Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Jan Konfršt (1944) je člověkem žijícím ve Vědomí – v trvalé meditaci, ve stálém dialogu s Bohem. Na jeho veřejná legendární setkání, nazvaná Povídání, dodnes s vděčností vzpomíná spousta lidí. Jan, který druhé v jejich trápeních doprovázel i individuálně, se už několik let věnuje jenom psaní knih a neposkytuje ani rozhovory. Proto mám velkou radost, že pro Celostní medicínu udělal výjimku, a mohli jsme se tak sejít u něj a jeho paní Jitky v jihočeských Vyšeticích. Řeč byla nejen o tom, jak vnímá dnešní dobu a jaká z ní vidí východiska, ale také o hodnotách, pochopení sebe i smyslu života a vědomém vlastenectví.
Jan Konfršt nabízí alternativní pohled na spiritualitu, ne-náboženské hledání víry i mistrné vhledy do psychologie člověka. Z jeho díla zmiňme například knihu otázek a odpovědí Život v našich dlaních (2003), trilogii audioknih Modlitby (2017) či román Poutník (2020) o životě Ježíše Krista, převyprávěný úplně jinak, než jsme zvyklí.
Honzo, znám Vás a sleduji zpovzdálí už řadu let. Vím, že jste vždy kladl důraz na všední a obyčejný život. Mohl byste, prosím, pojem „všední život“ pro naše čtenáře okomentovat?
Mohl bych odpovědět protiotázkou? Jakou máte představu o duchovním životě?
To byla řečnická otázka. Rozdělovat život na život duchovní a život běžný je dle mého názoru zavádějící a nic nepřinášející. Zrání člověka, přibližování se své podstatě a chápání toho, proč tady vůbec jsme, probíhá každý den, v jakékoliv situaci. Záleží jen na tom, do jaké míry si tuto prostou skutečnost uvědomujeme.
Já jsem technik, vystudoval jsem ČVUT, a přitom vzpomínky na to, jak mne už jako náctiletého oslovovalo něco, co bychom mohli označit za pozvánku do duchovního světa. Vybavuji si jednu vzpomínku, jak jsem jako jedenáctiletý držel v ruce Bibli poté, co jsem hrál venku fotbal: držel jsem v ruce knihu knih, ale před chvílí jsem se vrátil ze hřiště. Jak mám ve svých vzpomínkách od sebe odlišit život duchovní a život běžný, všední? A proto se dlouhodobě snažím sdělovat, že duchovní a všední je JEDNO. Splývá. My jsme bohužel tyto dvě kategorie od sebe oddělili, což je podle mě nesmírná škoda. Zastávám názor, že vše nejdůležitější se odehrává v běžném životě, ale nás to míjí. Jednoduchý příklad: jedeme tramvají, je v ní plno lidí a dusno, jsme nespokojeni, a nejspíše proto nevnímáme, že vedle nás stojí člověk, který má bohatý duchovní život. Jen situaci v tramvaji vnímá jinak. Žije ve stejném reálném světě jako kdokoli jiný, ale je otevřenější, a tak situaci pro ostatní stresující vnímá jinak. S pochopením, co běžný život přináší.
Je to tedy o pozorném a vnímavém okamžiku během dne?
Na téma „přítomný okamžik“ byla napsána už řada knih. Že se vše odehrává pouze v neustále se opakujícím přítomném okamžiku, si už připouští řada lidí. Jde však o to, jaký závěr ze své úvahy vyvodí. Teď spolu mluvíme, díváme se navzájem do očí, a co vnímáš? Přemýšlíš souběžně o mých odpovědích? Rozhoduješ se čerpat z nich do budoucnosti? Uvědomit si, o čem teď mluvíme? A označíš mé otázky za jen filozofické, či navýsost praktické? Či platí obojí? Proto se snažím zdůrazňovat, že vše vznešené je současně velmi obyčejné a všední. Jenom záleží na tom, zda jsme ochotni se nad tím zamyslet. A pokud ano a jsme-li rovněž ochotni své úvahy doprovodit v budoucnu o nezbytné vlastnosti: rozhodnost, odpovědnost. V tom případě se začne náš život odvíjet zcela jinak. A nezapomínejme, je dobré vše doprovázet radostí ze života.
