Petr Vacík o kontemplativní meditaci: „Nejdůležitější je praxe. Čtením knih meditaci nepochopíš.“

Opakovaně dostávám během roku otázku, jak se naučit meditovat. Jedním z míst, kde je možno v Čechách meditaci zažít, je kolínský klášter. Kontemplativní meditace, o níž je dnešní rozhovor, obvykle spočívá v přibližně pětadvacetiminutových sezeních v sedě, v tichu, s koncentrací na svůj dech případně jednoduchou mantru.

Ačkoliv tato praxe vychází z křesťanské mystiky, je otevřena všem hledajícím bez ohledu na vyznání. Petr Vacík, který přijal pozvání k rozhovoru Celostní medicíny, má obrovské zkušenosti s různými typy meditací. Ač je profesí katolický kněz, svým vystupováním a způsobem projevu připomíná spíše učitele zenu.

Určitě od něj nečekejte konzumní přístup k meditaci a výroky typu, že s minimálním úsilím dosáhnete maximálních úspěchů: „Do 10 000 odmeditovaných hodin jsi pořád ještě začátečník. Meditovat půlhodiny denně je málo, říká Petr. 

Já doporučuji si tento rozhovor výjimečně vytisknout a číst si ho v klidu, off-line (tento text je doslovným přepisem našeho rozhovoru, jeho styl tedy není později upraven pro ladnější čtení).

Petře, co je tedy cílem kontemplativní meditace/kontemplativní modlitby?

Meditaci, kontemplaci, kontemplativní modlitbu i „sezení“ můžeme považovat za synonyma. Sezení jako synonymum má jen tu slabost, že redukuje meditaci na formální praxi – že se tím myslí praxe v sedě. A když skončíš a stoupneš si, tak už to není sezení. Ale meditace přitom může pokračovat.

Cílem meditace je pro každého něco jiného. Když začnu meditovat s konkrétní motivací, tak to neznamená, že se to pak stane. Protože, když má někdo špatný cíl – a to je mnoho lidí – tak ho sice může dosáhnout a byl to cíl meditace, ale byl to cíl té osoby: například relaxace, větší schopnost se soustředit, větší výkonnost v práci, sexu, zhubnutí. To vše jsou motivace lidí, a kvůli tomu opravdu meditují.

Doufám, že se jim stane něco jiného. A to je ten hlubší smysl otázky, co je cílem. Tedy k čemu to vede? Pokud to člověk cestou nezkazí, pokud to dělá dobře – a je více způsobů, jak to dělat špatně a více způsobů, jak to dělat dobře -, tak to povede k tomu, že bude jinak vnímat realitu. Realita vnitřní i vnější zůstane stejná, ale bude jinak vnímaná. Neznamená to nutně, že se z člověka stane takový ten typický meditativní introvert, který jenom sedí, kouká a nemluví. Pokud už takový byl před meditací, tak takový zůstane. A pokud byl před meditací ukecaný a roztěkaný, tak bude dál takový.

Co se ale změní, je způsob, jakým bude zacházet s tím, co je. Nezmění se charakter člověka. Netrpělivý člověk se ale může trochu uklidnit, změní se mu priority, a tím se stane trošku trpělivějším, než byl předtím. Ale vnitřně bude primární reakce stále netrpělivá. Ale jenom ta první. Člověk nahlédne na svůj vnitřek a zjistí, že může ke své netrpělivosti zaujmout určité stanovisko. A podle ní jednat a mluvit, nebo ne. Příklad: Někdo na mě útočí a já mám obranou, agresivní reakci. Fajn, to znamená, že teď musím obraně, agresivně reagovat? Nemusím. Tak co udělám? Tento krok zpátky je jeden z velkých přínosů meditace. Že mám vnitřní kapacitu rozlišit mezi první bezprostřední tendenční setrvačnou reakcí a mezi tím, co opravdu chci. Pak jsou samozřejmě vedlejší věci jako nárůst trpělivosti, vlídnosti, pochopení pro druhé, změna obrazu o sobě, změna obrazu o světě, o Bohu, případně alespoň ztráty těchto předsudků. Pokud je někdo stejný magor po deseti letech meditace, tak to prostě nedělá dobře.

Křesťanskou řečí to, co jsem doteď popisoval, je hlubší a vědomější spojení s Bohem.

Ty máš velké zkušenosti s různými typy meditací a technikami spadajícími pod množinu „mindfulness“. V čem je právě kontemplativní meditace jedinečná a čím se liší od ostatních, například od buddhistické vipassany?

