Pavel Moric: „Chceš pracovat pořád víc a víc? Nejsi normální!“

Byl u Karla Šípa ve Všechnopárty i u Martina Veselovského na DVTV. Jeho přednášky na YouTube mají desetitisíce zhlédnutí. Pavel Moric patří mezi nejoblíbenější a nejvyhledávanější české kouče. V rozhovoru pro Celostní medicínu povídá o šíleném světě, ve kterém žijeme; o nutnosti mít schůzky sám se sebou nebo i o tom, jak rozeznat hlas srdce od našeptávání ega. Svých klientů se často ptá: „Pro koho jdeš dnes umírat?“

Pavle, o co tady jde? V životě.

To je dobrá otázka. Na to se ptám lidí také: „O co vám jde?“ A oni řeknou, že chtějí být šťastní. Odpovídám jim, že vlastně nevím, co to znamená. Chci po nich, aby mi o tom řekli víc. Začnou používat další hesla, že chtějí být svobodní a moudří. Tak to potom podle jejich slovníku rozebíráme, co to tedy je, být svobodný. Že si mohu dělat, co chci? Nebo že mám nekonečně času? Nebo peněz? Nebo že mám partnerku, která mi dovolí všechno?

Hodně se odpověď na tuto otázku mění v závislosti na našem vědomí, na tom, v jakém životním období se nacházíme a kolik nám je let. Takže jestli nad někým visí exekuce, tak jde o něco jiného, než si číst buddhistické knížky.

Snažím se, aby lidé vynechali mechanické odpovědi a řekli: „No právě, o co tady jde? Mám omezený čas pro tento živůtek, tak co budu dělat?“ Ale my máme vymytý mozek od základky, od rodičů, ze střední, z vysoké. Nikdo nemá čas o tom přemýšlet. Pořád se musíme učit něco nazpaměť, abychom měli nějakou známku, nějakou práci, a tento krysí závod je nastavený tak, že lidi nepřemýšlejí. Pak si vezmou hypotéku a splácejí a už to jede. Nemají schůzky se sebou a otročí pro korporáty a další věci. Z 85 % lidé podle statistik v České republice nedělají, co je baví. Dělají práci, protože potřebují vydělat peníze.

Takže je to dobrá otázka, o co tady vlastně jde? To by chtělo, aby si každý na chvíli zalezl někam sám se sebou a rozebral si, čemu chce věnovat své minuty a hodiny, které mu ještě zbývají. Protože to jsou hodiny, kterými se přibližujeme k smrti. Často se rád lidí ptám: „Pro koho jdeš dnes umírat?“ Vy tady dnes umíráte pro tento rozhovor a já s Vámi. Protože tyto hodiny a minuty jsou nevratné. Já jsem mohl být na tenisu nebo se procházet venku a vybral jsem si tuto realitu s vámi. A s tímto apelem na to, že každou vteřinu umíráme, se ptám lidí: „A co teda budeš dělat s tím zbytkem, když nevíš, kdy to bude, ale každý den se k tomu přibližuješ?“

Když na nás, v dnešní době, pořád útočí nějaké podněty, tak čemu Ty osobně doporučuješ věnovat pozornost?

Dobré zjištění je, že na nás ty podněty útočí, že je to psycho. Děláme si to i my sami mobilem, Facebookem, Instagramem a podobně. Pořád po nás někdo něco chce, všude jsou reklamy, billboardy, obchodníci: „My jsme z této společnosti, hovor bude nahráván…“

Je dobré si uvědomit, že v tomto šílenství podnětů žijeme. Co dělám já, tak je, že se z toho stáhnu, vezmu si svůj deník na psaní a v prázdnu se zeptám sám sebe: „Tak co?“ Lidé se regulérně neumí zastavovat. Pak se diví, že opřou svůj žebřík o blbou zeď. Často to zjistí, až vylezou nahoru. Valí se na nás ze všech stran pořád nějaké požadavky: „Změna, potenciál,“ lidem se už z toho chce zvracet – že mají ve firmách pořád překonávat minulý rok.

Jsme takoví obchodníci s pocity a stavy. Když si žena koupí nějakou kabelku, tak je happy. Chlap zase potřebuje zvednout činku, aby si připadal, že je borec. A pak se musíme jít do hospody předvést. Pointa je, že když jsme jako zmrzliny – což je většinová společnost –, tak neprožíváme a potřebujeme pořád víc a víc intenzivní zážitky. Nejlépe, když jsou hned dostupné. Naše společnost neustále slibuje instantní potěšení. A my nevíme, co bude s generací, která se naučila, že všechno má být hned, že už teď je pozdě; s těmi, co neumí čekat nebo vydržet v nějaké náročné situaci. Myslím, že je to velký průšvih.