Potom tzv. duchovní praxe přestává mít smysl?
Jak bys nazval současnou chvíli? Volně si vyprávíme, nebo spolu dokonce konáme duchovní cvičení? Či dokonce meditujeme o obyčejném životě? Tím se dostáváme k definici meditace. Běžně si představujeme, že chceme-li meditovat, musíme se ponořit hluboko do sebe, najít si svůj klid, vhodnou příležitost, čas, zaujmout polohu vleže, dát si ruce na prsa a uvolnit své myšlenky. Taková je nejběžnější představa. Nezapomeňme však, že jsem popisoval jen vnější podmínky. Vše podstatné pro plnohodnotnou meditaci se však odehrává UVNITŘ člověka. Ve spolupráci mysli a duše. A díky ní, je-li naplněna, jak má být, není třeba přikládat vnějším okolnostem příliš velký význam. Jak činil právě onen bezejmenný v přeplněné tramvaji. Podstatu meditace tvoří její náplň. Jakým myšlenkám dáváme v tu chvíli přednost bez ohledu na vnější okolnosti. Jinak řečeno: co vytěžit z obyčejné, všední situace, abychom mohli být v příštím přítomném okamžiku lepším, chápavějším člověkem. Člověkem, rozhodnutým vytěžit ze života pro svůj duchovní rozvoj maximum.
Zmínil jste příklad s rušnou tramvají. Jak si tento stav klidu udržet i za těchto okolností? Jak do tohoto stavu může člověk, který si teprve začíná uvědomovat, že je něco víc než jenom hmota nebo je roztěkaný, vstoupit?
Vše se odvíjí od niterné odpovědi na otázku „PROČ?“ Proč bych to měl dělat? Proč bych se nad tím měl zamýšlet? Jakmile si na tuto otázku odpovím kladně – „ono by to vlastně mohlo být dobré zamýšlet se nad tím, co znamená život ve světě, kde platí příčina a následek“ – jakmile si na zmíněnou otázku odpovím alespoň tímto způsobem, tj. že by to možná bylo dobré, tak odpověď na řešení „JAK?“ je už v podstatě nasnadě. Odpověď „JAK“ se pak více méně začíná odvíjet automaticky. Přesto – je nezbytné PRŮBĚŽNĚ si i nadále odpovídat na další otázku: „Stojí mi to za to? Chci?“ Zmíněnou otázkou nejen vše znova opakovaně začíná, může však i nečekaně skončit. Dostane nezbytný prostor rozhodnost, vytrvalost? Bez nich ke kýžené proměně člověka nedojde. Jde o vlastnosti nezbytně nutné. Příběh kuřáka, který si na Štědrý den nebo na Silvestra řekne, že přestane kouřit, avšak platí to jen do doby, než se ráno probudí a znovu si zapálí, zná mnoho lidí z vlastní zkušenosti. Důvod? Jeho odpověď na otázku „PROČ“ měla mělké kořeny.
Říkáte, že když člověk ví „PROČ“, tak současně ví i „JAK“…
Ano. Přesto řešení nemusí být definitivní, v životě se setkáváme s řadou překážek. O snadnosti jednotlivých řešení rozhoduje vždy čistota motivace.
Jaké jsou podle vás nejdůležitější hodnoty? Na jakých hodnotách je založen smysluplný život?
