Petr Casanova odpovídá na dotazy čtenářek: „Po nevěře nedávám druhou šanci.“

Pro vztah je podle něj nejdůležitější vzájemná kompatibilita. Na předem zaslané dotazy od našich čtenářek dnes odpovídá Petr Casanova, jehož knihy se staly bestsellery nejen u nás, ale i v USA, Velké Británii, Itálii a Španělsku. Casanova je zakladatelem megaúspěšného časopisu a online portálu FirstClass a osobnímu rozvoji a vztahům se věnuje i ve své nejnovější knize Čtyři prány štěstí.

Následují tedy dotazy od sedmi vybraných žen, osmou otázku jsem Petru Casanovovi položil sám:

Jak mám ve vztahu zůstat sama sebou? Chci být s partnerem co nejvíce to jde. Ale jak si zároveň zachovat svůj prostor a život a nedat vše partnerovi?

Schopnost být sám sebou úzce souvisí se schopností znát své hodnoty, vytyčit si ve vztahu mantinely, tedy osobní meze, co ještě strpím a co už ne, co ještě potřebuji a co už mohu oželet, dokázat se postavit za sebe, říct NE, pochopit, že ačkoli jsem ve vztahu, jsem stále vlastní bytost, která má své cíle, svá přání, své potřeby, a partner není o tom, aby mi je bral, ale naopak aby mi pomáhal v jejich naplnění. Oběť spočívá v tom, že i ve prospěch partnera obětujeme kus svého Já a času tak, abychom i jemu pomohli v naplnění jeho tužeb. Jsme tedy dvě bytosti spojené v jedno, kdy náš problém je jeho problém a naopak, vzájemně se podporujeme v tom, co nás činí šťastnými jako osoby, a to, že se nám to daří, nás činí šťastnými jako pár. Tudíž být s partnerem co nejvíce, a přitom zůstat sama sebou, se nijak netluče, naopak právě díky tomu, že jste se spolu, můžete doplnit své nedostatky jeho přednostmi, tedy být silnější než o samotě, a naopak svými přednostmi vykrýt jeho nedostatky, tudíž mít radost z toho, že jste platná, užitečná a svým způsobem pro něj nepostradatelná. Pak člověk je víc než jen sám sebou. Víc dokáže, cítí se užitečnější, ale hlavně když na své cestě padne, je po ruce někdo, kdo mu pomůže zpátky na nohy. Být sám sebou je v takovém vztahu snazší.

Už dva roky se plácám ve vztahu/nevztahu. Jako bychom spolu chodili, ale nechodíme, protože se asi něčeho bojí. Nejsem schopná se z toho vyhrabat, protože ho mám ráda, ani nejsem schopná si najít nikoho jiného. Co mám dělat?

Ptát se. Zjistit, co za tím je. Může za tím být nedostatečně uzavřená minulost, strach ze zavazování se, emoční bolest, která se neuzdravila a jejíž vinou tento muž spojuje takzvanou asociační zkratkou jednu ženu se všemi ženami. Jinak řečeno: Co mu provedla jedna žena, toho se obává u všech, protože nedokáže odlišit člověka od člověka a je zalitý například všeobecnou nedůvěrou. To je jedna z možností. Ale může jich být víc. Může být nezralý, ženatý, neupřímný, tudíž neschopný sdělit, že mu vztah vlastně nevyhovuje, necítí se v něm dobře, nebo mu něco vadí, ale nevymáčkne se. Může jít o slabocha, který má obavu ze silnější ženu, může mít kamarády, kteří mu vztah rozmlouvají, nebo rodiče, kterým se nelíbíte a kteří Vás zpochybňují. Teorií je spousta. A Vy budete plná domněnek, dokud s ním nezačnete mluvit, respektive on s Vámi. A pokud nezačne, hrozí, že se nic nezmění.

Mohou spolu v dlouhodobém partnerském vztahu fungovat šťastně dva lidi, když jeden je duchovní a druhý ne?

