O Slunovratu a slunečních energiích: „Srdce je tou branou,“ říká Ramona Siringlen 

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Potřebujeme být propojeni s veškerými formami života, jinak nám něco chybí. To v rozhovoru pro Celostní medicínu tvrdí průvodkyně po cestách duše, Ramona Siringlen. Podle ní jsme duchovní bytosti, které žijí život člověka. Povídáme si spolu nejen o blížícím se zimním Slunovratu, ale také o archetypech slunečního dítěte, krále a královny a o tom, co můžeme udělat pro svůj vnitřní klid a rozkvět duše. 

Ramono, můžete se v krátkosti našim čtenářům představit? V čem Vaše práce spočívá? 

A co je mým největším úkolem a čím doufám, že nejvíce přispívám lidem, je to, že jim pomáhám vstupovat do jejich síly a měnit život v souladu se zákony stvoření, pokud jsou na to připraveni. Pomáhám jim nahlédnout a prosvětlit situace: proč se dějí, jaké tam jsou rodové souvislosti nebo jejich energie a záznamy, na které možná nevidí. Pokud chtějí, pomohu jim to přenastavit.

Ale ctím, že každý je sám sobě největší autoritou. 

Co je pro Vás v životě nejdůležitější? 

Svoboda. 

Jak je podle Vás důležitý Slunovrat? Pokud člověk vědomě vnímá energii Slunovratu, může mu to přinést nějaké dary? 

Jakékoliv vědomé soustředění na cokoliv může vždy přinést mnohé. Pro mě Slunovrat není jeden den, ale slunovratové energie najíždějí s nějakým předstihem, a po Slunovratu zase doznívají. Nemám ráda tabulky a přesná čísla, ale přibližně týden před a týden po je to nejsilnější.  

Podstatné je, že Slunovrat můžeme v sobě prožít, kdykoliv se pro to rozhodneme. Můžeme k sobě přivolat bytosti nebo sluneční energii i v jiný kalendářní čas. Ale samozřejmě, když se Slunovrat děje takzvaně reálně, tak je to obrovská síla. Soustředí se na něj mnoho bytostí a vzájemně se to i skupinově podporuje. 

O čem Slunovrat tedy je? 

Zimní Slunovrat konkrétně je o připomenutí si toho, že tu jsou nějaké cykly. Mnozí lidé mají na záznamu duše s přijetím jakýchkoliv cyklů obtíže a problémy – různá traumata, nevědomé vnitřní konflikty atd. Ale celý život a celý vesmír je ve své podstatě cyklický.  

A zimní Slunovrat představuje jeden z cyklů. Je to připomínka návratu života. Slunovratové energie umožňují tzv. znovuzrození – využití a ukotvení plného Světla, které může být každé Slunovrat v úplně jiné kvalitě, když se na to lidé vědomě zaměří. 

V mnoha duchovních tradicích se využívá síly Slunce. Může Slunce napomoci našemu léčení nebo harmonizaci? 

Je tu spousta úžasných možností. Vaši čtenáři určitě znají možnost dívání se do Slunce. Ideální je toto praktikovat ve velmi brzkých hodinách, a potom během západu Slunce, protože sluneční svit je velmi intenzivní. Když jsem si to sama poprvé v tomto životě vyzkoušela, byla jsem velmi překvapená reakcí mého těla a energetického systému. Vedlo mě to velmi silně a hluboce dýchat, skoro jako kdybych šla na nějaké holotropní dýchání.

Co hlavně pomáhá, je si v ten moment uvědomit, že Slunce je vědomí. Slunce je silný portál a lidé, kteří jsou schopni meditovat a pracovat se svým nitrem, tak nejenom, že přijímají sluneční paprsky skrze sítnici, přes kůži, ale mohou se propojovat se Sluncem i svým vědomím.

Slunce přináší velmi silné informace napojené na celou sluneční síť vesmíru, takže záleží už jenom na tom, čemu je který ze čtenářů otevřen. Slunce můžeme pojmout i jako silný biofrekvenční prostředek. Někdy se říká, „kam nechodí Slunce, tam chodí lékař.“  Já sama jsem se Sluncem zažila silné vize. Například inspirace na můj slunovratový seminář přišla, když jsem šla na procházku a byl východ Slunce. Šla jsem a dívala jsem se do něj. Chodily mi vize a informace. 

Říkáte, že Slunce je portál. Já znám portály například ze sci-fi a fantasy filmů. Co je portál ve Vašem pojetí? 

