Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
„Lásku na celý život by měl mít člověk především sám k sobě,“ říká v rozhovoru pro Celostní medicínu malířka a bývalá modelka Sabina Dos. Sabina má dar napojení na člověka a vytváří osobní obrazy, které mohou být až nečekaně transformační a léčivé. Začíná být známá tím, že ve svých dílech často zobrazuje ženské genitálie. K této pro někoho kontroverzi na svém webu píše: „Mým záměrem je, aby se lidé obecně přestali stydět za svou přirozenost, tělo a přijali se i se všemi pozitivními a negativními stránkami.“
Sabina má též velké znalosti a zkušenosti s duchovním, energetickým i fyzickým fungováním lidského těla. Je jednou z tváří společnosti Vitalvibe (obchod zdravými potravinami), za svůj život vyzkoušela mnoho stravovacích systémů. Na jaře plánuje svou první výstavu obrazů v Brně.
Sabino, jaká je Vaše největší výjimečnost a schopnost?
Láska. Myslím, že láska je to, co na lidi vyzařuji, jak na ně působím. A také empatie.
Proč jste začala vytvářet ženské obrazy?
Řešila jsem svůj vlastní porod, protože různé mé problémy v životě vycházely z tohoto zážitku. Tehdy jsem si o porodech zjišťovala všechny možné informace a souběžně s tím vznikl můj první obraz „Probuzené ženství“. Následně to začalo přitahovat i další ženy, které pocítily, že jim mohu předat obraz s touto tématikou, jež by jim pomohl na jejich cestě za posílením jejich ženství a záměru. Nebo chtěly třeba oslavit svůj život. Ukončit dlouholeté manželství. Pocítily obrovskou svobodu a chtěly to něčím oslavit.
Pro spoustu lidí je téma sexuality nebo téma menstruace stále ještě tabu, a vnímám, že je to téma k diskuzi. Bylo to u mě o uvědomění, jak to máme v naší rodině, jakým způsobem mají k sobě ženy vztah, jaký mám vztah sama k sobě. Ať už je člověk muž nebo žena, tak v každé etapě svého života řeší, jak to má v sobě nastavené. A já si myslím, že obrazy s touto tématikou mohou být vodítkem a nástrojem na cestě sebepoznání člověka.
Jeden z Vašich obrazů se přímo jmenuje Orgasmus. Říká se, že orgasmus je zábleskem Božství, vnímáte to také tak?
Orgasmus beru jako záblesk spojení, kdy se vše dává dohromady. Vše je Jedno. Je to obrovský extatický zážitek, který zaplní tělo i celou bytost hormony štěstí, a najednou vidíme všechno úplně jinak. Mám pocit, že je to naší podstaty. Tam si člověk uvědomí, že nezáleží na ničem jiném, než na pocitu, který zažívá v ten moment. Pokud člověk dokáže v tak silné energii toho okamžiku žít, tak je šťastný.
Co je pro Vás vlastně láska?
Naplnění. Živoucí energie. Věřím, že všechno je tvořené láskou. Že láska je počátek všeho.
A partnerská láska? Na svém blogu píšete, že nám média vnucují představu, jak by to mělo v romantické lásce být…
Podle mě je v lásce nejdůležitější pochopení, respekt a svoboda. Myslím si, že spousta vztahů si s sebou nese naopak různé závislosti. Skvělá kniha je Anatomie lásky od francouzského psychologa Guye Courneaua. Popisuje, jakým způsobem nás formují vztahy např. matka-dcera, otec-dcera a jak se to odrazí v dospělosti. Myslím si, že partnerský vztah by měl stát na těch pilířích, které jsem zmínila. Filmy nám dávají představu, že dva lidé spolu nemohou žít jenom tak, že se musí vzít. Vždy jsem z toho měla pocit, že si to musím nalajnovat: Vidím to u některých lidí, že se setkají, pořídí si psa, dodělají si školu, pak mají svatbu, dítě.
Osobně bych zakládala vztah na rovnocenné, upřímné komunikaci. Říkat, co cítím, i když to může druhému ublížit. Mít k sobě respekt a respektovat i hranice toho druhého.
Patří do toho jinak i láska na celý život?
Já vlastně nevím, co láska na celý život znamená. Podle mě by lásku na celý život měl mít člověk především k sobě a své duši. Lásku vnímám jako živoucí energii, která nás vyživuje, a tím, že jsme v partnerském vztahu, tak se to jenom zesílí. Můžete s partnerem lásku kultivovat společně. Ale neznamená to, že když by byl člověk bez vztahu, tak že by byl bez lásky. Podle mě by měl mít člověk dobrý láskyplný vztah k sobě, a potom tuto hodnotu může přinést do vztahu.
Vy jste malířka, mimo jiné. Tak by mě zajímalo, jestli máte nějaký tip, jak být kreativní a napojený.