Zmínil jsem se o tom, že v jedenácti letech jsem vzal do ruky Bibli a že mě zaujala. Co bylo v pozadí? Skutečnost, že nežiji svůj první život jako každý. A právě ona cykličnost návratů stála v pozadí skutečnosti, díky níž jsem byl už v raném mládí vyzván, abych se věnoval hledání odpovědí na otázky, které dávají životu pravý smysl. Aniž jsem si byl na ně tehdy schopen odpovědět jednoznačně (to přišlo až o řadu let později). Vklad, který jsem si do současného života přinesl, byl však už natolik silný, že mě vybízel již v dětském věku a opakovaně později říci si „tak a teď nastal čas.“ Začal jsem si odpovídat v duchu principu života věčného. Pakliže bychom vnímali život jen jako jedno krátké mrknutí, jako jedno krátké navštívení, tak se pojmu spravedlnosti, smyslu života a všeho dalšího navazujícího, nedobereme. Avšak od chvíle, v níž začneme život vnímat v širších souvislostech, začneme uvažovat úplně jinak a jsme de facto připraveni si na otázku „PROČ?“ odpovědět v širších souvislostech.
Zmínil jste, Honzo, reinkarnaci. Co je pro vás samotný život a jak se díváte na smrt?
Na rozdíl od ostatních životních forem jsme obdařeni darem rozumnosti. Zcela přirozeně proto vnímám život jako jednu velkou příležitost využít dar tvořivosti k postupnému odhalování tajenky, jímž pro mě život byl a je. A inkarnační princip života jsem přijal se stejnou samozřejmostí, vždyť porozumět podstatě života v jeho plnosti, všem jeho zákonitostem a především principu spravedlnosti by byl během jediného života obtížně splnitelný úkol.
Život je pro mě velkou výzvou porozumět smyslu své přítomnosti tady a teď a napomoci svým jakkoli malým dílem k poznání, že nejsme zrozeni k životu ve strachu. Naopak. Nebyli jsme přece obdařeni darem svobodné vůle proto, abychom se slepě podvolovali vůli mocných a přitom se obávali příštího okamžiku a smrti zvlášť.
Smrt považuji jen za jinou formu života. Za jeho přirozenou a nedělitelnou součást; vždyť je podmínkou jeho pokračování v jiných kulisách. Přirozeně jinak na ni nahlíží ten, kdo se dosud neztotožnil s jeho inkarnační podstatou.
Život považuji za velký dar, který jsem se rozhodl nejen nepromarnit, ale rozhojnit ve prospěch všech o svůj díl poznaného i s tím, že smrt považuji za pouhou předzvěst mezidobí, v němž zvažujeme, jakou cestou se vydat v příštím životě.
Teď mám zase dvě otázky v jedné. Jak moc je důležité znát historii? Do jaké míry se můžeme spolehnout na to, že to, co víme o naší historii, je pravda? A potom, za druhé, zda je dobré zabývat se minulostí i z hlediska „terapeutického“, tj. za účelem nalezení kořenů svých současných problémů? Nebo je lepší pobývat výhradně v přítomnosti?
Jsou známé dvě věty: kdo nezná svoji minulost, bude si ji opakovat tak dlouho, než ji pochopí. A druhá věta: dějiny píší vždy vítězové. Takže vracet se v obecné rovině do minulosti a spoléhat se jen na učebnice dějepisu, neboť „co je psáno, to je dáno“, by bylo nejen nedostatečné, ale často i zavádějící.
Co se týká druhé otázky, je pravdou, že na mých dřívějších setkáních s lidmi se otázky typu „jaká je příčina současných potíží“ cyklicky opakovaly na každém Povídání, neboť každý účastník předpokládal, že co žije teď, musí mít ve svých pozitivech i negativech svoji příčinu. Že nežije svůj život první a jediný, přijímal v podstatě každý, kdo se těchto setkání zúčastnil. Návrat do minulosti je smysluplný z důvodu hledání hlubších souvislostí. Máme-li si poradit se svými potížemi, přičemž neznáme jejich důvod, je žádoucí obrátit se do minulosti, abychom se dopátrali příčiny, proč se nám v současnosti nedaří. Ať už po stránce zdravotní, neúspěchu v zaměstnání, či ve vztahu.