Portál je průstup, brána, symbolický přechod mezi světy. Když chceme nějakým portálem prostoupit, je to i o tom, jestli jsme naladěni na frekvenci toho portálu. Takže portály určitého nastavení naší duše nám třeba umožní, že se ocitneme ve správný čas na správném místě a dostaneme se do nějakého prostoru (jak lidé znají z těch sci-fi filmů). Jsme-li na příjmu a máme ten správný signál, můžeme informace a frekvence obdržet. Protože každý člověk je zároveň energetický přijímač a vysílač. 

Kromě dívání do Slunce, měla byste ještě další tip, jak se se Sluncem propojit? 

Sluncem můžeme nabíjet i vodu. A lidé, kteří mají přirozeně silný vnitřní zrak nebo archetypální vnímání (že si personifikují určité bytosti, se kterými navozují kontakt), mohou toto propojení zažít v meditaci. O jednom letním Slunovratu jsem před několika lety trávila čas na zahradě a měla velice silnou vizi: Energeticky šlo vnímat, jak z dimenzí a z tzv. sluneční brány, vycházely sluneční schody a po nich sestupovaly sluneční bytosti, kolem kterých byly paprsky. Tohle už pro někoho může být hodně abstraktní, ale někomu je to blízké a tyto zážitky jsou pro něj zcela běžné.  

Pokud jsou lidé vnímaví na energii, tak je dobré se Slunci vystavovat a nemusí se nutit k nějakým vizím, protože každý to tak nemá. Spousta lidí nemá během meditace žádné obrazy. A je to naprosto v pořádku. Jsou zase vnímaví vůči samotné energii. Takže doporučuji sledovat, co se mnou dělají sluneční paprsky a jak se u toho cítím.  

Sluneční paprsky si také můžeme navádět skrze vědomý dech do nemocných nebo oslabených částí těla, kde máme pocit, že bychom potřebovali od Slunce podporu. Ať je to třeba prostoupení; nebo zahřátí tam, kde cítíte zatuhlé energie. Je to o kreativitě každého člověka, co si umožní. 

Pokud by si někdo například přál kontakt se slunečními bytostmi, tak jak je pozvat do svého života? 

Obvykle je to jednodušší, než si lidé představují. Základem je láska. Otevřené srdce. Myslím, že jste to někde i psal. Vždy říkám, že srdce je tou branou. Srdce nám umožní vidět. My lidé máme někdy obtíž, že se nutíme do konkrétních postupů. Máme pocit, že musíme splnit spoustu podmínek, abychom byli hodni toho, že se nějaká bytost s námi bude bavit. Ale je to o tom, že když má člověk z toho otevřeného srdce nějakou touhu a uzná to vědomí a tu existenci, tak už tím se otevírá.

Je to stejné, jako když jdou lidé do lesa, a i když nemají zrovna rozvinuté vnímání a nemusí být zrovna jasnozřiví, tak stačí vědět a uznat, že stromy a rostliny mají svá vědomí, že jsou v lese nějaké bytosti, které o ně pečují. I když to ještě třeba úplně nevidím, ale jenom o tom vím a vnitřně to uznám, tak už si otevírám pole vnímání. Vůbec bych se toho nebála. Je to o tom to zkoušet. Stačí být otevřeným srdcem, dát si záměr a nevyvíjet si protitlak přesným očekáváním.

Netlačit na sebe. Protože tyto věci se nedají vynutit, přicházejí samy.  

Na Vašem webu mě zaujalo, že používáte termín boží jiskra. Jak můžeme boží jiskru procítit? A kdo vlastně jsme? 

Jsme duchovní bytosti, které žijí život člověka. Samozřejmě chápu, že jsou s námi i lidé, kteří toto neuznávají a je to naprosto v pořádku. Mají tady prožívat jinou zkušenost. Bylo by velmi hloupé a neuctivé to všem vnucovat. Každá duše má nějaký čas, kdy pochopí nebo procítí, že je tu určitý přesah a nevnímá už jenom hmotnou realitu, která je ale také velice důležitá.  

Na základě mých zkušeností akášického načítače bych to nejjednodušeji vyjádřila asi tak, že jsme vědomí, které má více zkušeností a které se zrovna projevuje v nějakém životě. Že máme lidské tělo a žijeme život člověka. Je důležité neulítávat a nesnažit se být pořád někde jinde. Máme lidskou i božskou část. Jsou lidé, kteří jsou na tyto výrazy alergičtí, protože v sobě mají staré záznamy například z církví a spojují si to s těmito věcmi, ale já to tak nemyslím.  