Zapomenout na veškeré poučky, které nám kdy kdo řekl – jak se věci mají dělat a jak mají vypadat. A dělat, co nás v ten moment baví. Pustit do toho emoce. Otevřít se. Nebát se. Když budu chtít papír roztrhat a spálit, tak to udělat. Když se v té barvě budu chtít vyválet, tak to také udělám. Vypnout úplně racio, rozum, a tvořit, co nás napadne. Kreativita podle mě není nic jiného, než uvolněnost. Všechno pustit a být uvolněný.
Jak se to dělá? Jak být uvolněný?
Také jsem často v napětí, ale snažím se to zpracovat tak, aby to nemělo trvalé následky. Když přijdu domů – jak já říkám „od lidí k sobě“ – tak vnímám, jak je pro mě důležité být chvíli v tichu. Zacvičit si cviky, které vychází z jógy, spojit se s tělem, a pak si lehnout a dýchat.
Když bychom tedy přešli ke zdraví, tak jak být zdravý a v harmonii?
To myslím skvěle navazuje na předchozí otázku. Podle mě být v harmonii znamená být propojený se svým tělem a umět s ním komunikovat. Můžeme číst nejrůznější knihy, ale naše tělo – byť to může znít jako klišé – ví, co potřebuje. Pokud má člověk své tělo vyčištěné a má v pořádku svůj mikrobiom, tak ví, jakým směrem má jít, co mu vyhovuje a co je pro něj nejlepší. A to mu žádná knížka ani nikdo jiný neřekne. Nikdo nás nezná lépe, než my sami. To si myslím, že je ten první krok k harmonizaci.
I tak by možná mohlo být pro naše čtenáře inspirativní, co se osvědčilo zrovna Vám.
Jak jsem již říkala, zkoušet věci na vlastní kůži. Ale co vidím jako zásadní, tak je kvalitní spánek. Hodně si hlídám, abych měla v pokoji úplnou tmu. A také je důležité, snažit se být bez stresu. Podle mě člověk, který jí zdravě, ale je ve stresu, na tom bude hůře než někdo, kdo třeba konzumuje cukr, ale psychicky je v pořádku. Blahodárná je pro mě čas od času i samota, mít svůj vlastní prostor, kde mohu všechno vstřebat, a být právě v kontaktu se svým tělem.
A co strava? S tou máte bohaté zkušenosti.
Pocházím z rodiny, kde se jedlo a konzumovalo všechno. Jednu dobu jsem měla období, kdy jsem jedla něco, co by se dalo nazvat jako fitness strava, 5 x denně malé porce, což nebylo pro mě úplně ideální. Také jsem zažila 21 dní jenom na zeleninových šťávách a dva roky jsem jedla jenom syrovou stravu. Poté jsem pět let byla vegankou, ale nenazývám to přímo veganstvím, protože veganství má přesah do etiky, kdežto já jsem to dělala hlavně kvůli zdraví. Až to dospělo do bodu, kdy jím celistvé potraviny lokálního původu, takže se nejedná o 100 % rostlinnou stravu. Vidím, že určitý vliv na moje tělo mají kvalitní domácí vajíčka, kvalitní tuky, bílkoviny.
Kdybych mohla jmenovat jednu potravinu, která mě fascinuje, tak by to byl včelí pyl Perga, což je fermentovaný včelí pyl, který má několikanásobně více výživných látek než klasický pyl rouskový. Je lépe vstřebatelný a obsahuje kompletně všechny vitamíny a minerály, které člověk potřebuje, a dokonce i látky, které zatím nejsou probádané.
Také jsem nějaký čas dodržovala přerušovaný půst, kdy jsem si první jídlo dala například až po osmnácti hodinách. Byl to velice intuitivní proces. Nyní se snažím srovnat si cirkadiánní rytmus v těle, tzn. chodit spát i vstávat každý den ve stejný čas. Ráno si dávám studené sprchy a večer si hlídám, abych poslední jídlo jedla přibližně tři hodiny před spaním.
Abychom se vrátili k Vaší tvorbě, jak vlastně Vaše obrazy vznikají?
Nacházím se ve stavu absolutního uvolnění, popadám barvy a začínají mi chodit vjemy. Je to jakoby do mě z vrchu skrze bílý kanál vedlo světlo. Rovnou do hlavy, kde se všechny informace vstřebají, a následně propojí s rukou, skrze kterou začínám tvořit.
Co od Vás člověk dostane, když si objedná obraz?
Jde o určitou dávku empatie a naladění se na člověka, kdy vlivem konverzace nebo určitých úhlů pohledu mi do hlavy chodí různé vjemy, ať už jsou to obrazy, symboly, barvy, čísla, vůně. To jsou pro mě první vlaštovky, ze kterých pak vzniká daný obraz.
