěkně dokola: Ukrojte si dokola, ať je plná stodola.

Pustíte-li se do pečení chleba, nezapomeňte jej též zavčasu vyndat. Naši předkové prvnímu pečení chleba přikládali velkou pozornost. Zvláště, jednalo-li se o mladou, právě vdanou ženu. Pokud chléb v peci zapomněla a ten se nepříjemně připekl, velkou pravděpodobností bylo, že její manželství nebude šťastné. Vůbec si nedovedu představit, s jakou odvahou žena chléb do pece kladla. Někde se dokonce věřilo, že pokud první chléb neobstojí, taková žena do roka zemře. Vzpomenu-li na svůj první chléb, jak nevyskočil, jak vypadal, jak chutnal, děkuji za to, že tu stále jsem. Existovala však jistá pojistka, pokud by se přeci jen první chléb nevyvedl, do pece se přikládalo polínko navíc. To polínko bylo dušičkové, aby duše zůstaly tam, kde mají.

Všechny tyto zvyky v sobě nesou pokoru a naději. Uvědomme si, že hovoříme o době, kdy člověk denně vystupoval ze svých komfortních zón, smrt byla každodenní součástí života a visela nad stavením jako těžký přívažek. Houf dětí, které bylo třeba uživit, nemoci, které na ně často a několikrát do roka sedaly, hospodářství a polnosti, které ne vždy obstály s přírodními živly. Těžká práce a hubená úroda. Neštěstí v rodině, to, když stavení přišlo o hospodáře, případně jeho ženu, která zastala nevídaný kus práce. Dnes už se můžeme pousmát nad všemi těmi křížky, pověrami a zvyky, protože jsme se nikdy neměli lépe než dnes. Náš život je často uhlazený a klidný. Beze strachů a otázek, zda zítřejší krupobití nevezme celou úrodu. Vícero možností, vícero cest a vícero napřažených rukou. Přesto však, často, když peču chléb, když jej kladu na Štědrovečerní tabuli, neboť chléb má u nás své právoplatné místo, myslívám na všechny ty dny, které nás minuly a již se nevrátí. A zůstane jen hluboký dík, i za to, že na stole stále voní čerstvý chléb.

V článku jsou použity informace z knihy

Staněk, Josef. Ukrojte si u nás. Práce, 1989. 288 str. ISBN 24-016-89.

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.