Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Rádi bychom se s Vámi podělili o naše zkušenosti s porodnictvím z trochu jiného úhlu pohledu, než je tradičně zvykem.
V době početí je naše vědomí nebo uvědomování si úplné a čisté. Naše vědomí si uvědomuje všechno mnohem skutečněji a pravdivěji, protože nemáme vyvinuté fyzické orgány, kterými bychom přijímali zkreslené informace o světě. Prožíváme harmonii a jednotu se sebou samým ale i s nekonečným vesmírem. Jak se začne utvářet naše fyzická forma, začne se měnit i naše poznání. Neohraničené poznání v době početí se začíná vytrácet a začínáme se zabývat tím, jak to bude v tom našem životě asi vypadat. Začínáme prožívat emoce, které jsme si schopni i po letech uvědomit při věkových regresích.
Pociťujeme pochybnosti i strach našich rodičů v tom momentě, kdy si oni uvědomí, že možná jsme. Vnímáme všechno, co si přejí, jestli se na nás těší nebo chtějí naši smrt. V maminčině lůně si klademe řadu otázek. Tou nejpodstatnější je otázka: „Jak ten náš život bude vlastně vypadat a jak to tam venku všechno zvládnu?“ Objevují se první strachy a obavy. Jaká bude moje rodina? Vytvoří mi moji rodiče harmonické prostředí pro můj život a umožní mi naplnění mého životního cíle? Nebo se naše rodina rozpadá a JÁ budu OSAMĚLÝ? Budou mně vůbec chtít? Chtějí holku, ale JÁ jsem kluk! Co když jsem si nevybral ty správné rodiče, pravou chvíli přijatelné místo pro tuto inkarnaci? Bude mít můj život smysl? Ano, i dítě před porodem má svoji VOLBU – žít nebo zemřít, narodit se nebo nenarodit. Ne matka volí potrat, ale dítě si volí, jestli chce zemřít na základě svých emocí v lůně. Překonáme-li tyto pochybnosti a přijmeme zodpovědnost za náš život, pak se narodíme do nového světa a zvolíme si bolest jako cestu k životu. Přesto, že volíme život, život plný bolesti, volíme i smrt. Při bolestivém porodu prožijeme smrt. Zemře naše jednota s maminkou a svobodně ukončíme život v maminčině lůně. Celý proces porodu je doprovázen fyzickým nepohodlím, bolestí a řadou nepříjemných emocionálních zážitků. Bolest neprožívá jen maminka, ale bolest prožívá především nově narozené dítě.
Porod byl pro většinu z nás největší bolestí, jakou jsme kdy prožili a podstatným způsobem ovlivnil náš život. Prožitá bolest a její důsledky se tak stávají základem našich budoucích reakcí, při jakémkoliv setkání s bolestí.
Přestože nikdo z nás není schopen si pamatovat průběh svého porodu, náš mozek a naše buňky dokáží všechny prožitky zaregistrovat a uložit. Vytvoříme si v sobě programy, jak se vypořádat s bolestí.
Dítě, které přichází na svět, vnímá své okolí a je schopno jej vyhodnocovat. Bohužel, ne všichni toto víme, nebo si to neuvědomujeme, co od nás dítě, které právě přichází do našeho světa očekává. Hned při narození se tak setkává s negativními pocity a prožívá tak první emocionální problémy.
Je třeba si uvědomit, že nejen maminka prožívá bolest, ale i to dítě. Ale pocity dítěte si nikdo neuvědomuje, všichni běhají kolem maminky a dítě se samo musí vypořádat s novou změnou. Narodí se do chladu, ostrého světla, nikdo se s ním nepomazlí, všichni s ním zacházejí jako s věcí, natahují jej (9 měsíců mělo svou pohodlnou polohu), aby ho mohli hned po porodu změřit a zvážit (studená váha). O všechny své potřeby se musí hlásit.
Jaké asi emoce prožíváme při porodu? Roztrhneme tělo maminky, které bylo naším útulným domovem, slyšíme křik maminky, vnímáme její emoce, strach, bolest a ONA (maminka) neslyší naše němé reakce a nevnímá naše emoce. Cítíme se opuštění a …. Obviňovali jste se z toho, že mámě způsobujete bolest? Cítili jste žal a pocit viny za způsobenou bolest? Tyto a řadu dalších emocí prožívají naši klienti při odblokování jejich současných problémů, které mají příčinu v době porodní. Toto je také častá příčina, proč muži ubližují ženám. Podvědomě si říkají, mají naprogramováno, když jsem mohl ubližovat mamince při porodu, proč bych dnes nemohl svou ženu mlátit, nebo emocionálně vydírat?
