Oheň a voda v životě ženy - Komplexní přístup ke zdraví

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Život ženy v dávných dobách, to nebyla jen péče o děti, domov, stravu, zahradu, menší či větší hospodářství, byla to též starost o oheň, ale i vodu. Dnes se nám již možná může zdát úsměvné, nicméně ženy ještě před sto lety nosily v hlavě též povinnost o dva ze čtyř významných živlů.

Naši předkové chápali oheň jako živou bytost, tělesně přítomného Boha, ke kterému se modlili, pronášeli prosby, přinášeli mu symbolické dary, obětovali drobky z chleba či kosti, věštili z pohybu a barvy plamenů, z jisker či kouře.

„Když babička pekla chléb, měla vnoučata posvícení. Po každé dostala podplamenici a po malém bochánku, švestkami neb jablkami plněném, což se jim dříve nestávalo. Musela, ale zvykat dávat pozor na drobty. Drobky patří ohníčku, říkala babička, když smítala se stolu drobečky a do ohně je házela. Když ale některý z dětí udrobil chleba a babička to zhlédla, hned mu kázala drobečky sebrat a říkala: „Po drobečkách se šlapat nesmí, to prý duše v očistci pláčou.“ (Božena Němcová, Babička)

Ženy v dávných dobách rozdělávaly oheň za pomocí křesadla a troudu. Křesadla mívala různé konstrukce, ale jejich základem bývala vždy ocílka, škrtající o kousek křemene, stejně jako u dnešních zapalovačů. Vykřesané jiskry pak padaly na troud, který se získával ze sušených chorošů, případně, sušených cizopasných stromových hub. Jakmile troud začal doutnat, přiložilo se do něj suché chrastí, dokud nevyskočil plamínek.

Vraťme se však ještě k troudu, jehož základem bývala cizopasná houba, která mnohde rostla po celé výšce kmene stromu. Jakmile se posbírala, doma se naložila do popelového louhu a nechala uležet pod těžkým kamenem na hliněné podlaze. Po nějaké době se nasušila, rozklepala a těmito kousky cizopasné houby se kladlo ohniště. Jiskrou z křesadla se vzňala v přirozený oheň. Zajímavostí je, že z takového materiálu se zhotovovaly také chlapecké kloboučky, jelikož však byly velice hořlavé, takový hoch si pak musel hledět jisker.

Oheň ještě před 150 léty, ale i o něco později, hořel v domech nepřetržitě, ve dne i v noci, v létě i v zimě. Oheň měl několikerou podobu, od horkého popela, přes řeřavé uhlíky, nízkého plamínku či mohutného plamene. Oheň v domácím krbu nesměl nikdy vyhasnout, v opačném případě se věřilo v rodinné neštěstí, ať už v podobě nemoci či pohromy. Oheň směl být uhašen jen v několika případech, pouze zemřel-li člen rodiny či při Pašijích na znamení Kristovy smrti. V prvním případě pak domov zdobily mihotavé plamínky voskovic, které plály na prkně s nebožtíkem. Po návratu z pohřbu přinesla hospodyně nový oheň, tento oheň byl sousedským darem, projevem nejhlubší důvěry, neboť oheň byl vnímán jako srdce domova. Tím, že někomu darujeme oheň, vydáváme se též na milost či nemilost, riskujeme ohrožení klidného středu domácnosti. O Bílé sobotě bylo povinností ženy donést domů žhavé oharky z posvátného ohně, který se rozžíhal před každým kostelem a jenž kněz zkrápěl svěcenou vodou. Tento akt symbolizoval návrat světla, zmrtvýchvstání samotného Krista.

Za nejmagičtější oheň byl pokládán plamen, který vyšlehl třením dřeva o dřevo. Takový oheň pak disponoval magickou mocí a chránil proti uhranutí, očarování či jiným temným silám.