Většina lidí si obraz nechává vytvářet, protože jsou zvědaví, jaká tam bude pro ně zpráva. Také jsou vyloženě lidé, kteří chtějí dekoraci domů. Anebo je něco trápí, něco řeší nebo se chtějí naopak (v případě žen) podívat na své ženství. Vyrábím například zlaté jóni nebo pracuji s různou hmotou: používám i materiály jako je dřevo, kámen. Záleží hlavně na individuálním přání, proč daný člověk za mnou přišel. Vlivem setkání, konverzace a společného zájmu z toho vznikne daný obraz.
Jak jste zmínila, Vaším velkým tématem je v tvorbě probuzené ženství. Co to pro Vás znamená?
Být autentická – sama sebou. Jednat podle toho, jak cítím, že je to správné v ten moment. Mít v rovnováze racionální a pocitovou stránku. Komunikovat s cykly, které v ženě probíhají. Rozhodně to pro mě neznamená, že žena musí nosit sukni, účastnit se ženských kruhů, mít dlouhé vlasy. To rozhodně ne. A je to i o tom, nebýt neustále sám sobě soudcem a nepřítelem. Mít pochopení, že jsme jenom lidi. Přijmout vlastní lidskost.
Jak třeba přijmout své vlastní tělo? Co byste řekla ženě, která je se svým tělem nespokojená a ani se na sebe není schopná podívat do zrcadla?
Stačí jít do sauny nebo na koupaliště. Tam potom poznáte, kdo se miluje a kdo se má fakt rád a neřeší, jestli má pár kilo navíc. I pěkná ženská může mít obrovské mindráky a strach se projevit. Já sama s tím také pořád pracuji, rozhodně to není tak, že bych se kdekoliv vysvlíkla, promenádovala se a byla s tím úplně v pohodě. Spíš posouvám vlastní hranice sebepřijetí.
Podle mě je to o tom, postavit se sám před zrcadlo, podívat se na sebe a říct si, jestli se má člověk rád. To spousta lidí nedovede, protože se odsuzují za to, že je něco jinak. Všechno je to v mysli. Když jsem se dříve snažila zhubnout, cvičila jsem a hlídala jsem všechno, co šlo, tak vůbec nic nefungovalo. A když jsem to všechno zahodila, šla cestou štěstí a sebelásky a přestala to řešit, tak se všechno srovnala samo.
Jak se mít tedy rád?
Podle mě je několik cest. Někdy nad sebou neustále přemýšlíte, odsuzujete se, posuzujete se a říkáte si, že byste měli věci dělat jinak. Ale pak jste z toho už tak vyčerpaný, že to vzdáte. Nic jiného vám podle mě nezbude. Buď s tím budete žít dál, nebo si řeknete, že to zkusíte udělat nějak jinak.
Těžko se to vysvětluje, ale je to celé o tom, že je člověk šťastný a spokojený s tím, co dělá. Nikam se nežene, vše přijímá, jak je, a uvědomuje si, že vše se děje, jak má. Za všechno, co se děje, přijme odpovědnost.
Myslím, že pro hodně lidí je právě schopnost naprosto vše odevzdat, to vůbec nejtěžší.
Myslím si to stejné. Vykročení do neznáma. Do toho, že nevíte, co bude zítra. Do toho, že si nenaplánujete kalendář na měsíc. Pro každého člověka to znamená něco jiného. Já se pořád učím odevzdat se v malbě, která mě to obrovsky učí. Že nemám přemýšlet. Že se mám projevit, jak to cítím, aniž bych očekávala nebo si představovala, jak na to budou ostatní reagovat. Přijmout, že v každém to probudí něco jiného na základě toho, co mají sami v sobě.
Jak být autentický a bezvýhradně sám sebou? Myslím, že o to jde.
Já myslím, že o to jde určitě. Je to otázka hranic a společenských očekávání. I já někdy vnímám, že někdy jsou situace, kdy jsem se nezachovala, jak bych chtěla a pak mám tendenci si to vyčítat. Ale podle mě je to otázka strachu. Být autentický nám hodně zastavuje strach. Strach nás hodně brzdí. Nic jiného.
První krok je, že vyhodíte všechny představy a začnete tvořit, cokoliv vás napadne. Dovolíte a pootevřete dveře emocím. Když je to nekontrolovatelné, tak se může protrhnout hráz. Někdy bych se v barvách ráda i vyválela. Rozstříhám a napatlám tam různé věci nebo to spálím; emoce projevím skrze barvy. Cestou je tudíž podle mě přestat se kontrolovat.
Sabino, na závěr tradiční otázka: Co nyní plánujete a kde Vás mohou čtenáři v nejbližší době vidět?
Ráda bych v tomto roce udělala svou výstavu. Aby mé obrazy nebyly jen na internetu, ale aby se s nimi mohli lidé setkat naživo ve veřejném prostoru a navázat s nimi kontakt.
Moc Vám děkuji za rozhovor a přeji spoustu krásných zážitků a extatických momentů ve Vaší další tvorbě.
Webová stránka Sabiny Dos: www.sabinados.com