Dlouhodobě spolu mohou fungovat jakékoli páry, pokud mají jedno, a to, že jsou kompatibilní. To jest, že jsou v pohodě s tím, jaký je ten druhý. Odlišnost je přirozená – na světě nenajdete dva shodné jedince – a otázkou je, zda se dva lidé při své odlišnosti doplňují (sbližují), nebo vzdalují. Umím si představit, že hmotně zaměřený partner při občasných životních výkrutech a pádech ocení jiný pohled duchovního partnera, tak jako že duchovně zaměřený partner díky hmotně zaměřenému partnerovi ocení duchovní krásu míst, na která by se, nemít peníze, nepodíval. Ale stejně tak si tito lidé mohou lézt na nervy, pokud jsou konfliktně stavění a druhého spíše zesměšňují a jinak degradují. Je to o konkrétních lidech, ne modelech.

Foto: Robert Tichý

Doporučujete zůstat v manželství, které člověka na 100 % nenaplňuje a po létech tam chybí zamilovanost (když ti dva mají spolu i dítě)? Je časté, že např. po deseti letech je vztah spíše kamarádský, než milenecký?

Neexistuje vztah, kde vydrží zamilovanost. Zamilovanost je označení pro počáteční fázi seznamování, pro ten růžový opar, přes který dost dobře nevidíme nedostatky druhého, zato vidíme zveličené přednosti. Zkrátka druhého, ať jeho dobré, nebo špatné stránky, vidíme jen růžově. Tato fáze naštěstí po čase vyprchá a my vidíme druhého takového, jaký opravdu je. A co se týče stoprocentního naplnění, ani to neexistuje. Lidský život není dokonalý, protože ani člověk není dokonalý. Kdyby vztah neměl mouchy, nepoznali bychom, kdo jsme ani koho máme po svém boku, jak se na sebe nebo druhého můžeme spolehnout. To, co naznačujete, je patrně absence jiskry (sparkle). Je třeba si uvědomit, že vztah je jako zahrada. Je nutné se o něj oboustranně neustále starat, jinak zaroste plevelem a přestane nést ovoce. Což se tady mohlo stát. Ale to není problém. Problém je, když jeden ze dvou, případně oba, se už nechtějí o tu zahradu starat. Tehdy ale takový vztah už nebývá ani kamarádský, spíše nepřátelský. A co se týče milenectví po deseti letech, je to individuální. Je přirozené, že všeho se člověk přejí, i sexu s jedním člověkem. Proto také láska není o sexu, ale spíše o každodenním přátelství v pravém slova smyslu, tedy o schopnosti vzájemné podpory, motivace, sdílení. Zejména ve stáří, kde sex už není vůbec, je láska opravdovým přátelstvím. Spíše mě leká Vaše označení „kamarád“. To by také mohl být někdo „od cesty“, „dobrý z nouze“, to by bylo špatné. Rozhodně je dobré spolu mluvit, protože v nefunkčním partnerském vztahu se nikdo necítí fajn. Pokud vymizela jiskra i chuť spolu být, pak rozhodně jít od sebe. Možná se pak jiskra oživí, oba si navzájem začnou chybět a vrátí se k sobě. Pokud spolu nechtějí být nebo odluka ukáže, že si navzájem nechybějí, mohou fungovat alespoň jako rodiče a do jisté míry i přátelé se společnou minulostí. Rozhodně bych na nefunkčním vztahu netrval, život je kniha, která má mnoho kapitol, a i děti by měly vědět, že není nutné za každou cenu číst dokola jen jednu stránku, jestliže ani jednomu nevyhovuje a vytváří spíše negativní energii než radost, a to i pro děti.

Pokud je člověk v dlouhodobém vztahu a zamiluje se do někoho jiného, jak by se k tomu měl postavit? Zamilovanost po čase vyprchá a člověk může později svých rozhodnutí litovat…

Když půjde žena nákupním centrem, zamiluje se skoro v každé výloze. Když bude muž listovat časopisem o autech, zamiluje se skoro na každé stránce. Nové nás přitahuje. Spojujeme to se svou fantazií, představami, sníme, srovnáváme. Ale také bychom si měli uvědomit, že toto je obecná logika lidského myšlení, tudíž to, co zažíváme teď, ucítíme i zítra při pohledu na jiné oblečení, jiné auto. Přitažlivost není zárukou spokojeného vztahu, protože přitažlivost souvisí se zamilovaností a dlouhodobý vztah s láskou, každodenním budováním. Je to stejný rozdíl jako vybrat si na trhu hezké jablíčko a koupit si sad, a to jablíčko se snažit vypěstovat. Já tím nechci nikomu brát jeho iluzi, že právě potkal spřízněnou duši, zatímco jeho dosavadní partnerka je vybledlá, stará, okoukaná. Ale chci, aby zvážil, že i ta nová partnerka bude po čase „vybledlá“, „stará“, „okoukaná“, protože to, že se nám líbí něco nového, je obecná metodika myšlení – jestliže se nám něco nového líbí dnes, patrně bude náš mozek hledat něco jiného i zítra. Já se tím obsáhle zabývám ve své nové knize Čtyři prány štěstí, kde ukazuji, co s lidským přemýšlením udělá, když se člověk spokojí s tím, co má, a dokáže si do nového objevu, který je vždy voňavý a úžasný, promítnout (takzvaná projekce) svůj způsob uvažování. Vyhne se tím spoustě zbytečných starostí a nevratných ztrát.