Zkrátka je tu určitá forma existence a vědomí. Můžeme to vzít jako příležitost k prožití a poznání sami sebe, rozkvětu duše, a toho, co nazývám nejenom já, ale i další mi kolegové, boží jiskra neboli jedinečná esence duše – specifický božský paprsek, který má skrze zkušenosti dlouhodobější zaměření. Je to něco, co je pro člověka na jeho úrovni duše přirozené, protože to rozvíjí a inklinuje k tomu dlouhodobě. Například nějaká forma duše se může dlouhodobě zajímat o poznání těla, což se může projevovat tím, že si tato duše bude volit životy, kde se to bude nějakým způsobem projevovat. Jednou bude sportovec a bude sledovat vrcholové výkony a jak se tělo při zátěži chová. Jindy může být zase biolog atd. Ale není to tak jednoduché, nedá se to vysvětlit pár slovy. 

Máme svobodnou vůli?  

To je častá otázka. Vnímám a cítím, že svobodnou vůli rozhodně máme. Ale jsou tu různé reality. Je tady realita, kterou vnímáme jako jeden život. A pak jsou tu větší cykly, které nás ovlivňují jako jednotlivce i jako společnost. Pořád je všechno o rovnováze. Aby člověk nebyl pyšný a nemyslel si, že cokoliv si vzpomene, tak si zařídí a vymanifestuje. Na druhou stranu, je to i o tom, že tu ty možnosti jsou. Moje zkušenost je, že obojí je pravda. Chápu, že pro spoustu lidí to může být obtížné přijmout a tento paradox zpracovat.

Protože člověk má pocit, že něco svobodně vytvořil, že k něčemu směřoval, a pak se v polovině života dozví, že bylo odjakživa zaznamenáno, že bude dělat velmi speciální práci. Že kdyby mu to řekli ve dvaceti letech, tak si to vůbec nebude umět představit a bude to pokládat za velmi nepravděpodobné nebo vyloučené. A pak si řekne: „Aha, takže jsem k tomu dospěl svou tvorbou, nebo to bylo připravené?“ Svým způsobem si myslím, že spousta věcí je připravena k prožití, ale je na nás, jak svobodně se v tom budeme cítit a jak kreativně se projevíme. Určitě je tu veliký prostor pro projevení svobodné vůle. 

Zaujal mě také váš výraz „sluneční dítě“ – že můžeme prožít jeho čistotu a tvořivost. Jak se to dělá? 

Je to, mimo jiné, archetyp z tarotových karet. Najdeme ho i v různých slunečních mýtech a pohádkách. Když putovalo Slunce po klenbě a proměňovalo se, tak se zrodilo nové Slunce. Symbolizuje to čistotu a začátek. Vnímám to tak, že v prožitku toho, že existuje božská jednota, ve které jsme všichni propojení, dojde k zážehu a v rámci jednoty se oddělí naše speciální část, božská jiskra; speciální paprsek, který začne tu svou pouť.  

Sluneční dítě je kvalita znovuobjevení, znovuzrození a procítění si prapůvodní čistoty. Pro mě je to i symbolický obraz toho, že nikdy není pozdě. Vždy můžeme začít znovu. Každou chvíli je přítomný okamžik. A je jedno, jestli je nám dvacet, padesát; jestli si myslíme, že už skoro odcházíme… Sluneční dítě je o objevování prapůvodní čistoty v totálním Světle a toho, že vím, že mohu. Že mám plný božský potenciál a že ho mohu čistě naplňovat a ve Světle sílit. 

A ještě mluvíte o slunečním králi a sluneční královně.  Jak v sobě ukotvit tuto archetypální sílu? 

V první řadě je to o našem rozhodnutí. Protože nikdo nám to nemůže takříkajíc nahrát do systému. Budou lidé, kteří budou celý život běhat po seminářích a někam chodit, ale pokud se sami nerozhodnou, že se chtějí otevřít změnám a prožít to, tak to pro ně bude jenom krásná pohádka. Na chvíli si někde odpočinou, ale ten prožitek za ně nikdo neudělá. Přesný návod neexistuje. Já jenom lidi vedu do hlubokého ponoru. Otevíráme a nastavujeme energie, i v akášickém uvědomění, a i přes skupinovou energii to lidé velmi silně prožívají (každý svá vlastní témata). 

Archetyp sluneční královny a slunečního krále je o tom, si ve své síle a plném Světle plně stoupnout. Dovolit si, že mohu být viděn a zářím. Zároveň nemám zapotřebí někoho ovládat. Vládnu jenom sama sobě a svému životu. A uznávám korunu i na druhých ženách a druhých mužích. Nemám zapotřebí soutěžit, vyvyšovat se, snižovat se. Je to o plné síle slunečního principu. O tom, že vím, že mohu a že moje Světlo nezastíní někoho jiného. Protože Světlo se jenom násobí a posiluje. 

