Potřebují děti v rodiči autoritu?

cm rodice nad ditetem

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Pojem autorita je ve veřejnosti velice vágní. Často panuje mylná představa, že autoritu má ten jedinec (nadřízený, rodič apod.), který je přísný, dokáže křičet, ukázat svoji převahu, moc a sílu (fyzickou, formální, intelektuální apod.). Když je v rodině například otec přísný a dítěti je sděleno „Vždyť počkej, když se to dozví otec! Ten ti dá! Ten není jako máma. Nebude s tebou jednat v rukavičkách!“ Nikde není napsáno, že autoritou je pouze takovýto jedinec, ten, kdo je obávaný, kdo má moc, převahu, koho se podřízení nebo rodinní příslušníci bojí, mají před ním respekt až strach. Naopak, naše dítě z uvedeného příkladu si mnohem víc může vážit a cenit názoru své matky, ke které si přijde po radu.

Z uvedeného vyplývá, že můžeme rozlišovat dva základní typy autority. Prvním typem je autorita formální, která vyplývá z mocenské pozice. Obvykle jí jedinec získává formálním jmenováním do určité funkce (v zaměstnání); ale uplatňuje se i v rodině, kde slovo rodiče prostě platí, i když se to dítěti vůbec nezamlouvá.

Neformální autorita je výsledkem osobnostního profilu a vyplývá z vyspělosti a schopnosti jedince zajistit si uznání od členů rodiny či kolegů v práci jinak než formální cestou. Mnohdy mají tyto neformální autority ve skupině mnohem větší moc a uznání, než autority formální!

Jak tedy autoritu u dítěte získat? Výzkumy a zkušenosti ukazují, že největší úspěch ve výchově mají ti rodiče (nebo učitelé), kteří dovedou být k dětem přiměřenou autoritou – a to jak formální, tak neformální. Tzn., že se nevyplácí žádný extrém. Přísný rodič, který doma vládne tvrdou rukou, jeho slovo je zákon, se v praxi nevyplácí. Dítě pak v rodiči nevidí víc, než pouze hrozbu, které je potřeba se vyhnout. Takováto atmosféra strachu, nejistoty se může projevit později tak, že se dítě naučí řešit situace v životě mottem „Vždy vše dělej tak, aby si za to nedostal vy-nadáno a když něco uděláš špatně, všemožně a všemi prostředky se snaž to skrýt a utajit“. Děti se tak naučí zastírat, klamat (protože se chtějí vyhnout trestu, bitce) či podvádět, nebo budou úzkostné, nejisté a s nízkým sebehodnocením.

Nevyplácí se však ani druhý extrém, a to výchova typu „laissez-faire“, při které rodiče dávají dětem maximální volnost a dovolí jim v zásadě vše, co jim přijde na rozum, oč si zažádají, popřípadě je děti oslovují křestním jménem. Takovýto extrém se lehce může zvrtnout v chaos, převrácení rolí, a děti se naučí z dané situace těžit. Pak už je ale těžké pro rodiče z přehnané volnosti přejít na „tvrdou autoritu“ a zachraňovat situaci zákazy, příkazy a tresty. Děti už vědí, co a jak a změna stylu výchovy může autoritu rodiče nebo učitele spíše ještě podkopat.

Jak tedy získat pro děti správnou míru autority? Formální autorita je nevyhnutná pro zajištění fungování v životě a ve společnosti, aby se dítě naučilo respektovat stanovená pravidla – které ve společnosti zkrátka a dobře jsou. Formální autorita nám pomáhá a zpřehledňuje každodenní situace tím, že o ní prostě nepřemýšlíme, ale respektujeme ji. Rodič by proto v sobě měl mít zdravou dávku autority formální. Nezískává jí však křikem, vyhrožováním, rozdáváním trestů. Přirozenou formální autoritou je pro dítě rodič už jen tím, že si umí poradit ve většině každodenních situací, a dokonce, že si umí poradit i v těch, ve kterých zpočátku selhává. Rodič se pak nestává autoritou pouze proto, že je „neomylný“ a je potřeba ho poslouchat jenom proto, že všechno umí. Naopak, dítě později porozumí, že dovednost spočívá v tom situaci vyřešit, i když se nám to zprvu nedaří a že i rodič má svoje slabší stránky. Protože tyto slabší stránky později dítě beztak na rodiči odhalí. A o to zhoubnější to pak je, když se takovýto rodič snaží být pro dítě tvrdou autoritou uplatňující křik, sílu, moc a autoritářskou nadřazenost. Starší dítě pak odhalí i slabší stránky takovéhoto rodiče, a o to víc to pak nezapadá do konceptu jeho autority. Dítě může mít pak tendenci se vůči této autoritě víc bouřit, nebo ji otevřeně nebo skrytě neuznávat, vysmívat se jí, pohrdat apod.

Právě proto je velice potřebné, aby se přiměřeně v rodiči spojila autorita formální s autoritou neformální. Tuto neformální autoritu rodič (i učitel) získává sílou a povahou své osobnosti, uměním získat si dítě a jeho uznání – ne svým postavením a formální mocí, ale určitou lidskostí, povahovými vlastnostmi, charakterem. Dítě později (v starším školním věku, preadolescenci) pak v rodiči ocení právě víc a víc autoritu neformální – kdy v rodiči uvidí člověka „z masa a kostí“ a o to víc ho respektuje, protože vidí a pochopí, že i „člověk z masa a kostí“ může dělat chyby a dělá je, ale co je důležité, umí nést za ně zodpovědnost, umí se z nich poučit a problém či danou situaci se pokusit vyřešit.

Ve výchově a získávání autority se uplatňuje metoda „cukru a biče“, čili děti potřebují a vyžadují řád, pravidla a kontrolu – a to všechno zajišťuje autorita formální. V ní dítě vidí neotřesitelnou a vševědoucí moc – která je však harmonicky prolnuta s lidským přístupem a láskou. Smyslem je, aby se za námi jako rodiči, učiteli či vychovateli dítě nebálo přijít, když má s něčím problém, když něco potřebuje řešit nebo třeba udělalo něco špatně.