Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Aadil Palkhivala:
Jestliže chceme naučit naše žáky tu největší lekci života – o tom, že jen láska je podstatná – musíme začít tím, že se naučíme milovat svou práci.
V jednom průzkumu byly dotazovány tisíce lidí v rámci rozsáhlé celosvětové studie. Dotazovaní pocházeli z různých kultur, ras, náboženství, názorů, povolání a věkových skupin. Přesto všichni společně byli v podobné situaci: věděli, že do jednoho nebo dvou týdnů zemřou. Tito lidé – někteří už na smrtelném lůžku, dostali následující otázky: „Co byste si přáli ještě vykonat v životě? Čeho je vám líto?“
Statistici očekávali různorodost odpovědí. Byli proto překvapení zjištěním, že se mýlili. Téměř všechny odpovědi napříč zkoumaným spektrem dotazovaných byly stejného druhu, lišily se pouze v drobnostech. Nejčastěji se vyskytovala odpověď: „Přál bych si dávat více lásky.“
Někteří umírající říkali: „Měl jsem více milovat svou ženu“ nebo „Měl jsem více milovat své děti.“ Také se vyskytovaly odpovědi. „Měl jsem mít více rád sám sebe“ nebo „Měl jsem mít více rád svého Boha.“ Ať už se jakkoliv odpovědi odlišovaly, vycházely z přání: „Měl jsem žít více svým srdcem než hlavou.“ Když přichází zúčtování, když jsou váženy životní události skutečně do hloubky a s upřímností, všechna naše lítost se točí kolem společného: nemilovali jsme dostatečně.
Nenašel se nikdo, kdo by prohlásil „Kéž bych více cvičil tu či onu jógovou pozici.“ Nikdo také neřekl: „Kéž bych si koupil větší auto.“ Nikdo nelitoval, že neměl více hraček pro své koníčky nebo se nestal presidentem nějakého sdružení.
Jinými slovy řečeno, věci, které považujeme za důležité v našem životě, jsou naprosto bezcenné, když se život chýlí ke konci. Tváří v tvář smrti už je jedinou důležitou věcí jen to, jak mnoho milujeme.
Možná, že největší službou, kterou můžeme prokázat našim žákům, je připomenout jim zřetelným i jemným způsobem, aby objevili svůj vnitřní hlas a poskytnout jim prostředky, které jim pomohou na jejich pouti.
Znám-li toto předurčení, nemám již žádnou jinou volbu – jen milovat žáky a svou práci. Pak už vyučování není pouhým zaměstnáním, ale naplňující způsob sebe-vyjádření, které mi dovolí vyjádřit svou lásku, pro kterou žiji. To je cesta šíření radosti a míru obsažených v józe a k vytváření vnitřní rovnováhy, která poskytne dokonalé štěstí. Když to mohu cítit, žiji svou dharmu. Jsem naplněn.
Když milujeme své žáky a odhalíme tajemství jejich vnitřního vývoje, naše výuka bude doplněna nenadálým kouzlem.