Co byste našim čtenářům poradila na únavu? 

Dnes je obrovský problém přehlcení. Dokonce můžeme být přehlcení věcmi, které milujeme. Jsme v období, kdy jakoukoliv hudbu nebo film si kdykoliv můžeme pustit. Máme telefony, a i když je máme kvůli práci a těší nás, že se díky nim můžeme věnovat něčemu, co děláme rádi, tak dochází k informačnímu a mentálnímu přetížení. Máme úžasná těla, která si dokáží na vše velmi dobře zvyknout. Ale i tak, každý potřebuje období, kdy je jenom sám se sebou ve svém vnitřním tichu. A i když jste se svými nejbližšími ve velké harmonii – máte třeba milujícího partnera, rádi spolu trávíte doma čas, nerušíte se mezi sebou, jste spolu v jednom pokoji a každý si něco dělá –, tak stejně jednou za čas všichni potřebujeme pocítit jenom to svoje.

Samozřejmě, co to je „to svoje“? Jdete do přírody, kde je zase spousta bytostí, které nevidíte. Ale i kdybyste jen na půl hodinu spočinuli v klidu – třeba i ve vlastním pokoji –, tak to má význam. Nemusí na to být žádná speciální technika. Je to jenom ochota být chvíli se sebou, ve svém tichu. Nemusím kvůli tomu odjíždět na týden do maringotky nebo pobytu ve tmě. Kolikrát stačí všechno vypnout a jenom být. 

Víceméně jste mi odpověděla na otázku, jak se dostat do klidu – za mysl. 

To je zajímavá věc. Mně se často stává, že přichází úžasní lidé, kterým na první pohled nic nechybí, mají se dobře, jsou dobře vyladěni, mají hezkou rodinu, podnikají a dělají, co je velmi baví. Nemají žádné potíže v hojnosti a zdraví, a přesto mi řeknou, že jim pořád něco chybí. Je to ten vnitřní klid. Nebo já tomu říkám spočinutí.  

Od určitého okamžiku a určitého nasbírání zkušeností většina lidé ze své úrovně duše cítí, i když to třeba úplně neumí pojmenovat, takový zvláštní neklid, a pocit, že jim něco chybí. Aby nám bylo dobře, tak ze svého božského principu – k z vědomí, které přesahuje jeden lidský život – potřebujeme mít zcela přirozeně v sobě ukotven princip a povědomí toho, že jako bytosti jsme v každé vteřině, v každé minutě, v každé hodině plně propojeni s veškerými formami života a s veškerým principem stvoření. Zní to velkolepě, ale skutečně to tak je. Jde o vědomí toho, že jsem tímto životem přirozeně uznávaná, respektovaná, vyživovaná a milovaná. Že jsem toho všeho součástí. A když toto v sobě mám, tak bez ohledu, co se zrovna děje v každodenní realitě – a je přirozené, že nás občas z tohoto klidu něco vyhodí – každou svou buňkou vím, že jsem součástí veškerého života a že nejsem nikdy osamocená a že někam patřím. Toto vnímat je podle mě přirozená potřeba každého člověka. 

Někteří lidé říkají, že se na planetě zvyšuje intenzita Světla a že nás již velmi brzy čekají krásné časy. A pak jsou lidé, kteří si myslí, že bude válka. Takže, jaké nás čekají časy? 

Takové, jaké si je uděláme. Vím, že to lidé neradi slyší, ale vždy je v energetické nabídce více realit. Takže opravdu velmi záleží, jakou realitu si každý za sebe, třeba i nevědomě, vybere. Samozřejmě, že to není samospásné. Jsou tu různé vlivy. Nabídky konfliktů jsou skutečně v poli velmi přítomné. Ale já sama za sebe se zaměřuji na vše, co se může měnit a zlepšovat do většího Světla, aniž by šlo o sluníčkaření. Jsem dost velký pragmatik. Naopak mým úkolem je, když pracuji s lidmi, abych viděla, co je za slovy. Protože kdybychom se jenom drželi za ruce a koukali po duze, tak se nic nestane. Můžeme věci změnit jenom tak, že se naučíme vidět za manipulaci a nelhat sami sobě. 

Webová stránka Ramony. Ramon můžete sledovat také na Facebooku a Instagramu. 

Jiří Hamerský