Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Když začneme přemýšlet o líbání jako takovém, dostáváme se k velice rozporuplným a kontroverzním otázkám. Na jedné straně líbání zapojuje činnost slinných a hlenových žláz, kdy se tyto sekrety mezi líbajícími se jedinci přenášejí; podle expertů při tomto úkonu putují z úst do úst stovky až miliony kolonií bakterií. Lékaři jej tak spojují s přenosem nejrůznějších nemocí jako např. meningitida, herpes či mononukleóza.
Na navzdory těmto faktům, podle antropologů se 90 procent lidské populace líbá. Mnoho lidí si svůj první polibek pamatuje po zbytek života, první polibek prožíváme s prudkými emocemi, těšíme se na něj, rodiče líbají svoje děti, po zdárném příletu nebo vylodění si zvykli cestující políbit pevnou zem, poddaní líbali ruku vrchnostem, církevní hodnostáři líbají prsten svého představeného. Jak se tedy stalo, že se líbání stalo symbolem citů, projevu náklonnosti, ale i útěchy, smutku, respektu po celém světě? Vědci to nevědí zcela jistě, ale odhaduje se, že líbání má svůj původ při krmení mláďat, podobně, jak to dělají například ptáci. Matky přežvýkají potravu, která se tímto rozmělní a stane se pro mládě stravitelnější. Matky u různých živočišných druhů tímto způsobem podávají mláďatům potravu až do té doby, kdy se sami nenaučí požívat tuhou potravu. Podle těchto teorií je tedy líbání naučeným chováním, předávaným z generace na generaci.
Líbáme se, protože jsme se to naučili od rodičů a kultury, společnosti, ve které žijeme. Jiné teorie tyto předpoklady zamítají, protože existují národy nebo kultury, ve kterých není zvykem se líbat. Vysvětlují líbání spíše jako instinktivní chování a poukazují na výzkumy s opicemi druhu bono, které jsou relativně blízké člověku. U tohoto druhu opic se zjistilo, že se zvyknout „líbat“ relativně velmi často. Nehledě na pohlaví nebo status v sociální skupině, tyto opice se líbají za cílem redukovat napětí a tenzi po nějaké „hádce“ či sporu (např. o potravu apod.). Tím se rozvíjejí sociální pouta a proto podle výzkumníků má líbání nesmírný vliv na socializaci a je tedy taky instinktivní. Také u jiných živočišných druhů se vyskytuje chování podobné líbání. Mnoho savců si vzájemně olizuje tvář, ptáci si jemně ozobávají zobáčky (všimněte si to např. doma u andulek). Podobnými úkony si těmito doteky projevují důvěru či náklonnost nebo posilují sociální pouta.
Vědci se neumí sjednotit v názoru, do jaké míry je líbání naučené a do jaké míry jde o instinktivní chování. Jisté však je, že lidé při líbání přece jen pociťují hlubší prožitky emocí a spojují se s celou řadou odezev organismu na úrovni fyziologické či emocionální. Na psychologické rovině, líbání někoho, koho políbit chceme, vede k silnějším projevům připoutání a citu. Když např. líbáme někoho jen „z povinnosti“, např. při zdvořilostním úkonu v rámci přivítání, vítání hostí apod. (ke komu necítíme hlubší city), pak i psychologická odezva na polibek je zcela odlišná. Do značné míry to souvisí taky s biologickou odezvou těla na polibek. Změní se krevní tlak, tep, zrychlí se dech apod. (Tohle právě chybí u nucených a zdvořilostních polibků). Líbání má však i svůj sociální rámec. V západních zemích se lidé zvyknou líbat víc a nestydí se za tento projev na veřejnosti, u jiných národů je polibek něčím neveřejným a čistě soukromou záležitostí. Příkladem může být třeba doprovázení dítěte rodičem do školy. Převážná většina amerických rodičů při rozlučce dítě políbí, kdežto třeba v japonské kultuře to vidíme méně.
Líbání je tedy v naši kultuře projevem opravdového zájmu, náklonnosti ale i slušnosti a přívětivosti. Nehledě na různé mononukleózy, Heritesy, meningitidy či žaludeční vředy, líbáme se pořád. A v období svátků vánočních ještě mnohem víc. Všimněte si, kde všude může viset jmelí a podle toho ho obcházejte, nebo právě naopak …