O smrti, zármutku a umírání s Alešem Tomanem 

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Co potřebují umírající? Jak se vyrovnat se zármutkem? A také o „spojení do nebe“ a jak být v dnešní hektické době více v klidu. Na tyto a další otázky pro Celostní medicínu odpovídá duchovní církve československé husitské, pan Aleš Toman. „Člověk by si měl bolest ze smrti opravdu prožít. Pohřeb je typ přechodového rituálu a neměl by se vynechávat,“ říká. 

 
Kdo je Aleš Toman?

Aleši, jak byste husitskou církev přestavil laikům? 

Husitská církev vznikla v roce 1920 jako frakce modernistických římskokatolických kněží. Měla požadavky na Vatikán, aby mohly být svěceny ženy, aby by se celibát stal dobrovolným atd. Ve Vatikánu je nevyslyšeli, tak se část kněží rozhodla založit novou národní církev, protože 1918 vzniklo Československo a díky tomu tady byly vhodné podmínky – i politicky bylo umožněno, aby tato církev vznikla. Jsme něco mezi církví římskokatolickou a protestantskou. Máme liturgii, máme svátosti, ale zároveň jsme civilnější a vracíme se k odkazu k Mistru Janu Husovi a reformaci. 

Vaše velké téma je smrt a umírání. Jakou máte Vy sám se smrtí zkušenost? 

Mně k tématu smrti přivedla služba zdravotního bratra, když jsem začal pracovat na interním oddělení. Tehdy jsem se hned první službu setkal s úmrtím pacienta, a následně jsem zažil spoustu dalších úmrtí, protože na interním oddělení se umírá poměrně hodně a často.  

Začal jsem si pokládat otázku, jestli po smrti člověk nějakým způsobem dále funguje, nebo jestli jsme pouze tělo, které když naposledy vydechne, tak všechno skončí.

S umírajícími jsem si všiml několika zajímavých momentů: Když vydechli naposledy, tak najednou z živé bytosti přede mnou ležela jenom jakási hmota a já jsem vnímal, že duch odešel z těla a někde existuje dál. Že to není konec. Začal jsem se o to hodně zajímat a dálkově studovat teologii, protože mě obecně otázky okolo Boha a věčného života začaly zajímat. 

Co se podle Vás v okamžiku smrti děje? 

Osobně si myslím, že člověk je tvořen z těla, ducha a duše. Duše, to je naše psychika, naše osobnost. Duch je oživující princip. Věřím, že když člověk umře, tak jeho osobnost odchází do jiné dimenze, že nezaniká. Věřím, že osobnost je zachována a že žije v božím království nebo nebi (může se to nazvat například jinou dimenzí bytí). Co je důležité říct je, že křesťanství má hlubokou víru v posmrtný život, ale nikde v Bibli není popsáno, jak by to přesně mělo vypadat.

My věříme, že smrtí nic nekončí, ale představa, jak přesně to vypadá, není vůbec konkrétní. Ježíš Kristus, když mluví o posmrtném životu, používá různé obrazy a podobenství. Také poslední biblická kniha, kniha Zjevení (Apokalypsa Janova) též popisuje smrt v obrazech.  

Jak do toho zapadá reinkarnace? 

Ve starověku byl určitý proud, který v reinkarnaci věřil, bylo to i ovlivněno antickou filozofií. Já osobně v reinkarnaci nevěřím. Na druhou stranu, kdo tu víru má, tak mu ji nevyvracím, protože vím, že někteří lidé mají různé zážitky z minulých životů. Ale na druhou stranu na to dnes může odpovídat epigenetika: že si v sobě neseme geny našich předků a není vyloučeno, že to mohou být i právě zkušenosti, které pak považujeme za minulý život. 

Pracujete s pozůstalými. Co radíte lidem na zármutek? Když někdo někomu umře, jak tou těžkou chvílí projít? 

To je moje velké téma. Setkávám se s tím velmi často, protože mám hodně pohřbů, které sloužím. Pozůstalí většinou potřebují porozumění a vlídné jednání. Zároveň je někdy dobré příliš nemluvit, ale spíše naslouchat a sdílet jejich bolest, být jim na blízku. Nemyslím si, že je vhodné sám začínat vykládat nějaké představy o tom, jak to s duší nebo se smrtí je. Ale být na druhou stranu velmi decentní. Také je to případ od případu jiné – někdo potřebuje ujištění, někdo naslouchání. 

