prozdravi.cz
Vše pro vaše zdraví
krasa.cz
Vše pro vaši krásu
parfemy.cz
Značková parfumerie
hodinky.cz
Značkové hodinářství
sperky.cz
Značkové klenotnictví
vivantis.cz
Být sám sebou
logo  
lékařská poradnakatalog stránekobchod pro zdraví

Najdete nás na facebooku
Joalis


Podvědomé očekávání

04.08.2011
Psychologové si to začínají uvědomovat, tibetští lamové a indičtí jógíni to věděli již před tisíci lety: žáci plní i podvědomá očekávání pedagogů. A my dnes začínáme tušit, že děti plní i podvědomá očekávání rodičů (např. kluci plní přání maminek co se týká budoucího povolání). To, že vědomě vnímáme jen méně než 20% ze všeho toho, co registrují naše smysly, se snad již všeobecně ví. Programy v mysli vybírají a třídí, co je pro člověka v tu chvíli důležitější, a zabarvují vše navíc v závislosti na právě převládající emoci. Ukazuje se ale také, že náš mozek registruje a zaznamenává vše, co prožijeme.

 

Ukazuje se, že asi máme na hard disku své mysli přesně a do detailů nahranou každou vteřinu svého života. Vypadá to, že právě tak máme v jakési imaginární databázi zaznamenanou každou, zvláště negativní, emoci.



Důsledky všeobecně panující ignorance dospělých, rodičů a učitelů, k vnímavosti dítěte či školáka, jsou nedozírné. Ukazuje se, že když do třídy vstoupí učitel, kterému je jedno, co a jak bude učit, který si chce předepsanou látku jen „odučit“, jeho žáci jsou za několik let apatičtí, bez zájmu. Když učí učitel, nebo učitelka, který(á) dokonce své povolání a žáky nesnáší, s nevyslovenou myšlenkou, že „rostou leda tak pro partu a vězení“, klidně se může stát, že za několik let její žáci vytvoří agresivní party, jejichž vůdci brzy začnou s kriminálními přečiny.



A naopak, když učí nadšený učitel, který ve svých žácích vidí budoucí lékaře, vědce, vrcholové sportovce nebo dokonce nositele Nobelovy ceny. Marilyn Fergusonová v do češtiny dosud nepřeložené knize Spiknutí vodnářů (Aquarian Conspiracy, 1984) v kapitole Nové formy učení uvádí příklad jedné učitelky prvních tříd v jedné malé kanadské škole, která nastartovala na vědeckou dráhu celou řadu svých prvňáčků.



O to víc to samozřejmě funguje v rodině, maminky a tatínkové. Zvláště pak pokud jde o chlapečky. Ti by se měli chválit, chválit, chválit: kritika nebo dokonce výchovné tresty jsou kontraproduktivní. Chlapečci (muži) totiž mají evolučně poněkud jinak strukturované mozky, jejich mozkové hemisféry nejsou tak propojeny, jako u holčiček (žen), a tak negativní zážitky z dětství (bez možnosti náhradního řešení nějaké situace, které holčičkám umožňuje jejich až o 30% víc propojený mozek) ovlivňují jejich životy až do smrti. Padesátiletý muž, tváří v tvář situaci, která se podobá okamžiku, kdy mu bylo pět let a tatínek ho zbil za to, že si neuklidil hračky, podvědomě (tedy vůlí neovlivnitelně) zareaguje přesně jako v pěti letech. Tyhle negativní bloky (zatvrdlých emocí) prakticky nelze odstranit.



V tomto ohledu je tedy třeba např. zvážit fenomén „vyhořelých učitelek“. Známá vystudovala pedagogickou fakultu a tři roky učila. Potom začala pracovat v rozhlase, dnes pořádá velké hudební festivaly. Před nedávnem se setkala s několika bývalými přítelkyněmi, které dodnes učí. Byly dokonalým příkladem „vyhořelosti“. Neustále si stěžovaly na dnešní rozjívené a nezvládnutelné děti. Když jim přítelkyně navrhla, aby tedy učit přestaly, odpověděly typicky: „Jenže já mám pár let do důchodu! Umím jen učit, takže mne nikde nezaměstnají. Prostě to musím nějak doklepat do důchodu.“



Naznačuji, že stát by měl takovýmto vyhořelým učitelkám raději vyplácet předčasný důchod, protože z dlouhodobého hlediska těch deset let výuky bez zájmu vyprodukuje tisíce (a v celostátním měřítku jistě statisíce) budoucích  lenochů, pesimistů, věčných stěžovatelů a nespokojených a tedy i nešťastných (a tedy i zvýšeně nemocných) občanů – kteří pak budou společnost stát nesrovnatelně více.



