O klimasmutku s Martinem Nawrathem: „Se Zemí se musíme více propojit.“ 

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Klimatickým žalem dnes trpí stále více lidí. Pozvání Celostní medicíny dnes přijal facilitátor a terapeut Martin Nawrath, jehož jedna ze specializací je právě rovina duševního prožívání dopadů klimatických změn. Můžete ho znát například i z časopisu PSYCHOLOGIE DNES. Povídáme si spolu o budoucnosti lidstva; o tom, zda můžeme vývoj ještě zvrátit a jak k tomu může každý z nás přispět. 

Martine, s čím za Vámi klienti nejčastěji chodí? Jak pracujete a kdo jste? 

Co se týče terapie, chodí za mnou individuální klienti i páry. Převládají vztahová témata a vztahové konflikty; časté je hledání individuální cesty nebo osobního poslání.

Samozřejmě s lidmi řeším i deprese a úzkosti: zde se propojuje moje zkušenost z facilitační práce v oblasti životního prostředí: mohu pomoci s tím, čemu se říká klimatický žal nebo úzkost ze stavu světa. 

Jako facilitátora si mě najímají i různé obce, univerzity, úřady, firmy a neformální skupinky. Facilitace se snaží usnadnit skupinovou diskuzi a já tak pomáhám ke zrodu novým projektům, strategiím, ale také řešení konfliktů. 

Jaké jsou podle Vás příčiny, že roste počet lidí s depresemi, úzkostmi a dalšími psychickými problémy? 

Já jsem zažil devadesátky, kdy bylo jasné, že jdeme do Evropy, jdeme na západ, jdeme k demokracii, jdeme ke kapitalismu. Nemuselo se o tom moc diskutovat. Nyní zde najednou prožíváme různé roviny a podoby krizí, finanční, klimatickou krizi, válku nebo zpochybnění věcí, které v devadesátkách byly pevné a jasně dané. Takže není divu, že jsou dnes lidé nejistí, že hodně hledají a že si kladou hodně otázek po základním smyslu života. Žít dnes s pocitem hlubšího smyslu je dnes mnohem větší výzva, než tomu bylo ještě před pár lety. 

V jakém stavu je podle Vás svět a kam míří? 

Jak jsem teď říkal, chybí jasné a pevné body. Svět je nerovnovážném stavu. Když to řeknu politicky, tak parlamentní demokracii jsme brali za jistotu, ale nyní zjišťujeme, že to samo o sobě přestává stačit, že něco drhne. Máme zde měřítko ekonomického růstu v podobě až obsesivně sledovaného hrubého domácího produktu, který nám měl ukazovat, jak na tom jsme, ale dnes vidíme že to vůbec není měřítko relevantní. Nevyjadřuje komplexitu života. 

Co se týče samotného životního prostředí, je ve velmi kritickém stavu. Čím dále více to vidíme i každodenní realitě: povodně, tornáda, sucha na Jižní Moravě nebo například teď požáry v Los Angeles. Ne každý ví, že v České republice máme třeba problém i s takovou zdánlivě banální věcí, jako je výsadba nových stromů. Je to dnes trendy, vypadá to a do jisté míry i je smysluplná odpověď na měnící se klima. Stromům se ale přestává dařit tam, kde se jim dříve dařilo. Aby přežily, potřebují větší péči. A ještě jednou opakuji, že se dostáváme do doby velmi těžko předvídatelných proměn klimatu, které je opět velmi komplexním fenoménem s velkým dopadem třeba i na to, co, kde a jak se bude dát pěstovat.  

Jaká je podle Vás budoucnost lidstva a planety? 

Budu upřímný. Myslím si, že nás čekají těžké časy. Nechci znít úplně apokalypticky, ale situace se u nás se bude zhoršovat. Ať už ve smyslu záplav, delších období sucha, dostupnosti vody. Ale, co je horší, situace se bude zhoršovat zejména v zemích, které už nyní bojují o holé přežití. Migrace bude více a více ohrožovat jistoty Západu a Evropy. Myslím, že už to nepůjde úplně zastavit. Logicky dojde k poklesu našich jistot a bohatství a k poklesu našeho komfortu. Je celkem jasně spočítáno, že odkládání řešení klimatické krize zvyšuje náklady na řešení budoucích škod.