Dá se poradit i něco obecně, jak se se zármutkem vyrovnat? 

Dnes je trend, že někteří lidé nedělají pohřby, což si myslím, že není dobré, protože člověk určité rituály potřebuje a poslední rozloučení je jakýsi přechodový rituál. Člověk by si opravdu tu bolest měl odžít, i se smutkem a truchlením. Myslím si, že je velmi důležité, aby to bylo symbolicky a rituálně tímto způsobem ukončeno. A zároveň, když se bavím s pozůstalými, tak se je snažím ujistit, že jejich zesnulí jsou teď na nějakém krásném místě, kde je jim dobře. 

Jak podle Vašich zkušeností trvá člověku dlouho, než zármutek zpracuje? 

To je taky individuální. Záleží, jestli umře starý člověk nebo mladý člověk. Bohužel jsem třeba minulý rok pochovával devatenácti a dvaadvacetiletého kluka. Pokud je to stará babička, starý dědeček, tak se s tím tak nějak počítá, je to přirozené.

Řekl bych, že akutní fáze je od chvíle, kdy člověk zemře až po pohřeb. To se děje spousta věcí: pohřeb se musí domlouvat, zařizovat a lidé nemají tolik času nad tím přemýšlet. A najednou, když je po pohřbu, každý se vrátí ke svému všednímu životu a tady nastává fáze, kdy lidé nejvíce truchlí, protože pak jim začne zesnulý nejvíce chybět. A to už se z akutní přesune do fáze chronické. Podle mých zkušeností to může být i rok, dva, tři, než se přes to člověk přenese. 

Měl jsem otázku právě na pohřeb. Vy tedy v žádném případě nejste proto, aby se vynechal. 

Já si myslím, že obecně potřebujeme odjakživa přechodové rituály. Když se měli mladí kluci stát dospělými muži, tak je v minulosti často poslali přežít do džungle. V některých kulturách to tak je ještě dnes. U nás se za přechodový rituál považuje maturita. Nebo křtiny, vítání občánků a svatba. Myslím si, že i pohřeb je nesmírně důležitý, protože skutečně smýšlíme v symbolech a při pohřbu vnímám, že si to lidé v sobě uzavřou a smíří se s tím, že člověk definitivně odešel.

Většinou po pohřbu se mi nejbližší ještě ozvou a děkuji za to, že se mohli důstojně a láskyplně rozloučit. Zažil jsem, že lidé neudělali pohřeb, a pak smutek trval déle, nemohli se s tím vyrovnat. Nabídl jsem jim, že udělám vzpomínkovou bohoslužbu s modlitbami za zesnulého. A najednou se lidem ulevilo, i když až trochu později. 

Jakou má hodnotu péče o umírajícího? Jakou umírající potřebuje podporu a péči? 

Dříve bylo poměrně běžné, že lidé umírali doma, a ne v ústavech. Během totality se to změnilo – lidé začali umírat anonymně v nemocnicích. Já mám zkušenosti veliké, protože jsem jako zdravotní bratr byl v nemocnici s umírajícími až kolikrát do úplného konce, do posledního výdechu. Byl jsem s nimi a bývám jako duchovní.

A mám jednu osobní zkušenost, kdy jsem se do posledního výdechu staral o mého dědu, kterého jsem měl moc rád a vím, že nechtěl do nemocnice, aby někde umíral sám bez nejbližších. Byla výhoda, že byl covid a vše bylo zastavené, tak jsme s mamkou a bráchou měli čas u dědy být. Střídali jsme se a opravdu, když byl v terminálním stádiu doma, tak jsme se o něj komplet postarali, až do smrti. A myslím, že byl opravdu šťastný, že mohl zemřít mezi blízkými. Že nebyl někde sám, v nemocnici za plentou. 

Zkusme nyní obrátit list, vrátím se k jednomu Vašemu příspěvku na sociálních sítích: Jak se telefonuje do nebe? Jaké je spojení do nebe? A jak rychle to tam zvedají? 