„Nejblíž se zdá, že je zen a západní křesťanská kontemplace. A případně by do té trojice mohla ještě vstoupit mindfulness. Vipassana, mindfulness – to vše spolu souvisí. Nepotřebujeme a nemůžeme roztřídit, v jakém přesně vztahu tyto věci jsou, v čem se shodují a v čem se liší. Zvláště proto, že mindfulness neexistuje, kontemplace neexistuje. Existují jenom lidé, kteří to dělají. A mezi těmi lidmi jsou tak velké rozdíly, že u pěti jeptišek, které praktikují kontemplativní modlitbu v jedné kapli, to modelově může vypadat tak, že kdybychom byli Bůh, který tam vidí a zná ty metody, tak bychom mohli říci: „Tohle je příklad zenu. Toto je příklad člověka, který vůbec nemedituje, ale pouze přemýšlí, řeší si svoje a nic nedělá. Tahleta fantazíruje. Tahle dělá západní kontemplaci.  Ale myslím, že i Bůh by řekl: „To jen, kdybyste to chtěli říct většinově. Popis sedí tak na 75 %. Zbylých 25% je každých deset minut jinak. Každý rok jinak.“. Takže je to nezachytitelné.

Otázka po rozdílech, nebo naopak, co různé typy meditační praxe spojuje, je přirozená. Mnoho lidí si ji klade. Byla by tady ale dobrá zpětná otázka: „Proč si takovou otázku kladeš? Protože to chceš studovat? Tak to jdi studovat! Protože jsi zvědavý? To je málo. Studiem meditaci nepochopíš.

Jasně, když si chceš na začátku udělat názor, tak si přečti pár knížek. Číst knížky nebo číst wikipedii, aby sis zrovna na tuto věc udělal názor, je hezký, ale když to s množstvím informací přeženeš, tak to bude jenom vyhozený čas.

Ale jestli se za zvědavostí u nějakého člověka skrývá opravdu touha po pokroku ve spiritualitě, tak potom je potřeba hodit výhybku a říct: Fajn, knížek si pár během těch let přečteš. Začni hlavně něco dělat.“

Z hlediska katolické tradice a teologie nikdy neexistoval žádný oficiální postoj, který by říkal, že ti druzí to dělají špatně. Že se to říká v kostelích a že to říkají někteří křesťané, to je možné. A je jich mnoho. Ale to není a nikdy nebyl oficiální postoj katolické církve. A jestli to říkají dneska, tak jsou v přímém rozporu s učením katolické církve. To ale nechtějí slyšet.

Papež František je typickým příkladem, jak to má vypadat. Nám řeholníkům, profesionálům ve spiritualitě, je církví řečeno: „Jděte mezi profesionální spirituální praktikanty jiné spirituální náboženské praxe a metody. Naučte se to od nich a učiňte to součástí pokladu západní křesťanské tradice.“  Tím vlastně říká: „Existuje víc. A to vědí na Východě.“ Náš jezuitský řád přímo zareagoval tak, že si to dal do současné aktualizované verze řádových pravidel: „Musíme se snažit učinit součástí naší vlastní spirituality spirituální metody, ale i teologické a symbolické vyjádření jiných náboženských tradic.“ V praxi to znamená, že  když si pod kříž postavím sošku Buddhy, tak to dělám z tohoto důvodu. Ale spoustě katolíků se to nebude líbit. Ale to je jejich problém.

Je tedy kontemplativní meditace přístupná i těm, kdo nepraktikují křesťanství?

Samozřejmě, že je. Zen je přístupný každému. Meditace je přístupná každému. Protože vycházím z toho, že Bůh je. A tudíž, těm, co dělají zenovou meditaci, Hospodin dodá zenové osvícení 🙂 Těm, kdo dělají kontemplaci, Hospodin dodá osvícení kontemplativní. Ale je možné, že to bere ze stejného sudu, když jim to nalévá 🙂 A je možné, že andělé, kteří to cestou nesou – teď mě berte samozřejmě obrazně – to spletou a prohodí to. Takže máme mnoho profesionálů i amatérů v křesťanské tradici, kteří mají satori. A naopak, máme mnoho buddhistů, kteří když to popíšou, tak mluví jazykem, který používá křesťanská teologie.

Mohl bys, prosím, popsat, v čem spočívá „návod“? Jak začít meditovat?

Návod je klasický: Zpravidla jde o sezení v nehybnosti, v uvolněné poloze, se vzpřímenou páteří a nezavřenýma očima. Člověk tam je s tím, co tam je. A nebloumá nad tím, co tam je. Je tam člověk; je tam, co tam je; je tam prostředí kolem; a je tam Bůh. Více toho není. To znamená, že vše uvedené bude mít na meditujícího vliv: Jaký je člověk sám uvnitř, bude mít na meditaci vliv. Teplota, vlhkost a zvuky prostředí budou mít také vliv. A Bůh má vliv. Ale ten není vidět.

