Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
V dětství byla svědkem brutálního domácího násilí. Před pár lety jí tragicky zemřel mladší bráška. Písničkářka Monika Bublíková se v životě ocitla na úplném dně. Možná i proto mají její písničky neobvyklou hloubku. Z Moniky zároveň vyzařuje radost a je vděčná za každý den. Dnešní rozhovor tak může být inspirací a povzbuzením pro ty, kdo mají též nelehký osud. „Jsem temperamentní, rozverná písničkářka, která píše o životě, o lásce, o zamilovanosti do života,“ říká sama o sobě.
Moniko, Tvoje písničky mají hluboký psychologický či duchovní přesah…
Může to znít i sobecky, ale písničky skládám hlavně pro sebe. Abych se mohla zotavovat z nepříjemností. Nebo když se mi něco nedaří nebo nejde. Snažím se pak na to téma napsat písničku, aby mě to motivovalo. Například na téma přítomnosti jsem napsala písničku JSEM TADY. S prožíváním přítomnosti mám doteď velký problém. Zastavit se a jen tak být, je opravdu velké umění. Moje písničky mají vždy nějakou zprávu pro mě a věřím, že i pro ostatní lidi.
Jak je důležité mít v životě naději a víru?
Opravdu hodně. Bez naděje a víry si to neumím představit. Naděje a víra jsou hnací motor – motivace vstoupit do života a jít. A užít si to. Co se týká víry a naděje, tak se mi hned vybavil příběh mojí maminky. Před dvěma měsíci dostala silnou mrtvičku, na půl těla ochrnula. Ale moje máma je vnitřně velmi silná, má naději a víru v sobě. Po dvou měsících chodí, mluví a už hýbe rukou, ačkoliv lékaři říkali, že dost pravděpodobně chodit ani mluvit nebude. Maminka tomu ale už na JIPce, kde ležela, věřila. Vůbec si nepřipouštěla něco jiného. Měla motivaci vrátit se k rodině. Milovala a miluje život. Jsem moc ráda, že mám ve své mamince velký vzor, a že jsem to po ní podědila. Bez víry a naděje se člověk může ztratit.
Vzpomeneš si, kdy Ty jsi byla na úplném dně a co ti pomohlo?
Když zemřel můj bráška, tak jsem se úplně zhroutila. První dva týdny jsem měla horečky a bylo mi zle. Chtělo se mi odejít za bráškou. Neměla jsem žádnou vyhlídku do budoucna. Všechno se mi sesypalo. Najednou byla v mém životě tma. To, že mě bavila hudba, bylo naprosto nepodstatné. „Zatáhlo se“ na několik let. Nešlo mi se s tím vyrovnat ze dne na den. Ale zásadní pro mě bylo, o tom problému mluvit, mít kolem sebe přátele.
No a pak jsem se potkala s jógou. To bylo asi to první, co mě probudilo. Jóga není jenom cvičení, ale něco víc. Vnímala jsem poselství asán – že když udělám nějakou asánu, odblokuje zatuhlosti z minulosti. Najednou jsem začala psát písničky. Měla jsem v sobě to psaní ukryté, ale objevila jsem to až nedávno a zjistila jsem, jak mě to neskutečně nabíjí a pomáhá.
Takže hudba, jóga a v poslední době otužování. Četla jsem příběh od Rosti Václavka a říkala jsem si, že to musí být bomba. Otužování už jedu pár let a když nemám dobrou náladu, tak vím zaručeně, že mě ledová sprcha nakopne. Naštěstí máme doma vodu pořád ledovou 🙂 A jak jsem říkala, pomáhá mi si o tom problému povídat. Nedusit ho v sobě ani emočně. Pláč je velmi důležitý. Dříve jsem se tomu vyhýbala. Ale dnes vím, že když se vypláču, tak mi chvíli není dobře, ale do hodiny, do dvou, se to úplně otočí.
Každopádně je to o tom, že si člověk v určitém bodě svého života uvědomí, že se chce cítit lépe, a ne se jenom utápět v problémech.
Vyrovnání se s tragickou smrtí, to je něco, co tě stálo spoustu sil a zkušenost je nepřenositelná. Dá se i tak říct nějaké poselství pro člověka, který smrt prožívá právě teď a je to čerstvé a bolavé?
Zase se vrátím k času. Dneska to bolí, ale za 10 let to bude méně bolet a člověk na to bude mít jiný pohled. Já si touto tragickou událostí uvědomila, že nejsme nesmrtelní. Bratrovi bylo 19 let, nebyl nemocný a měl celý život před sebou. Zemřel na skrytou srdeční vadu ve spánku a už se nevzbudil. Což pro nás byla spousta otazníků. Ale s odstupem času v tom člověk najde sílu. V sobě. Protože něco velkého v sobě překoná.
Dnes to beru tak, že nevím, který den je poslední. Nezáleží na tom, kolik je nám let a jaký život vedeme. Protože i bráška byl zdravý, nepil, nekouřil, neflámoval. A přesto se to stalo. V tom se mi otevřely oči. Život jsem dostala a nechci ho promarnit. S tím souvisí tvorba, protože nevím, kolik tady mám času. Chci si to užít a zažít. A splnit svůj sen. A i když nedojdu do svého cíle, tak budu vědět, že jsem to zkusila. A až budu na konci svého života, tak budu pyšná na to, že jsem to riskla a nebudou tam otazníky: „Škoda, že jsem nezkusila si jít za svým snem a nezkusila jsem zpívat, i přesto, že mi lidé, říkali, že se tím neuživím.“
Jaký je tedy tvůj sen a tvoje přání?