První krok je tedy uvědomit si, že tady svítí to, že všichni po mě něco chtějí, že je to tady vymývárna. Abych vůbec slyšel: „Hej a co chci vlastně já?“ Jsme zvyklí vybírat si už jen z té nabídky zmatku kolem nás a nevíme, co chceme sami. Mně pomohl můj kouč ve vlastním sebe-vedení – dal mi set určitých otázek a pořád chtěl, abych byl konkrétní. A nejvíce mi daly právě terapie. Terapeut mi za sedm let neřekl, co mám dělat, ale neustále vytvářel prostředí, kde budu cítit a vědět jak. Lidi bych posílal na terapie, ať už jsou zdraví nebo ne, protože si tam srovnají myšlenky. Je skvělý, když je tam někdo fakt pro tebe. Lidé ale většinou neumí poslouchat. Kdo se o vás opravdu hluboce zajímá? Kdo uvaří čaj a zeptá se: „Jirko, a ty děláš rád ty rozhovory?“ Není to tom, že tě chce na něčem nachytat, ale že je tam pro tebe. Já když se ptám dětí: „Jak bych mohl být lepší trenér?“, tak na mě koukají a nerozumějí. Ale pak se třeba jednou zeptají vlastního dítěte: „Jak bych pro tebe mohl být lepší táta?“

Ty se v osobním rozvoji pohybuješ už hodně dlouho. Slyšel jsi za tu dobu určitě i spoustu nesmyslů a pouček, které nefungují. Dáš nám nějaké příklady takových prázdných rad?

Mám pět naprostých hitů:

1.) Jestli ještě bude někde sníh a vyrazíte na hory, tak uslyšíte fantastickou radu pro svoje děti, které když padají na zadek, tak slyší: „Lyžuj normálně!“ A dítě vůbec neví, co má dělat.

2.) Další bezvadná hláška je, když ti někdo radí, co je předmětem úkolu. Takže jdeš po kládě, která má deset centimetrů a někdo ti říká: „Nespadni!“

3.) Nebo hesla „Musíš se snažit!“

4.) Terapeutická: Máte-li malé dítě, které brečí, tak jedno slovo skvěle pomůže: „Nebreč!“ Dítě to hned pochopí: „Mami, to bylo zbytečný, jdu dělat něco jiného.“

5.) Výborná a sportovní rada do businessu. Na to byl kadet náš děda. Já jsem se bál jako malý velkých černých psů a on mi jednou řekl: „Neboj se ho.“ Což mě samozřejmě hned přešlo.

Takže tyto rady jsou blbosti. Když má někdo fobii z hadů a ty mu řekneš: „To dáš.“ Tak on to nedá. Psychika nefunguje podle hesel, ale na základě hlubinné práce. Traumata mohou vzniknout během pár vteřin, ale pak se léčí i několik let. Tohle se nedá vykrýt nějakou radičkou.

Zmínil jsi terapie. Jaké jsou ještě další postupy nebo principy, které podle tebe v praxi fungují?

Gestalt terapie nabízí základní koncept akceptace místa, kde jsme. To znamená, že si to místo jdeš doopravdy prohlédnout. Přiznáš si, kde v životě opravdu jsi: „Takhle moc si nevěřím, takhle moc mě štve Karel, denně podvádím svou ženu, nesnáším své druhé dítě.“ Smyslem je přiznat si celý ten „binec“ – ne ho hned měnit. Chvíli si v tom místě pobýt a cítit jaké to je, když si všechno přiznáš a neděláš úhybné manévry. Je to práce se stínem. Jdeš si přiznat, že jsi zlobivý kluk nebo zlobivá holka, a že máš své sny, své černé myšlenky a své perverzity. Pracuje se právě s přijetím. Paradoxní teorie změny je, že když něco akceptuješ, tak změna spontánně přichází. Když si člověk přizná: „Jsem tlustý jak prase, nemohu dýchat, jsem odporný. Ale miluji to, OK,“ tak někdy, skrz tohle povolení, se v psychice něco pohne a místo pěti dortů si dá jenom čtyři.

Dnes jsou lidé hodně vystresovaní a unavení. Je pro ně, kromě dlouhodobějších terapií, nějaká rychlá rada?