Jak nezahořknout, pokud nás ve vztahu někdo vážně raní, například nevěrou?

Odlišit člověka A od člověka B. Pokud nás zranil člověk A, neznamená to, že nás zraní člověk B, respektive jakýkoli jiný člověk. Uvědomit si, že každý máme svou cestu poznání a někdo holt potřebuje udělat chyby, například o nás přijít, aby pochopil, co v nás měl, a to až poté, co nás ztratil. Já se tomuto věnuji v celé své knize Cítit rozumem, myslet srdcem, jež je o karmě ve vztazích, tedy o osudu, který si člověk vytváří svými kotrmelci. Nevěra je samozřejmě osobně vedená emoční rána, která vyvolává mnoho negativních, tedy opačných reakcí, například že ten, kdo je podveden, spojuje čin druhého se svou vlastní hodnotou, tudíž se tím víc ponižuje a doprošuje toho, kdo jej podvedl, o návrat. Vytváří tím zvrácenou nerovnováhu, kdy se ten, kdo podvedl, může cítit mocnější a opakovat tak svůj čin, protože si uvědomí, že tím dostává podvedeného do submisivní pozice. Nevěra je hnus, po kterém se paradoxně podvedený cítí méněcenný, a protože jde o citové zjitření, zesílení bolesti, zesiluje se i domnělá láska, ve skutečnosti závislost na tom, kdo podvedl. Já nevěru nenávidím a je to jedna z věcí, kterou definuji na začátku svých vztahů každé partnerce jako důvod, pro který odcházím. Po nevěře nedávám druhé šance, protože nevěra není omyl, přešlap nebo školácká chyba, ale vědomé a úmyslné rozhodnutí, které člověk činí s chladným rozumem, přestože tuší, jak moc to může druhého bolet. Nevěra je pro mě akt zrady, a zrada nikdy nepřichází od skutečného přítele, pouze od falešného přítele. Do této míry tedy za každou zjištěnou nevěru děkuji, protože mi ukazuje, koho mám po svém boku a že mu nemám podruhé věřit. Nicméně je to problém konkrétního člověka, neovlivňuje mou důvěru v dalšího člověka. Každý má jeden pokus na to, aby zklamal. Každý mě zklame jen jednou.

Co vy osobně považujete ve vztahu za nejdůležitější, aby fungoval?

Kompatibilitu. Někdo říká, že je nejdůležitější komunikace, ale já znám mnoho párů, které spolu vůbec nemluví a vyhovuje jim to. Někdo zase říká, že věrnost, ale já znám mnoho párů, které jsou domluvené na sexuálně a citově volném vztahu. Nepřísluší mi to soudit, to je věc každého páru. Důležité je, aby na tom, jak lidé spolu fungují, se domluvili a byli s tím v pohodě. Zažil jsem z mého pohledu i strašlivé případy, kdy byla žena v pohodě s tím, že je denně brutálně bita, ba dokonce že je brutálně bito i její dítě. A když od ní opilý partner odešel, zhroutila se a nemohla bez něj žít – bez dennodenního bití. Můžeme si o tom myslet cokoli, ale kompatibilita je o tom, že si dva lidé navzájem dávají to, co potřebují, to znamená, že jeden nedělá to, co druhý vnímá jako ubližování.

Na závěr jednu otázku položím sám: Kdybyste se měl ženy, která se vám líbí a kterou si přejete blíže poznat, zeptat jenom na tři otázky, které by to byly?

Co Ti ve vztahu nebo na mně vadí? Co máš v životě ráda? S čím Ti mohu pomoci, abys byla co nejšťastnější?

Moc Vám, Petře, děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.

Webová stránka Petra Casanovy: https://www.firstclass.cz/

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.