Důsledky meditace vidět jsou. Meditace sama ale také vidět není. Někdo sedí v úžasném lotosovém sedu krásně vzpřímený a vůbec se nehne, ale celou dobu jenom nenávidí a nemedituje. To je bezcenné. Metod je více, návodů je více. A v člověku se za léta meditační praxe stejně vytvoří jeho vlastní forma meditace, která se pak přenese i mimo sezení.

Meditovat půl hodinu denně je málo. Je dobré meditovat hodinu nebo dvě hodiny denně a zbývajících 22 hodin prožít tak, že je to mindfulness, jak se dnes říká. Nebo postaru, po křesťansku, že všechno se stane modlitbou.

Když jsem byl na tvém kurzu „Úvod do meditace a modlitby“, zaujala mě Tvá úcta k prostoru, kde se meditace odehrává. Můžeš o tom povědět více?

Věci nejsou nikdy čistě vnitřní. Projeví se navenek. Pokud chceš vědět, v jakém duchovním stavu je nějaký klášter, tak se běž podívat na jeho zahradu. Do jeho kuchyně. Na jeho chodby. Na zahradě bude vidět nulová péče (vlastně se ani nepoužívá) a v kuchyni, v ledničce, uvidíš, že je to založené ne na úspornosti, ale hamižnosti. A v takovém prostředí se není co naučit. Protože kdyby se něco dělo v těch lidech vevnitř, tak by se to projevilo navenek.

Prostředí není jenom o tom, že já vytvořím prostředí a ono bude mít vliv na můj vnitřek – to samozřejmě má. Lepší je, když je to obráceně. Bude se proměňovat vnitřek a projeví se to na prostředí. Takhle vznikají nejlepší místa. Zevnitř. Když pak na ta místa přijdou další lidé, bude i na ně mít prostředí pozitivní vliv. Tak vznikly všechny chrámy – něco vnitřního si pro svou realizaci v časoprostoru vytvořilo místo, kde je vše zahuštěné, a výrazy toho jsou propsány do reality. A když tam člověk přijde a není úplný zabedněnec, bude to v něm rezonovat. Setkáváme se s tím ve všech tradicích. Překvapivě hodně lidí mi říká: „Hele, tady to je hodně silné místo. Sem se asi chodí meditovat a modlit. Tady to nějak visí.“

No a v malém je to o tom, že když přijdu do nějakého prostoru, tak věci, které jsou viditelné a hmatatelné mě upozorňují na to, co se v tom prostoru děje. To platí i pro každou domácnost. A kýč, systematicky ponechávaný kýč, jednoznačně poukazuje na vnitřní kýč. Z toho se nikdo nevyvleče. Opravdová krása naopak odkazuje na vnitřní krásu.

Jaké jsou výhody a rozdíly, když se při sezení v tichu spočívá pouze u dechu, nebo když se opakují mantry (v křesťanské tradici často např. Ježíšova modlitba)?

Slova výhoda a rozdíl k tomu tak úplně nepatří. Jsou to dva nástroje, které jsou na sobě závislé. Slovo je vždy závislé na dechu. Jsou lidé, kteří mantru používají a jsou lidé, kteří ji nepoužívají. Někomu mantra prospívá, jinému ne. A jsou také fáze, ve kterých prospívá a ve kterých neprospívá. Pokud je člověk hodně roztěkaný, tak mu mantra spíš pomůže, protože mu asi nebude stačit jen vnímat dech. Když ale zjistí, že mu vnímání dechu stačí, a dokonce že ani dech nevnímá a je přítomný jenom klid, tak proč tam ještě rvát mantru?

Jako doprovázející na meditačních pobytech máš velké zkušenosti s doprovázením druhých lidí. Jaké jsou nejčastější otázky, problémy nebo úskalí se kterými si začínající meditující potýkají?

Problémy jsou vlastně jenom dva. První, který vlastně není problém, ale lidé si ho chtějí ponechat jako problém, jsou myšlenky. Na to existuje pořád jedna odpověď: „Dělej návod. — Máš ještě nějaký další problém?“ A pak se zjistí, že vlastně ne.