Jasně: „Odpočiň si.“ Když jsem unavený, tak si odpočinu. Týpek říká: „Já tak rád spím, ale chtěl bych ráno dřív vstávat, abych udělal více práce.“ Já na to: „Nejsi normální. Na co chceš udělat víc práce? Abys co? Tak to neuděláš za rok, ale za dva a budeš vychrápanej. Teď ti bude dobře. Nevstávej v šest, ale v sedm. A o víkendu si dej volno a prochrápej to.“  

Jak jsou lidi od sebe odpojení, tak necítí základní věci, rytmy – že na jaře bude například ještě jiná energie. Proto jim říkám: „Odpočiňte si.“ Někdy je to velice jednoduché: přidat bylinkový čaj, trochu upravit stravu. Jsi unavený? Spi. Odpočívej. Ale oni nemohou. Oni totiž mají hrozně moc věcí. Tak jim říkám: „Dobře, nic, tak to nejde.“

Hodně mluvíš o vztahu k sobě. Někteří lidé na slovo sebeláska reagují dost nevstřícně. Co bys poradil úplně pro začátek – jak svůj vztah k sobě začít postupně vylepšovat?

Že bych obcházel lidi a říkal: „měj se rád, měj se rád, měj se rád“ a nutil jim sebelásku, to určitě ne. Přijde mi dobrý, už nikoho nepřemlouvat a nechat je být. Těmito lidmi se nezabývám. Ale když přijde někdo, kdo už má něco odpracováno a chce svůj vztah k sobě prohloubit, tak to je jiná prácička.

Těmto lidem bys tedy řekl co?

Ať si koupí Učebnici sebelásky od mé kamarádky Lucky Kolaříkové. Protože to tam má velmi strukturovaně, jasně, hezky, vstřícně a pečujícím způsobem popsané.

A kdyby chtěli nějaký tip ode mě, tak bych se jich zeptal, jak konkrétně se sebou prožívají vztah: „Dáš si ráno sprchu? Dáš si ráno fresh? Jaké polohy má tvůj vztah se sebou? Co to znamená? S kým? Já a tělo? Nebo je tam ještě něco?“ Závisí to na zralosti lidí. Nejlepší jsou na to osobní sezení, kde mohu pracovat s jedním člověkem.

Děkuji. Dále se ještě zeptám, jak poznat, jestli mluví ego, nebo srdce?

Měls někdy zážitek, kdy něco chtělo tvé srdce?

Určitě.

Tak je dobrý to srovnat s vůní toho, když to chtělo srdce a pak to srovnat se vzpomínkou, když něco chtělo ego. Trochu si přivonět a nechat to na sebe působit.

Díky. A poslední otázka: Často se i mě ptají lidé, kteří jdou za nějakým snem nebo něco zkouší a třeba se jim už několikrát zavřely dveře a zažili neúspěch, jestli v tom mají pokračovat, nebo to mají chápat jako zprávu, že to není úplně jejich cesta.

Jsou čtyři věci, které lidem říkám, když něco zkouší a nejde jim to:

1.) Děláte to špatně – něco je špatně ve vašem postupu. 15 x dělám svíčkovou a pořád je hnusná. Něco je v tom postupu špatně.

2.) Děláš to dobře, ale potřebuješ to dělat delší čas: Kopeš na dobrém místě, kopej dál, ale voda ve studni bude až ve sto metrech, ne ve dvaceti. Potřebuješ vydržet. Ne meditovat půl roku a hned to vzdát, ale třeba pět let.

3.) Vidím, že to lidé nechtějí doopravdy. Jsou tam testy, jak moc to chtějí. Situace je testuje.

4.) Ve hře je jiná zakázka. To je si největší hit. Např. chci být mistr republiky a jsem třikrát druhý. A druhé místo učí moji duši daleko více. Nebo zavřené dveře popáté ve mně kultivují nějakou dovednost, kvalitu, která je daleko cennější, než kdybych tu věc dostal hned napoprvé.

Když lidé byli smutní, že nestihli letadlo, ale bylo to toho 11. září, tak pak byli happy. Život někdy promluví v delším časovém horizontu trochu jinak. Jak je někdy dobré, když někdo neuspěl nebo něco nejde! Chlapík v 90. letech kupoval mlýn, byl naštvaný, že i když to už měl slíbené, tak to prodali někomu jinému. Za půl roku se dověděl, že pět set metrů od toho se stavěl veliký prasečák – spousta smradu, kdy mouchy jsou tvé nejlepší kámošky. Tak byl šťastný, že to nekoupil. Někdy se to, co je pro nás dobré, ukáže skutečně až v čase…

Pavle moc Ti děkuji za rozhovor a přeji samé další úžasnosti na Tvé cestě.

 

Webová stránka Pavla Morice: http://www.pavelmoric.com/

Zpět nahoru