Prevence infekcí močových cest dříve a dnes 

infekce mocovych cest

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

V minulosti lidé žili způsobem, který odpovídal jejich době, měli své zvyky, mýty, žili ve zdraví, ale také v nemoci, léčili se podle poznatků tehdejší lékařské vědy. O slavných lidech se hodně napsalo; čím více byl dotyčný pro lidstvo důležitý, tím více se psalo i o jeho životě, o věcech slavných i těch méně slavných v jeho životě. Častým tématem životopisů jsou nemoci a smrt. Paradoxně právě z těchto vybádaných životopisů slavných osobností se můžeme dovídat i o medicínských metodách tehdy používaných. Zaujala mne zpráva na portálu prolekare.cz, popisující události kolem nemoci a úmrtí českého a světoznámého skladatele Antonína Dvořáka.

Dva faktory

Roku 1904 probíhala premiéra opery Armida. Antonín Dvořák byl na ní samozřejmě přítomen navzdory tomu, že trpěl nemocí močových cest a nebyl v dobré kondici. Navíc průběh premiéry opery nesplňoval jeho představy o tom, jak měla být opera interpretována. A tehdy se spojily dva negativní faktory: nespokojenost, rozmrzelost nad premiérou a zdravotní potíže. To jsou dnes dobře známé souvislosti, kdy psychická nepohoda a existující základ nemoci způsobí zdravotní krizi, a dokonce ohrozí život jedince. Skladatel byl nucen kvůli těmto okolnostem opustit během představení divadlo. A pak se v životopise dočteme:

Ledvinovou koliku zkomplikovaly nachlazení a chřipka, a tak ošetřující lékař předepsal Dvořákovi klid na lůžku. Pacientův stav se přechodně zlepšil ráno 1. května a skladatel projevil přání usednout s rodinou k nedělnímu obědu. Po polévce se mu však udělalo nevolno a brzy nato ztratil vědomí. Narychlo přivolaný lékař už mohl jen konstatovat smrt, jejíž příčinou byla oficiálně stanovena mozková mrtvice. Podle poznatků moderní medicíny však byla smrt pravděpodobně způsobena plicní embolií, která pacienta postihla po dlouhodobém klidu na lůžku.

Preparát

V pozůstalosti Antonína Dvořáka, kterou spravuje České muzeum hudby, se našel mimo jiné vzorek donedávna neznámého preparátu, který skladatel užíval. Podle štítku na krabičce byl lék připraven v lékárně U modrého lva ve Vodičkově ulici v Praze dne 17. 4. 1904. Ve spolupráci se Státním ústavem pro kontrolu léčiv (SÚKL) došlo po více než 115 letech k jeho přesné identifikaci; jednalo se o methenamin, jenž byl poprvé podáván v roce 1899. Dvořák tak toto léčivo dostal necelých 5 let po jeho uvedení do lékařské praxe a také pouze 2 týdny před svou smrtí. Potvrdilo se tak to, co bylo dlouhá léta jen předmětem spekulací – že významný skladatel trpěl před svou smrtí krom jiného zánětem močových cest.

Látku objevil roku 1859 ruský chemik Alexandr Michajlovič Butlerov (15. září 1828 Čistopol - 17. srpna 1886 Butlerovka, Kazaň). Byl zakladatelem moderní školy organické chemie a vysokoškolským pedagogem. Zjistil antimikrobiální účinky této substance (jinak také hexamethylentetramin nebo urotropin). Není to látka přirozeně se vyskytující v přírodě, jde o heterocyklickou sloučeninu se symetrickou strukturou, která se v kyselém prostředí rozkládá za vzniku baktericidního formaldehydu a amoniaku. Ve formě hippurátu, mandelátu či salicylátu se dříve používala k dezinfekci močových cest.

https://www.sukl.cz/sukl/rozbor-sto-let-stareho-leku-ukazal-cim-se-pred-svou-smrti

Srovnání se současným lékem

V dnešní praxi se používají u opakujících se infekcí močových cest antibiotika, ovšem když se podávají často, zvyšuje se riziko

spojené se zvyšováním antibiotické rezistence. Není tedy divu, že se vědci ohlížejí také po urotropinu, tedy methenaminu, na který rezistence nevzniká. Byla provedena studie ALTAR, která měla porovnat tradiční antibiotika s methenamin hippurátem v prevenci opakujících se infekcí močových. Výsledky byly publikovány v prestižním British Medical Journal a ukázaly, že v této indikaci není methenamin hippurát horší než antibiotická profylaxe.

Příčina a prostředí

Čtenáři celostní medicíny, kteří se dívají na popsaný problém, jsou přinejmenším v rozpacích nad popsaným výsledkem. Pozitivem je asi jedině to, že se hledá jiná cesta než podávat antibiotika.

Hlavní neshoda v přístupu k léčení opakovaných infekcí je v tom, že zde není hledána příčina těchto stavů. Je zde brán hlavně ten fakt, že se považuje za příčinu bakterie, kterou je nutno za každou cenu likvidovat. Víme ale, že s bakterií se musí prioritně vypořádat vlastní imunitní systém. Pak je hlavní otázkou, proč to nedokáže a proč to za imunitu musí řešit lék… Antibiotikum možná bakterii zničí, ale současně je porušena střevní mikroflóra, ještě více oslabena imunita a lze předpokládat, že se časem bakterie znovu aktivuje, tatáž nebo jiná, anebo se na jejím místě usadí a přemnoží kvasinka.

Co vše rozhoduje

U těchto chronických infekcí se často ukazuje, že v těle jedince je vytvořeno prostředí výhodné pro existenci bakterie, je narušena rovnováha v oblasti bílých krvinek (Th1 vůči Th2), je narušen poměr mezi omega-6 a omega-3 mastnými kyselinami, které vytvářejí tzv. pro-zánětlivé prostředí. O narušené mikroflóře jsem již psal výše, ale pokud trvá dlouhou dobu, což lze u opakujících se infekcí a opakovaných podávání antibiotik předpokládat, pak může dojít ke zvýšené propustností střevní stěny; tento stav umožní, aby se do krve dostávaly látky, které by jinak odešly střevem z těla ven. Nyní se však objeví v krvi a imunitní systém na ně musí reagovat, což obrannou situaci organizmu nikterak neulehčí.

V hloubkovém rozboru je třeba hledat faktory, které vyhovují patologii, na zjištěné faktory se soustředit a zabývat se jimi do té míry, aby přestaly působit. Pokud naopak léčba (resp. prevence, jak je ve studii uváděno) zůstává jen u antibiotik či jiného dezinfekčního prostředku, nelze očekávat vyléčení, nýbrž paradoxně upevnění pozice chronické nemoci.

MUDr. P. Šácha

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.