Paní učitelko, kluci jsou navíc jiní. Dodnes vzpomínám na únavné velké přestávky, kdy jsme v houfu museli chodit po školní chodbě a paní učitelka (nebo pan učitel, tehdy jich ještě na školách bylo přece jen více) napomínala, tedy spíše okřikovala, a dokonce občas i trestala ty, kteří se rozeběhli. Neběhejte po chodbách, vykřičníkem nařizovaly velké cedule na zdech.



Jenže děti, a zvláště pak kluci, musí běhat! Je to jejich evolučně daná přirozenost.



Ani dospělý nevydrží soustředěně dávat pozor déle než dvacet minut. Jenže my nutíme děti sedět téměř bez hnutí v omezujících školních lavicích (a donedávna jen studeně vymalovaných zdech tříd) čtyřicet pět minut a to hned několikrát za sebou! Tak jako se kotě nebo štěně neustálým běháním a pokusováním připravuje na budoucí život kočky nebo psa, tak se děti intuitivně chtějí připravit na náročný život dospěláka – a k tomu potřebují běhat, hýbat se, skákat, vrtět, honit. Jenže my jim to zakazujeme.



Zvláště kluci potřebují pohyb jako sůl. Jenže my dnes víme, že ženské tělo je (na celém povrchu) desetkrát citlivější než tělo mužské. Kluci v pubertě potřebují (velí jim tak miliony let evoluce a života v africké lesostepi) padat, do něčeho kopat, prát se – zkrátka sílit kosti a svaly. Když takový kluk neposeda upadne na schodech, nic se mu nestane a rozhodně ho to nebolí tak, jak si představuje dozor vykonávající paní učitelka! Ta sice možná i sykne účastí, ale nemá pravdu, protože kluka to prostě nebolí, jak by to bolelo ji: jeho kosti jsou silnější, kůže desetkrát méně citlivá na bolest, oděrky a poranění. Zkušenost ženy, učitelky, nemá v tomto a ani v jiných ohledech nic společného se zkušeností kluka v pubertě. Je nesrovnatelná a tedy pedagogicky nepoužitelná.



S hrůzou jsem několika dotazy zjistil, že i v dnešních školách žáci nesmí běhat po chodbách.



Právě tak je přímo škodlivé, když v hodině zpěvu paní učitelka posadí mutujícího školáka, a velmi často i nejistou školačku, dozadu „aby to třídě nekazili“. Dehonestující poznámka takového kluka (nebo holčičku) negativně poznamená na celý život! Kromě toho, že už asi nebude nikdy (na veřejnosti) zpívat, může mu i „zablokovat“ centrum řeči (hlasivky, komplex hrtanu a hltanu) tak, že kluk se nebude umět seznámit s holkou, nenaučí se vyjádřit, bude stále méně sebevědomý, a bude si muset najít jiné způsoby psychického uvolnění (které nabízí zpěv): alkohol, partu, stranu, fandovství nějakého fotbalového klubu atd.



Naznačuji, že ovlivňujeme sebe a své okolí (i podvědomým očekáváním) daleko víc, než tušíme. Tak jako si musíme dávat pozor na to, co jíme, pijeme, kupujeme, vidíme v televizi a čteme v novinách, tak bychom si měli dávat pozor na to, jak a co myslíme. Už Buddha věděl, že je třeba myslet a mluvit „dobrá slova“. Dnes víme nade vší pochybnost, že bychom měli i my myslet a mluvit „slušně“. A pro své zdraví pak uděláme to nejlepší tím, že budeme od sebe ale i od druhých očekávat jen to nejlepší.


Související články:
Naše (dětská) traumata
Vzpomínky v dětství
Magické schopnosti dětí


04.08.2011
autor: Vlastimil Marek
zdroj: www.blog.baraka.cz
další články v rubrice: Filosofie zdraví


 
Stravování žen po čtyřicítce
Mocná dvojice minerálů
Zdravé vánoční cukroví
Cukrovka - příznaky a hodnoty glykemie
Jak zajistit adekvátní příjem zinku
Priessnitzův obklad
Proč je ve většině případů dobré nedělat kompromis (psychologie vyjednávání podle FBI)
Jak snížit hladinu škodlivého LDL cholesterolu přirozenou cestou
Hemeroidy - léčba, která zabírá
VIDEO: Kolikrát denně máme jíst?
(c) 2004-2016 www.celostnimedicina.cz
O násRSS