Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Stravovací návyky a potíže s nimi spojené můžou být v dětském věku ovlivňovány celou řadou faktorů, od individuálních vlastností a rysů, přes společenské aspekty nebo rodinné faktory (výchova, imitace, rodinné zvyklosti a vzorce chování apod.). Zpočátku si rodiče ani nemusejí všimnout žádné neobvyklosti v stravování svého potomka, kdy se dítě stěžuje, že nechce jíst, že mu jídlo nechutná nebo je v jídle vybíravé. Tyto projevy můžou být typické při drobných virózách či jakékoli menší nepohodě a spíše jsou situační a po několika dnech pominou. Když se však začne dítě víc vymlouvat, že nemá hlad, stěžuje si na bolesti v bříšku (které nejsou objektivní, ale jen jimi zakrývá svoji nechuť k jídlu), může to poukazovat na určité potíže v stravování. O poruchách příjmu potravy u dětí můžeme mluvit tehdy, kdy dítě samo začne jídlo odmítat, vyhýbat se mu nebo vědomě sledovat svoji váhu (např. v období před-puberty či dříve, v adolescenci a mladší dospělosti).
Důležitým obdobím může být věk dítěte zhruba kolem čtvrtého až šestého měsíce, kdy dochází u dětí k přechodu na pevnou stravu. Samozřejmě tato tzv. „senzitivní perioda“ je u každého dítěte individuální, a přechod na tuhou stravu by měl být postupný. Zpočátku je dobré dítěti podávat malé množství potravy jednoho druhu, přičemž sledujeme, jak dítě potravu přijímá, zda mu chutná a zda nemá nějakou nepřiměřenou reakci např. v podobě alergie, průjmů, zvracení či vyrážky apod. Děti jsou však v tomto období připravené a vysoce tolerantní, až zvědavé k novým chutím, neznámým pokrmům, které dosud neměli možnost ochutnat. Na druhé straně u některé skupiny dětí se může vyskytovat odpor k vyhledávání nových chutí (tzv. neofobie), kdy dítě odmítá neznámý, nový, jinak připravený pokrm, než na jaký bylo dosud zvyklé (typ přípravy, barva, konzistence). V takovém případě se doporučuje podávat dítěti potravu, na jakou je zvyklé až do doby, kdy jí samo nepřijme a konzultovat danou situace se svým dětským lékařem, který na základě individuálního posouzení a osobní anamnézy může doporučit další vhodný postup.
Velkým nebezpečím dnešní doby jsou nevhodné stravovací návyky v rodině, které dítě odpozoruje. Děti jsou velmi všímavé a pozorné a připravené vstřebávat nové informace jako houba. Ale pozor: nové informace nepřijímají jen při aktivním učení se ve škole. U batolat a předškolních dětí je stejně účinnou, ne-li silnější učebnou pomůckou, vlastní schopnost pozorování, učení se nápodobou a imitací. Proto, i když se rodiče snaží dítěti „podsouvat“ zdravou stravu ve formě obilovin, mléčných výrobků, ovoce a zeleniny, ale sami dospělí pak jedí něco zcela odlišného, dítě může mít tendenci chtít se jim podobat, chtít jíst to, co má na talíři tatínek, maminka nebo starší sourozenec a nebýt „černou ovcí“, která jí něco úplně jiného. Už v prenatálním období dítě preferuje sladkou chuť (např. díky glukóze, která se vyskytuje v plodové vodě), takže jí i po narození pak novorozenec přirozeně preferuje a vyhledává a naopak, vyhýbá se chuti hořké, slané či kyselé. S věkem se pak začíná víc dítě interindividuálně vyhraňovat a tedy, můžou se měnit i chuťové preference. Sladkosti v podobě čokolád, cukrovinek či cukříků by však rodiče měli striktně hlídat.
V starším věku se u dětí může vyskytovat tzv. emoční porucha spojená s vyhýbáním se jídlu, která se vyskytuje často v souvislosti se stresem, prožíváním úzkosti a nervozity. Je mylná domněnka, že děti neprožívají stres a úzkost. Právě naopak, a o to hůř se s nimi někdy dokážou sami vypořádat. Stres a nervozita se pak přenáší do oblasti příjmu potravy, nechutenství – a tím může dojít k určitému napodmíňování, a tedy jakémusi začarovanému kruhu nechutenství, stresu a poruch příjmu potravy, ze kterého se pak dítě samo nedokáže dostat.
Při jakýchkoli potížích v stravovacím režimu u svého dítěte je dobré konzultovat danou situaci s dětským lékařem.