Když se snažím s lidmi komunikovat, tak hledám moderní jazyk, kterému budou rozumět. Takže samozřejmě nemohu modernímu člověku, který nemá žádnou zkušenost s křesťanstvím říct, že si musí sednout a začít se modlit a „Pán Bůh tě vyslyší“. Ale mám rád různé příměry, které člověka mohou nasměrovat. Proto jsem i na Facebook dal fotku telefonu, kde jsem vytáčel nebe. A k tomu jsem napsal, že modlitba je takový telefonát do nebe, k Pánu Bohu, který nás slyší. Jeho vůle naše prosby naplní nebo někdy nenaplní, protože je pro nás třeba důležité, abychom se učili déle. Říká se, že kdyby Bůh vyslyšel z ničeho nic modlitby všech na celém světě, tak by nastala apokalypsa. Že se kolikrát nemodlíme moudře.

Věřím, že On naše modlitby slyší, akorát na ně reaguje podle svého. Ne podle našich představ. 

Odpovídají Vám v nebi hned? 

Já věřím, že ano. Samozřejmě, ne ve smyslu, že bych slyšel boží hlas, který by ke mně promluvil, ale já opravdu cítím po modlitbě velké uklidnění uvnitř sebe a vím, že jsem se v tu chvíli vědomě propojil s Bohem a hodně mi to pomáhá. 

Kdyby měl někdo ze čtenářů touhu spojení s nebem navázat, tak jak to má udělat? 

Vždy říkám, že když někdo z mladých lidí přijde z nějakého zájmu poprvé do kostela, a ptá se mě na modlitbu, tak říkám „Bůh je náš nebeský otec – pomodli se k němu vlastními slovy tak, jak to ze srdce cítíš.“ Nejsem z těch, kdo by se modlil nějaké modlitby nazpět. Samozřejmě, třeba Otčenáš je liturgická modlitba, kterou používáme, ale jinak si myslím, že člověk se může k Pánu Bohu modlit svými vlastními slovy, protože Bůh mu rozumí. 

A když mám otázky a chtěl bych, aby mluvil On? 

Věřím, že Bůh nám dává do života různá znamení. Je potřeba k nim být vnímavý. Někdy se kvůli něčemu modlím a odpověď přijde poměrně rychle. Někdy to trvá delší dobu, ale zpětně rozpoznám, jak Pán Bůh reagoval na to, co jsem chtěl. Takto to může fungovat v modlitbě za uzdravení a ve všech jiných modlitbách. 

Celostní medicína se zabývá zdravím a v širším slova smyslu do toho patří i psychická pohoda, takže jak být v dnešní intenzivní, hektické a stresové době v pohodě? Jak si udržet vnitřní mír? Jak být šťastný? 

Tuto otázku mi podává čím dál více lidí. Všichni tlaky pociťujeme. Kdybych na to měl jednoduchou odpověď, byl bych slavným člověkem. Ale nemám jednoduchou odpověď. Ale rozhodně je dobré, aby se člověk během dne na chvíli zastavil a věnoval se sám sobě. Aby vnímal svou duši. Aby vnímal, co se v něm děje. Aby se nenechal neustále vláčet událostmi toho dne.  

Mně pomáhá i krátká modlitba během dne. Sednu si, zavřu si oči, chvíli se snažím na nic nemyslet, a pak se krátce pomodlím svými slovy. Odevzdám to Pánu Bohu a zjistím, že mi to hodně pomohlo, že se třeba rozplynul stres. 

Co Vám osobně dělá v životě ještě radost? 

Mně dělá velikou radost právě víra. Ta mě kolikrát drží nad vodou a pomáhá zvládat těžké životní situace. A velikou radost mi dělá moje rodina, nejbližší, manželka, děti. Velikou radost mi dělá i moje služba – služba duchovního je pro mě ne práce, ale povoláním, posláním a zároveň koníčkem. A pak to jsou procházky v přírodě, kdy si vyčistím hlavu. 

Na závěr se zeptám, jak využít předvánoční dobu? Co toto období pro Vás znamená? 

Předvánoční doba je pro mě jedno z nejkrásnějších období celého roku, protože je advent a já se snažím nepropadat konzumnímu způsobu života, obzvlášť v adventu, kdy lidé nakupují dárky a uklízí a ve velkém se připravují na Vánoce. Pro mě je to doba, kdy vnímám duchovní atmosféru narození Krista. Samozřejmě, vím, že se to už stalo, ale každý rok si to připomínáme. Každý by si měl toto období zařídit tak, aby v něm byl spokojený a aby si období užil, a ne aby se na to psychicky úplně dorazil. 

Aleši, moc Vám děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.  

Aleše Tomana můžete sledovat na jeho Facebooku. 

Jiří Hamerský