K přesnému určení emocí během porodu používáme kineziologické testování a emoce vybíráme na Barometru Chování.
Na závěr bychom rádi uvedli další emoce, které mohou nastat při porodu a nastartovat naši duševní poruchu nebo nemoc v pozdějším věku.
Přehled některých pocitů, které mohou nastat při porodu:
- Nechci vidět žádné lidi, na porodním sále je chlad. Předávají si mě z ruky do ruky a jejich doteky jsou nepříjemné.
- Na svět se dostávám velmi ztěžka, mám málo místa. Doktor je hrubý, drží mě za krk. Chci mít klid a chci spát.
- Cítím bolest hlavy, doktor mě za ni nepřirozeně drží, voda je mi nepříjemná. Vůbec se mi na tom světě nelíbí.
- Nechci ven z bezpečí. Mám strach.
- Cítím se nevítaný, všechno je nové a velké. Mám z toho strach.
- Jsem tu s bratrem, jsme dvojčata, bratr jde na svět dřív, zůstal jsem tu sám. Připadám si nedůležitý, opuštěný.
- Mám málo místa, tlačí mě maminčino bříško a jsem uražený, že mi nikdo nepomáhá.
- Zlobím se, mám obavy ze života a nevím, co mě čeká, nevím jak to zvládnu.
- Mám pocit viny, že svým životem komplikuji situaci rodičům.
- Nechce se mi žít, nikdo si mě nevšímá, ležím na něčem studeném a je mi zima. (9 měsíců žilo v teple, v bezpečí, všechny jeho potřeby byly automaticky uspokojeny a teď se musí o všechno hlásit – křikem.)
- Narodil jsem do tmavé, ošklivé místnosti a vůbec se mi tam nelíbí.
- Chybí mi maminka, není u mě.
- Mám strach co bude, mám šňůru kolem krku a nemohu dýchat.
- Nechci se narodit, nepomáhám, bojím se, že mě maminka nebude chtít, jsem opuštěný.
- Chci k mamince, jsem v inkubátoru, jsem tak opuštěná.
- Mám na sebe zlost, porod mi nejde tak rychle, jak bych chtěl. Chci, aby mi maminka věřila, že to dokážu.
- Bolí mě na hrudi, točí se mi hlava.
- Mám strach o maminku, dávají jí infuze.
- Mám hlavičku částečně venku, cítím strach a nikdo tam není, kdo by mi pomohl. Jak to jenom dopadne?
- Nechci se mazlit, vím, že rodiče čekali kluka a já jsem holčička.
- Chtěl bych od maminky více lásky.
- Jsem na pokoji s maminkou, přišla paní doktorka a vzbudila mě. Je mi to velmi nepříjemné.
- Zlobím se na matku, že se u porodu nesnaží a že se za ni musím snažit já.
- Drží mě za nohy, hlavou dolů, plácají mě po zádech a chtějí, abych plakal. Proč? Vždyť jsem živý.
- Jsem celý slizký, špinavý, myslím, že i svět je takový a ztrácím optimismus.
- Spěchám na svět, maminka není ještě připravená, nemám otevřenou cestu ven.
- Rodím se předčasně, jsem tělesně postižená, mám rozštěp rtu i patra. Vím, že rodiče ani prarodiče mě nechtějí.
- Rodím se zadečkem dopředu, bolí mě nožičky v kyčlích.
- Přestřihli pupeční šňůru, zůstal jsem na všechno sám.
- Vystrčím hlavu na svět a do očí mě píchá ostré světlo. (Jak se asi dítě cítí, když ho někdo vyfotí s bleskem, když 9 měsíců žilo v přítmí?).
- Rodím se rychle, nikdo z přítomných mě nezachytí, padám na stůl a uhodím se do hlavičky.
- Sestra se spletla a řekla mamince, že jsem mrtvá.
- Sestra o mě říká: „Jé, to miminko je ošklivé“.