Ten sen nechci úplně prozradit veřejně, ono se to prý nesplní se říká 😀 Přeji si, abych nikdy nezapomněla na svou velkou vnitřní sílu.
Jak vlastně Tvoje písničky začaly a jak takovou písničku tvoříš nebo jak Ti přichází nápady?
Většinou přijde nějaké hezké slovo, které se mně líbí. A na něj začnu nabalovat. Nebo zaslechnu nějakou větu. U mě to nefunguje tak, že si sednu a řeknu si, že začnu skládat. Musí to přijít samo. Za den mám obvykle hotovou písničku, kterou mohu představit kapele, a pak už na tom pracujeme. V písničce ŘEKNI mám větu „bez božího požehnání, marné naše namáhání“. Jakmile jsem zaslechla tuhle větu, tak jsem ji napsala a na základě toho vznikla celá písnička. Podstatou písně je, že záleží na tom, co máme uvnitř, co si myslíme my a ne, co je stanovené okolím. Věta „bez božího požehnání marné naše namáhání“ nemusí být ani pravda. Důležité je, jak to máme nastavené v sobě a v co věříme.
Zmínila jsi už dnes písničku JSEM TADY. Co Ti pomáhá k tomu být v tom „tady a teď“?
Určitě ticho. Už jsem říkala, že s přítomností mám trochu problém, protože svět okolo nás je uspěchaný. Ale abych se do přítomnosti dostala, tak mi stačí udělat si kakao a jít na zahradu, a třeba sledovat dech. Když mi vyjde i jen pět minut, tak jsem za to moc vděčná.
V písničce OPILÁ vyjadřuješ svou lásku k životu. Jak moc je důležité milovat život?
Pro mě je to hodně důležité. Jako kdybych si neosolila jídlo… Už když ráno vstávám, tak se snažím vstávat s tím, že se jako první usměju a přiložím si ruku na srdce a řeknu: „Děkuji, já jsem fakt vděčná. Probudila jsem se do nového dne a těším se, co zažiji.“ Snažím se, abych byla také narovnaná, protože když si ohýbám záda, tak cítím, že už celý den bude v takové těžkosti, a ne v lehkosti a radosti. Zamilovanost do života je pro mě i o tom, že jsem velmi ráda za sluníčko, za les; vděčná za rodinu, za to, jaký mám život. Že mohu chodit. Že mám kolem sebe milé lidi. A tohle všechno kolem mi vytváří úsměv na tváři.
Obraťme list. Pro tento rozhovor jsem si Tě vybral i kvůli Tvé velké zkušenosti s domácím násilím…
Domácí násilí jsem začala vnímat už jako čtyřletá holčička. Do rodiny k nám přišel muž, u kterého byl spouštěč alkohol. To se ukázalo až časem, když byla třeba nějaká oslava. Pár piv a panáků z celkem klidného člověka dokázalo přeměnit v agresora. První vzpomínka je taková, že jsem viděla, jak mamka dostala pěstí a prolétla dveřmi. Bylo tam rozbité sklo, křik. Maminka byla pořezaná a pohmožděná. Klečela jsem u ní a hrozně jsem plakala. Později nás s bráškou schovávala pod stůl, když slyšela kliku od dveří, jak se vracel z hospody. Jako puberťačka jsem volala záchranku, protože po útoku byla v bezvědomí. Utíkali jsme s bráškou oknem se schovat za kamarádem, abychom přečkali noc jinde. Těch zážitků je bohužel dost. Trvalo to dvacet let.
Ty jsi o domácím násilí nazpívala písničku LOUTKA. Úplně z toho mrazí. Spousta žen (a možná někdy i mužů) bohužel toto ve vztazích prožívá. Dá se po Tvých zkušenostech poradit, jak se do této podřízené situace nikdy nedostat?
Při prvním náznaku nebo útoku vzít nohy na ramena, odejít od toho člověka. Bohužel realita je většinou jiná. Spousta lidí zůstává dál s tím člověkem, protože věří, že se změní. Nebo se bojí odejít, protože s dětmi to není vůbec snadné. Kam půjdu? Jak nás zvládnu uživit? I to jsou někdy důvody, proč neodejít.
Jak se tedy vůbec dá z toho pekla vystoupit?
Svěřit se a požádat o pomoc blízké nebo kamarády. Existují centra a skupiny na podporu zneužívaných žen, tak zkusit se obrátit třeba na ně. A když chybí odvaha udělat některý z těchto kroků, tak si zkusit uvědomit, že život je křehký a že domov má být útočištěm a ne místem, kde se láme duše. Někdy to bohužel může zajít až tak daleko, že může vyhasnout život.
Může být určitou motivací nebo inspirací i podívání se na Tvůj videoklip LOUTKA?
Byla bych moc ráda, kdyby ano. Není to hezká podívaná, i přesto, že nejde vidět žádné násilí, je z toho ale cítit ten divný pocit. Ten pocit, třeba může alespoň něco rozdmýchat. Někam navést. Třeba jen k myšlence: chci tohle opravdu dál prožívat?
Abychom naopak končili dobře, tak na co se do budoucna těšíš nebo co v rámci své tvorby připravuješ?
Moc se těším na letní koncerty a natáčení videoklipů. Na nové hudební i nehudební zážitky. Zkrátka na každý další den a jeho dary.
Moniko, moc Ti děkuji za rozhovor a přeji vše dobré!
Jestliže Vás příběh Moniky Bublíkové zaujal, můžete ji sledovat na Facebooku, Instagramu nebo přímo na YouTube kanále: (3) Monika Bublíková – YouTube
Jiří Hamerský