Argument, že na to teď finančně nemáme je krátkozraký, v podstatě lživý. Vykupujeme si dnešní blahobyt na úkor budoucích generací.  

Na druhou stranu, to pozitivní je, že více a více lidí si klade otázky, o čem dnešní svět je. Jaké to je žít nejen ekologicky, ale také smysluplně a hodnotně. Které technologie nás spíše moří, než nám něco přináší atd. Také vzniká spousta organizací, hnutí a různých iniciativ, které posunují lidské vědomí dobrým směrem. A v tom mám důvěru, že nás nemusí čekat úplně fatální budoucnost. 

Jak můžeme budoucnost ovlivnit? Co pro přírodu můžeme udělat? Klimatický žal se asi nejčastěji objevuje u nejmladší generace, takže co byste poradil, jak v tom být aktivní?  

Nečekejme na spasitele jako na jednu osobu. Změny musí být kolektivní, provázané na různých úrovních. Pro některé mladé lidi může být trochu nebezpečné, že si vše příliš vztahují na svůj osobní život. Jsou pak příliš asketičtí a příliš na sebe přísní.  

Samozřejmě, že jako jednotlivec mohu jíst méně masa, což je z pohledu klimatického velké téma. Nebo Jezdit méně autem a méně létat. To jsou věci, které máme ve své moci, ale nemůže to být jediný způsob, jak o tom přemýšlet, protože to by nás mohlo uvrhnout do beznadějného individualismu ve smyslu, že jsme na všechno sami. Moje naděje vyplývá z toho, že se lidé stále více propojují, vznikají různé spolky, které například prošlapávají cestu komunitní energetice, tedy zdrojům méně závislým na globálních trzích a fosilním průmyslu. 

Myslím si, že některé věci je třeba říkat nahlas – například, že tu máme dlouhodobě konkrétní firmy, které žijí z fosilních paliv, a které si platí prognózy a moc dobře vědí, kam jejich drancování směřuje. Nechci říkat, že potřebujeme revoluci, ale určité hluboké společenské změny nastat musí. 

Situaci s klimatem teď trochu komplikuje válka na Ukrajině, protože státy v současnosti zápasí o vůbec nějakou jistotu energetické bezpečnosti a víme, že Green Deal se hodně přehodnocuje. Na druhou stranu klimatická krize tady je, působí víc a víc a v tomto slova smyslu je jedno, jestli válka je nebo není. Nelze se tomu vyhnout a odložit to stranou.  

Nyní si dovolím položit tři otázky od jedné studentky střední školy, která se tématem klimatické krize hodně zabývá. Otázka číslo jedna: Je možné, že zachráníme planetu? 

Planeta Země jako taková nás úplně nepotřebuje. Nemyslím si, že lidé by měli zachránit planetu. Lidé by měli usilovat o to, aby se s planetou, se Zemí, více spojili a byli více její součástí. Máme velkou moc ale neřekl bych, že máme planetu přímo zachránit. Spíše se na ni napojit, abychom náš lidský život dokázali vést v souladu s přírodními systémy. Je s tím samozřejmě spojeno spousty ale. Rozhodně to ale neznamená návrat do jeskyní.  

Druhá otázka: Jak pracovat s lidmi, kteří na globální oteplování nevěří? 

Tuto otázku si klade spousta lidí. Viděl jsem nedávno film Dědictví, od francouzského kameramana, který svůj život strávil tím, že putoval po celé zemi. Ve filmu jsou výjevy z přírody a film končí v bodě, kdy Gréta Thrunberg měla svůj výrazný a emotivní projev v OSN. A na konci filmu, před titulky běží výzvy, co bychom měli dělat. Jsou to velmi praktické návody. I přestože tam jako by pro mě nebylo úplně moc nových věcí, tak mě to hodně zasáhlo. Otázkou je, kolik lidí si takový film pustí a kolik lidí si myšlenky v něm pustí blíže k tělu. 

