Připadáte si divní? Být jiný může být prokletí i dar 

byt jiny

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Možná jste zažili přehlížení. Šikanu. Nepochopení okolí. Vysoce citliví, introvertní nebo nezařaditelní jedinci to nemají v životě jednoduché. Procházejí obdobím samoty a pochybností o sobě. Často se poté ještě více uzavírají do svého vnitřního světa. Možná, že však v hlubinách tohoto utrpení je ukryt nejeden poklad.

Lidé, kteří mysleli, vnímali nebo cítili něco jinak, zažívali v minulosti různá příkoří. Jednou je přibili na kříž, jindy upálili nebo totálně zesměšnili. Nedávno mi třeba jedna spisovatelka s vysoce rozšířeným stavem vědomí povídala, jak popisovala lékařům, co všechno vidí, a oni jí chtěli nasadit léky proti schizofrenii. Kolik dalších lidí se například trápí tím, že nesplňují společenský ideál krásy! Jiní odmítají soutěžení, nemají potřebu se prosazovat, a tak žijí na periferii společnosti. I já jsem v době dospívání slýchával věty typu: „jsi snílek“ nebo „máš moc bujnou fantazii“.

Zamilujte se do své originality

Ve filmu Louskáček a čtyři říše mě zaujala myšlenka: „Vidíš věci jinak než ostatní. Až pochopíš, že je to tvůj největší dar, tak změníš svět.“ Pro hodně jedinců může být toto zásadní a přelomová věta. Někteří zakusili, že jejich divnost byla automaticky hodnocena jako špatná. Ale je to přesně naopak! JE TO OBROVSKÝ DAR.

Možná se ti se svým darem nežilo dobře a zakoušel(a) jsi nebo ještě zažíváš spoustu utrpení. Možná, že ale zároveň tvá duše potřebovala a toužila přesně tuto zkušenost prožít. To, že sis zvolil(a) tak těžké podmínky, a tak vysoký level náročnosti, si zaslouží veliký potlesk a ocenění.

Přestaňte o sobě pochybovat

Mnozí se bojí projevit ukázat naplno světu svou originalitu, protože se děsí reakcí okolí. Co když je to ale zase celé přesně naopak? Co když neprojevit se, je tak trochu sobecké? Co když třeba i byť jediný člověk čeká, až se konečně projevíme? Aneb v dalším filmu, Coach Carter, se říká: „Hrou při zdi světu neposloužíte. Není nic osvíceného na tom, když se budete krčit, aby se lidé kolem cítili lépe. Byli jsme stvoření, abychom zářili. Není to jen v někom z nás. Je to v nás všech. A když dovolíme našemu světlu zazářit, nevědomky tím dáváme ostatním možnost učinit totéž. A když se zbavíme vlastního strachu, zbavíme tím navždy strachu i ostatní.“

Jak Alenka z říše divů

A ještě do třetice dnes jeden film. Adéla Skládalová, se kterou jsme loni, na Celostní medicíně, přinesli rozhovor Dovolme si žít jiný scénář, než který nám diktuje většinová společnost, a kterou jsem oslovil s prosbou o příspěvek i pro tento článek, se dříve viděla v postavě Alenky z říše divů. Alenka jí přišla jiná. Divná. S vlastním světem – do toho „normálního“ nezapadala: „Často sama sobě připomínala slova, která Alence řekl se zklamaným výrazem Kloboučník: „Dřív jsi byla víc… svoucná. Ztratila jsi svoucnost.“ Alenka svoji svoucnost ale nakonec zase našla. Zase uvěřila v šest nemožností ještě před snídaní, začala věřit sama v sebe a dovolila si být sama sebou. A tak jsem se nakonec rozhodla zkusit to taky.“

Na závěr bych ještě rád za sebe dodal, že jako psycholog jsem se v psychiatrické léčebně pochopitelně setkával i s případy, kdy „divnost“ byla evidentně „za hranou“; kdy daný člověk byl nebezpečný sobě i svému okolí, a bylo nutné ho léčit. Dnešní článek neměl být adorací všeho bláznivého – že když si o sobě myslíš, že jsi Napoleon, tak že tě to automaticky opravňuje k tomu být předsedou vlády. Dnes to bylo o „zdravé divnosti“. O projevení toho nejlepšího z tebe, co automaticky může obohatit svět. Kéž se nebojíme a kéž je tohoto typu originality na světě co nejvíce.

Jiří Hamerský