Příručka pacienta 10 – Věnuje váš lékař dostatek času tomu, aby dělal svou práci dobře?

Protože lékaři dostávají jen malé finanční pobídky za délku času, který vám věnují a v mnoha případech jsou za to spíše penalizováni, proto doba k rozhovoru, vyšetření a k vysvětlování odráží, jak opravdový má lékař zájem na vašem zdraví. Naštěstí můžete bezprostředně sledovat, kolik času váš lékař věnuje těmto činnostem.

Pohovor a vyšetření jsou činnosti, díky nimž lékař shromáždí většinu informací pro zajištění dobré péče. Čím menší pozornost věnuje tomuto shromažďování, tím nepřesnější bude jeho prognóza vašeho stavu, rozhodování o dalších vyšetřeních a o další vhodné léčbě. Někteří lékaři vyhledávají zkratky během rozhovoru i během následné tělesné prohlídky. Ti pak bohužel mohou častěji vyžadovat nevhodná vyšetření, protože se při prvotním kontaktu s pacientem nezaměří na správná místa. Také mohou vyžadovat více vyšetření, než by jinak bylo nezbytné k určení diagnózy – bezpečněji a efektivněji – jen s pomocí rozhovoru a prohlídky.

Pro některé zdravotní potíže stačí jen samotný rozhovor k tomu, aby bylo možné stanovit diagnózu nebo přinejmenším vyloučit některé možnosti. Třeba migrény jsou tak typické ve svých příznacích, že pozorné sledování jejich vývoje může být jen jedinou věcí, která je potřebná k diagnóze. V případě bolestí u srdce při angíně pectoris pak může pohovor pomoci rozhodnout, zda je oprávněné žádat další vyšetření.

Jak je tedy důležitý pohovor pro stanovení správné diagnózy? Univerzitní výzkumníci v Západní Virginii zkoumali relativní přínos pohovoru, tělesné prohlídky a laboratorních vyšetření u 80 pacientů, kteří přišli na kliniku s nemocí, která nebyla předtím diagnostikována. Zjistili, že pouhým pohovorem by mohli lékaři stanovit diagnózu v 76 % případů. Následnou tělesnou prohlídkou by mohlo být diagnostikováno dalších 12 % pacientů. A jen u dalších 11 % by mohly být rozhodujícími laboratorní testy.

Aby mohl lékař vést pohovor v přiměřeném rozsahu, musí si k tomu vyčlenit dostatečně dlouhý čas. Lékaři, kteří s vámi stráví ve spěchu jen pár minut, se zeptají jen na to nejnutnější, pohlíží přitom na hodinky a pak chvátají pryč z místnosti, nebudou určitě schopni poskytovat prvotřídní péči. Mohou opominout příležitost k získání nezbytných informací, což je může přivést ke stanovení chybné diagnózy, k vyžádání nevhodných vyšetření nebo k předepsání špatných léků. V takovém případě se zřejmě po setkání tohoto druhu nebudete cítit zrovna nejlépe.

Omezením zdravotní osvěty se rovněž podkopává kvalita lékařské péče. Pacienti, kteří toho vědí málo o svém zdravotním stavu, budou s menší ochotou dodržovat pokyny svého lékaře, uskutečňovat změny svého životního stylu, brát předepsané léky a všímat si vedlejších účinků léčby. A také se méně často cítí spokojení s kvalitou lékařské péče.

Někteří lékaři nedokáží věnovat dostatek času pacientům, protože jim to nepřináší finanční prospěch, zatímco jiní mohou prostě být oběťmi svých úspěchů. Takoví lékaři, kteří jsou velmi žádaní, bývají natolik vytížení, že nejsou schopni poskytovat péči na té úrovni, na niž mají pacienti právo. Jiní lékaři, kteří mají závazky povinné praxe v nemocnicích a současně pracují na část úvazku i ve výuce, bývají přetíženi dlouhou pracovní dobou.

Ať už jsou důvody jakékoliv, lékaři, kteří nevěnují dostatek času svým pacientům, nemohou poskytovat prvotřídní péči – bez ohledu na to, jak velkými jsou odborníky nebo jak skvělá je jejich pověst.

Články tohoto seriálu popisují situaci ve zdravotnictví USA, ale většina názorů a postřehů autora odpovídá i situaci v ČR.

Zpět nahoru