Ale abych se vrátil k dotazu té studentky, musím říct, že jsem v tom trochu bezradný. Dokonce mám relativně blízké známé, kteří mě kritizují, když dám něco z tohoto tématu na Facebook. Neexistuje tady jednoduchá odpověď. Největší práci u nás asi odvádějí Institut 2050 a organizace Fakta o klimatu. Věnují se interpretaci dat a také tomu, jak tato data vnímá veřejnost. Tam se dají informačně čerpat argumenty atd. Když budu ale trochu drsný, tak si myslím, že dokud člověk nemá vážné zdravotní problémy – a převedu-li to hned na klima, tak dokud si v Česku budeme žít v naší poklidné kotlince jakž takž bez drastických následků klimatické změny, tak popíračů klimatických změn bude pořád hodně.

Jsem si ale jistý, že jich bude ubývat.  

A třetí otázka: Co mám dělat, když se nacházím právě v jedné epizodě toho smutku? 

Smutek obecně z mého pohledu patří k životu jako jakákoliv jiná emoce. Záleží na jeho hloubce. Pokud mě smutek začíná paralyzovat a ztrácím schopnost prožívat hezké chvíle nebo motivaci něco dělat, tak je dobré to v první fázi sdílet se svými blízkými. Bohužel ne vždy je to vítané, protože klimaskeptiků je pořád hodně a lidí, kteří jsou vám ochotni naslouchat a jsou v tom autentičtí, tolik není.  

Pokud to tedy nefunguje nebo nejde, tak další krok je hledat různé spolky a nevládní organizace, které se klimatickou krizí cíleně zabývají. A třeba se někam přidat. A pokud mám smutky hluboké, trvalé a destruktivní, tak si myslím, že je dobré vyhledat psychoterapeuta. Přičemž je potřeba říct, že v psychoterapii bylo téma klimatické krize dlouho upozaďované. Argumentovalo se tím, že pak odhlížíme od sebe. Převládající pohled byl, že klimatická krize není věc na terapii, že skrze ni jenom odbíháme od svých vnitřních problémů. Ale to se výrazně změnilo. Dnes sice ještě ne všichni, ale řada psychoterapeutů už dokáže s klimatickou krizí pracovat a nebude klienty vyhánět nebo je naivně uklidňovat stylem, že všechno je v pořádku.  

Může ve vnímání změn klimatu pomoci i spiritualita? 

Rozhodně. Dnes řada spirituálních směrů vrací do hry naše smysly a to, jak vnímáme svoje tělo a svět kolem sebe. Inspirují nás k tomu, že život dokážeme vnímat jako něco vzácného; něco, co se dá prohlubovat v kontaktu s dechem, vzduchem, světlem, zelení, stromy, krajinou. Tomuto hodně věřím. Patří k tomu odpovědět si na otázky: Co to je zdravý život ve stínu klimatické krize? Jak žít plnohodnotný život, aby byl v souladu s přírodou?

Je to neustálá zpětná vazba, že se na to napojuji, něco dostávám, něco dávám. Takže spiritualita rozhodně. Jde jen o to, jak ji každodenně prožíváme a praktikujeme. Tělesnost je v tom velmi důležitou součástí. Protože mám pocit, že naše civilizace utekla tělu do imaginárních a on-line světů. Název jednoho z inspirativních esejů již zesnulého Bruno Latoura je „Zpátky na Zemi“.

Skutečná spiritualita musí zahrnout princip tělesnosti a daru života na této Zemi do svého rámce. 

V jednom rozhovoru jste říkal, že jsou Vám blízcí aktivisté, kteří dělají různé blokády. Je to podle Vás to správná cesta?  

Říkal jsem tam, že je to určitě jedna z odpovědí, která patří k tomuto světu. Nejsem sám přímo ten typ člověka. Ve chvíli, kdy tu jsou firmy zodpovědné za škody na veřejném zdraví, tak si myslím, že blokády jsou zdravou a adekvátní reakcí. Nemyslím si, že máme moc jiných možností, jak „zařvat nahlas.“ V Anglii taky třeba dříve feministky používaly v určité chvíli bombové útoky, protože nespravedlnost, kterou v určitou chvíli prožívaly, byla tak obrovská, že se cítily bezmocné bojovat za svou věc jenom přednáškami a osvětou.  

Martine, moc Vám děkuji za rozhovor! 

Jiří Hamerský 

Webová stránka Martina Nawratha.