Pracovní stres

cm polepena zena

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Při ohrožení nebo nabourání vnitřní homeostázy organismu nastupuje celá řada regulačních mechanismů, které pomáhají tělu vyrovnat se s poplachovou reakcí. Na fyziologické úrovni je systém poplachové reakce v zásadě vždy stejný. Stresová situace aktivuje hypotalamus, který řídí sympatický nervový systém. Ten zvýší například frekvenci srdečního rytmu, zvýší pocení, rozšíří zřítelnice apod., ale též signalizuje dřeni nadledvinek, aby do krve uvolnila adrenalin a noradrenalin.

Hypofýza zase vyloučí tzv. adrenokortikotropní hormon, který za pomoci kortizolu reguluje hladinu cukru v krvi, a tím v součinnosti s dalšími hormony a tělesnými reakcemi pomáhá sympatickému systému nervové soustavy reagovat na zátěž „útěkem nebo útokem“ (fight or flight).

Tato celá řada tělesných pochodů pomáhal už i člověku v dávných dobách vypořádat se s možným nebezpečím a ohrožením. Připravoval prehistorického bojovníka na souboj s pravěkou šelmou, na boj s nepřátelskou hordou při obraně obydlí, zásob potravy, kmene či rodiny, čili člověk se díky těmto tělesným pochodům mohl lépe vypořádat se zátěžovou situací či ohrožením. V dnešní „moderní“ době došlo k určitým posunům, co se týká zdrojů zátěže a stresorů.

Zátěž, stres a narušení homeostázy už nezpůsobuje „prehistorická šelma“. Tu nahradil – anebo se z něj stal – stres způsobovaný každodenními nároky dnešní společnosti, pracovní tempo a povinnosti, vystupování před větší skupinou lidí, podávání výkonu a jeho hodnocení, časový stres, každodenní interakce s druhými lidmi, rozhodování v náročných situacích apod.

Pracovním se tak s touto „šelmou“, se stresem vyplývajícím z povahy a charakteru své profese potýká při své pracovní činnosti a je otázkou, do jaké míry je schopen používat tzv. copingové strategie, čili strategie, které mu pomáhají tuto zátěž zmírňovat, překonávat, resp. se s ní vypořádat takovým způsobem, aby byla zachována homostáze organismu a nenarušovalo se fungování jedince v rámci jeho integrity a bio-psycho-sociálního systému.

Prožívání stresu je vysoce subjektivní záležitost – to, co u jednoho pracovníka způsobuje zátěž, může jiný kolega hravě zvládat. Na druhé straně jsou určité profese, které jsou k prožívání stresu náchylné víc, jako je tomu např. u manažerů. Manažer je ve své profesi do výrazné míry ovlivněn faktory zátěže. Při dlouhodobém vystavení se stresu dochází k celé řadě tělesných změn, od zvětšení kůry nadledvinek, poruch lymfatických uzlin, vzniku žaludečních vředů apod. Všechny tyto somatické změny snižují schopnost organismu odolávat dalším stresovým situacím, které se obvykle při každodenní manažerské můžou kumulovat, čím vzniká určitý začarovaný bludný kruh, který může vést do různých projevů tělesných nebo psychosomatických poruch.

Jednou z dimenzí osobnosti, která se uplatňuje do značné míry právě v podmínkách pracovní činnosti je tzv. chování typu A, kterého protipólem je chování typu B. Chování typu A je typické pro nadmíru aktivní jedince, kteří jsou převážně velmi uspěchaní, v neustálém pohybu a činnosti, s vysokou mírou zodpovědnosti, svědomitosti a zaujatí svou prací. Naopak, jen minimum času věnují pasivnímu odpočinku, nepracovním aktivitám, ale např. i rodině a vztahovým osobám. Tento osobnostní typ je z hlediska pracovních podmínek a organizace samozřejmě výhodný, avšak nese s sebou vyšší rizika k rozvoji zdravotních problémů, z kterých jedna z nejvážnějších se uvádí ischemická choroba srdeční.

Jedinci inklinující k chování typu B jsou naopak poklidnější, čas pro ně není natolik důležitý, nespěchají, na první místo volí pohodu a svůj volný čas. Práce je pro ně jen jakýmsi nutným zlem, které je potřeba vykonávat proto, abychom si mohli uspokojovat svoje potřeby, zájmy a zabezpečit právě zmiňovanou pohodu, ke které jedinec typu B inklinuje.

Neschopnost odolávat psychické zátěži se u pracovníků či manažerů může zvyšovat právě jejich tendencemi k chování typu A, kdy má manažer tendenci většinu práce vykonávat sám, ať už z důvodu slabého delegování, potřeby kontroly, nízké důvěry k výkonu podřízených, anebo naopak, z pocitu toho, že jen on sám ví danou práci nejlépe udělat. Z takto na navršených povinností nemá dost času na ostatní, na spolupracovníky, rodinu a blízké, stává se více podrážděný, v komunikaci s ostatními až ostrý či agresivní. Na koníčky a záliby mu buďto nezůstává čas, nebo se věnuje rychlým, časově nenáročným, příp. volí adrenalinové nebo agresivnější sporty.

Na závěr můžeme tedy shrnout, že psychickou zátěž a stres v spojitosti s prací představuje oblast, kterou rozhodně nemožno podceňovat, protože u mnohých poruch, potíží či problémů stojí spíše moderní životní „nepokoj“, shon, hektika a celková zvýšená zátěž, která na psychiku člověka působí často výrazněji než bezprostřední somatické vlivy. Taktéž je potřeba zmínit, že při copingových strategiích zvládání stres sehrávají roli další významné faktory, jako je např. pohlaví, věk, rodinné vztahy a celková ukotvenost ve vztazích, osobní a pracovní cíle apod.