Druhý problém je, že ten samý člověk druhý den přijde s tím, že má problém s myšlenkami. Neboli, lidé nejsou schopni vstřebávat informace. Poslední tři roky se to silně stupňuje, až to dosáhlo určité hladiny, která je varující a nebezpečná.  Když někomu popíšu, co má příštích 25 minutách dělat, tak on mi po skončení řekne, co dělal, a zjistíme, že dělal něco jiného. Tak se ho zeptám: „Co jsi měl dělat těch 25 minut?“ A on mi popíše něco úplně jiného, než jsem mu říkal na začátku. To znamená, že mu musím návod sdělovat tolikrát pořád stejně, nebo tolikrát různými způsoby, aby ho vstřebal. A ta doba je řádově delší, než by stačilo. Nestačí mu to dnes říct 5 x, říká se mu to spíš 50 x. A to je velká časová investice, velké zdržení na cestě.

Takže ještě jednou, jsou dva problémy: Myslet si, že myšlenky jsou problém. A nedělat, co mám dělat.

Ještě se vrátím k tomu, jak jsi říkal, že kromě samotné meditace v sedě, je dobré i celý zbytek dne praktikovat mindufullness. Co když ale pořád něco musíš řešit, co když máš více intelektuální povolání? Trochu si myslím, že zahradník to má snadnější…

Dobře, tak to má zahradník o něco snadnější. A kde je problém?

No, že je mysl pořád aktivní, že pořád nad něčím přemýšlím…

Rozdíly v charakteru lidí jsou mnohem markantnější než to, jestli je člověk zahradník nebo úředník. Když budeš mít spekulativního a neklidného člověka a bude zahradníkem, tak to nepomůže.

Nebo se staň zahradníkem 🙂

Dobře, děkuji 🙂 Také mě ještě zaujalo, jak jsi jednou povídání o meditaci uvedl otázkou „Jak se nudit na úrovni a plodně?“ Mohl by ses k tomu ještě krátce vrátit?

Je to možný popis. Protože když odebereme všechny náboženské formy, tak člověk při meditaci sedí a nic nedělá. Ve skutečnosti se vlastně nudí. Ale může se nudit s určitým úmyslem nebo mu nevadí, že se nic neděje.

A když se začne nuda dělat profesionálně, tak se přestane nazývat nudou. Pak se člověk nenudí, ale JE. To je vrchol meditace. Tam jsme velmi podobní Bohu, teologicky vyjádřeno „Jsem, který Jsem.“ On je, který Je.  A je kreativní. My když meditujeme, tak jsme kreativní a propíše se to do časoprostoru.

Na závěr tě poprosím, zda bys mohl doporučit něco úplnému začátečníkovi, kterého tato cesta láká nebo se na ni vydává?

Pět priorit kontemplativního člověka, jak o nich hovoří jeden z mých učitelů, Franz Jalics, je:

1.) Spánek – nemohu být nevyspaný.

2.) Pohyb – jakýkoliv. Nemusí být profesionální. Chůze stačí.

3.) Být mezi lidmi – nebýt samotář, neizolovat se, nezabednit se.

4.) Formální meditace – investovat svůj čas do spirituality, tj. meditovat každý den.

5.) Práce – stojí nás jenom 8–10 hodin denně, a ještě ne každý den. Když za mnou přijde člověk, který podepsal otrockou smlouvu, protože chce víc peněz, a říká, že nemá čas na meditaci, tak mu odpovím: „Zkrať si pracovní dobu. Pracuj osm hodin denně.“

„To já nemůžu,“ říká.

„Tak nemůžeš meditovat.“

 Nemůžeme chtít k tomu všemu, co máme, aniž bychom se čehokoliv vzdali, ještě osvícení. To se podaří jednomu člověku ze sta tisíc.

 Co bych tím pádem poradil, je chodit do přírody. Extrémně zredukovat množství zpráv, které vstřebáváme. Nepoužívat na telefonu internet k ničemu jinému, než že si zjistím, v kolik hodin mi jede vlak nebo kdy bude pršet. Nechatovat. Na Facebooku netrávit více jak pět minut denně. Mít maximálně dva komunikační kanály – tzn. telefon a email. Mít časy, kdy jsem off-line. Naučit se být off-line a netrpět. Netrávit čas sledováním velkého množství seriálů. Dnes sice lidé nemají televizi, ale mají počítače a mobily, což je ještě horší.

Najednou člověk zjistí, že má spoustu času, a že se i nudí. A to už je krůček k meditaci.

Přestat shromažďovat věci. Jít navštívit své přátele. Investovat hodně času do obyčejných vztahů, od kterých nic nechci. Mít koníčka. Zabývat se něčím.

Petře děkuji za rozhovor a přeji Ti vše dobré.

 

Doporučená literatura k dalšímu studiu:

Jalics, Franz (2018): Kontemplativní exercicie. Triton: Praha.

Webová stránka exercičního domu v Kolíně: https://www.kolinskyklaster.org/program

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.