K povinnostem žen kromě ochrany rodinného krbu patřila též péče o vodu. Dnes již úsměvné, viďte, otočíme kohoutkem a voda teče, netřeba již tahat plná vědra této cenné a životodárné tekutiny, neboť ji máme, věřím, že všichni hojnost a na dosah. Nicméně, naši předci často vodu nosili, ze studny či studánek, skladovali ji v chladu, v kameninových nádobách, které přikrývali prkenným víkem. Aby voda zůstala dobrá a zdravá, bylo třeba se k ní chovat s velkou úctou. Pro ochranného vodního ducha, který na sebe bral podobu ženské bytosti zvané Studénečka či Marijánka, se ve sváteční dny přinášely obřadní dary. Ačkoli již v roce 1092 kníže Břetislav II. ve svém výnosu přísně zakázal přinášet oběti pramenům, nikdo na to nedbal. Etnograf Antonín Václavík dokládá, jak se ještě na konci 19. století dodržoval na českém venkově zvyk, kdy jedna z dcer přicházela o Štědrém večeru ke studni, které darovala oplatku namazanou medem, díl vánočky, půl jablíčka a nějaký ten vlašský ořech. Stejného daru se dočkaly též stromy, ale i dobytek, aby byl zdráv, pomáhal při práci, přinášel užitek.

Kejkle s vodou

Voda, to byly i tajuplné praktiky a očistné rituály, které se již dnes, mohou zdáti úsměvné. Jen pohleďme na to, jak lidé smýšleli, došla-li k újmě právě voda, zejména, zkazila-li se voda ve studni. Tehdy člověk věřil, že pramen zasedl zlý démon či bazilišek. Takový diblík měl tvář ropuchy, černého hada, kohouta s hadím ocasem a čtyřma nohama. Staré zanesené studny, které dlouho nikdo nečistil, nesly stopy tlejících zbytků. Do takové studny se pak lidé báli sestoupit, neboť zde hrozil nedostatek vzduchu, též koncentrace jedovatých plynů. Lidé pak věřili, že za vše může bazilišek, se svým jedovatým dechem, který trápí všechny sestupující. Takové studny pak ještě dlouho ležely ladem, dokud se s „baziliškem“ neutkal někdo předurčený.

Voda též napomáhala léčebným účelům. Voda, tzv. trojhraničná, kterou člověk vnímal jako nejmocnější, byla sbírána v místech, kde se slévaly tři prameny v jeden. Musela se nabírat těsně před východem slunce, dřív, než nějaký pták přes vodu přeletěl. V takovém případě již byla znehodnocena a ženě bylo třeba vydat se na vodu následující den. Během sběru vody nesměla promluvit ani slovo. Ke kladným praktikám nabírala vodu po proudu, k nekalým pak proti proudu. Zvlášť mocná byla voda, kterou ženy nabíraly na Velký pátek, při úplňku. Chtěla-li žena léčit kůži, zatíženou lišaji, ekzémy, trudovitostí, vodu bylo třeba odebrat při couvajícím měsíci a nejlépe pak, pokud přepadala přes mlýnské kolo.

Často se na dně nádoby s vodou, nechávaly ležet stříbrné mince, to, aby voda zůstala déle čistá. Vodu, kterou využívaly ženy k věšteckým praktikám, nechávaly stát pod hvězdnou oblohou, aby do ní slétly nebeské jiskry. Vysoce ceněná byla též rosa, kterou ženy sbíraly před úsvitem, na bílou plachtu či jemný šátek, který pak ždímaly do nádoby na dojení.

Mrtvá voda byla ta, která pocházela z poslední koupele nebožtíka. Ocelové zbraně, které byly kaleny v takovéto vodě, působily pak zhoubněji, než nejkrutější jed. Lidé si též dávali pozor, kde takovou vodu vylévají. Většinou ji nosili na skálu či kameny. Voda živá se získávala po koupeli novorozeněte. Takovou vodičkou pak člověk zalil strom, který se stal pokrevním bratrem dítěte.

Mezi oblíbené jarní obřady patřilo pravidelné čistění pramenů a studánek. Lidé si vody vážili a znali její cenu, dnes, co jsme schopni vůbec vodě činiti, překračuje všechny meze zdravého rozumu. V minulosti však člověk vnímal mnohem pokorněji. Čerstvá voda platila za symbol čistoty, zdraví a hojnosti. Ne nadarmo pak hospodyňky o Štědrém večeru stloukaly v máselnici proudnou vodu, to, aby v příštím roce dobytek nesl tolik mléka, kolik je jen vody v potoce.

Rozloučím se s vámi krátkou modlitbou, kterou pronášela děvčata, která se na svatého Jána koupala s prvním vykouknutím Jitřenky.

Dobrý den, vodičko, jardánečko, nejstarší matičko. Omýváš hory, kořeně, kameně, obmyj i mne narozenou, pokřtěnou, od vší nečistoty, abych byla spanilá jak vesna, pěkná jak zora jasná, jak se lidé radují z vesny, tak aby i mne milovali, abych byla syta jak podzim a bohatá jak země.