Ale vždy jsem se snažil upozornit, a velmi důrazně, že jakmile se podaří objasnit příčinu, měl by platit jeden zákon: nic si nevyčítat. Zprávu z minulosti je žádoucí vnímat pouze jako informaci, že tehdy jsem žil tak a tak, a důsledky odžívám teď. Výčitky nejsou na místě; přece jsme se k sobě nechovali s úmyslem záměrně si ublížit. Myslím, že ať děláme cokoliv, činíme s dobrým úmyslem. Vycházejme z předpokladu, že vždy se snažíme udělat věci nejlépe, jen prozatím často nedokážeme domyslet důsledky svých činů.
Nechť tedy objasnění příčiny současných potíží slouží do budoucna jen jako odrazový můstek pro rozhodnutí, že do stejné řeky znovu vstupovat nebudeme. A zdůrazňuji bez výčitek. Ty by, jako negativní energie, sloužily jen jako závoj, skrze nějž bychom viděli pozitivum současného rozhodnutí zamlženě.
Jak vidíte budoucnost světa a naší země?
Bez ohledu na nelehké období, jímž v současném čase procházíme, zůstávám optimistou.
Věřím, že je v našem národě dostatečný potenciál vyrovnat se s pandemií strachu šířenou těmi, kteří by se díky moci jím do ruky svěřené měli chovat zcela opačně.
Věřím, že zdravý rozum zvítězí. Bez ohledu na postoj jednoho z bývalých ministrů zdravotnictví a jeho prohlášení, že je odborník a nemůže se proto řídit zdravým rozumem.
Věřím, že se dokážeme se všemi potížemi vyrovnat. Že vše je otázkou našeho zdravého rozumu a nezbytného času. Musím však současně zmínit, že nepřemýšlím pouze v hranicích současného života. Je možné, že se řada z nás díky všudypřítomnému strachu se svým životem rozloučí předčasně. Život ve věčnosti však nabízí nápravu jakéhokoliv pochybení.
Řekl jsem jenom pár vět a přiznávám, že jejich pochopení do důsledku není vždy snadné. Ale nemohu odpovědět jinak.
A budoucnost tvoření na osobní úrovni? Je vám blízký koncept vstupování do/přitahování si vysněné budoucnosti? Jak být tvůrcem budoucnosti?
Smysluplně přemýšlet o budoucnosti dokáže jen ten, kdo nemá obavu ze současnosti. Z přítomného okamžiku, v němž přemýšlí i o konečnosti své přítomnosti v něm. Avšak přemýšlením o životě beze strachu šíří kolem sebe pozitivní energii, která tak má dopad i na celek, jehož je součástí.
To by, Honzo, mohla být krásná tečka. Přesto mi to nedá nezastavit se ještě u jednoho pojmu, jehož akcentací jste také známý. Tímto pojmem je vlastenectví, o kterém jste napsal i stejnojmennou knihu. Bylo by mi líto, kdybych Vám nedal prostor i k tomuto se ještě krátce vyjádřit. Jak v dnešní době vlastenectví vnímáte a jak moc je důležité?
Nepřímo jsem se k pojmu vlastenectví už vyjádřil ve spojitosti s povědomím, že nežiju první život.
V mém myšlenkovém světě není prostor pro náhodu. Nebylo náhodou, že jsme si domluvili náš rozhovor. Nebylo náhodou, že jsme se dnes setkali. Při pohledu zpět je řetězec příčin a následků velmi dlouhý.
A spojitost s vlastenectvím? Nebylo náhodou, že jsem si pro opakované zrození zvolil tuto zem a v tomto čase. Byla to moje volba a byla projevem nejen mé svobody, ale následně i odpovědnosti, závazku. Vybral jsem si v čase postupující globalizace světa tuto zemi a tento národ, neboť pevně věřím v jeho duchovní potenciál s předsevzetím přispět svým dílem v jeho posílení.
Děkuji, Honzo.
Jiří Hamerský
Webová stránka Jana Konfršta: www.povidanisjanem.cz