Nikdy nezapomenu na ten pocit beznaděje, strachu co ve mně lékaři vyvolali, na to jak jsem byla jen další nemocná

cm sandra3

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Onemocníme-li, ať už banální chřipkou, angínou či rakovinou, pro mnohé lékaře jsme skutečně jen zbožím, které je třeba velmi rychle odbavit. Náš vlak nestojí zbytečně dlouho, dostává jasné, stručné instrukce, aby se rychle na řadu dostali další. Minimum empatie, minimum porozumění. Přitom by občas jen stačilo, aby do ticha zazněla slova útěchy, klidu a naděje. Vlídné a vřelé stisknutí ruky, které není limitováno jednou bolestnou vteřinou. Sri Chimnoy kdysi řekl: „Laskavost je jako sníh, všechno co pokryje, zkrásní.“

Když jsem se poprvé setkala s usměvavou Sandrou, nikdy bych neřekla, že jí v životě navštívila 6 x rakovina. Poprvé, když byla ještě dítě a na rakovinu zemřela její maminka, dědeček, teta.  A později, když jí sama 3 x za sebou onemocněla. Vybavím-li si Sandru, patří na pomyslný seznam těch nejmilejších lidí, jaké mi bylo kdy darem potkat. Energie, vnitřní hloubka, touha po poznání a život sám. To je pro mne Sandra. Má spoustu snů a já nepochybuji, že si k nim v průběhu příštích let dojde. Jedním z nich je tato tužba:

„Moc bych si přála pomáhat těm, kterým již lékařská věda nepomůže. Odcházejí domů, s vidinou několika posledních měsíců života. Moci je chytit za ruku, obejmout, pomoci s trápením. Ukázat i jinou cestu, naději, neboť vše záleží právě a jen na nich. Člověk se dokáže uzdravit ze všeho.“

Sandro, věřím, že jakmile dopadneme na samé dno, ač se to nezdá, i dno může být darem. Na malou chvíli se totiž smíme zastavit. Není už kam padat a tak, máme prostor nabrat sílu, abychom vyskočili o něco výš. Když jsi byla nemocná, co bylo Tvým hnacím motorem, Tvým sluncem, co Ti pomohlo vyskočit až sem, kde Tě dnes vidím, tak plnou života, zdravou, duševně bohatou, usměvavou a klidnou?

„Můj otec a bratr byl ten důvod. Miluji je nadevše a nedokázala jsem si představit, že je na tomto světě opustím a způsobím jim tu neuvěřitelnou bolest, když Ti odejde někdo blízký. Zažili to s mojí maminkou a já nechci nikomu způsobit takovou bolest, ta představa mě ničila, že se někdo bude kvůli mně trápit.

Zuzi, úplně s tebou souhlasím, že už není kam padat a člověk se může odrazit od toho pomyslného dna. Ale nedokážeš si představit kolikrát jsem spadla na to dno a kladla si otázku, jak je vlastně dno hluboké? To opravdové dno člověk jen tak nepozná, protože když si už myslíš, že nemůže být hůř, kdy Ti lékaři na Štědrý den oznámí, že umíráš, tak po pár měsících zjistíš, že dokáže být dno opět hlubší. Každé spadnutí mě udělalo silnější a silnější. Láska k životu a touha si plnit sny to bylo, co mi vždy pomohlo.“

S rakovinou ses u sebe setkala 3 x. Jak vypadala Tvá léčba? Lišily se od sebe jednotlivé lékařské procedury, které jsi 3 x musela podstoupit?  V čem vidíš nakonec svou cestu, která Tě dovedla zde, do tohoto místa?

„Na tuhle otázku bude pro mě velmi složité odpovědět stručně. Pokusím se, ale snad mi čtenáři odpustí, když se trošku rozepíši. Na první rakovinu mi přišli po několika měsících, kdy jsem měla vážné zdravotní problémy a lékaři nemohli přijít na příčinu mých zdravotních potíží. Různě do mě řezali, vysekávali mi hrudní kost apod., to jsem vždy strávila v nemocnici i několik týdnů. Díky panu profesorovi Kleinovi, kterému jsem nestihla ani poděkovat. Pane profesore, kdyby se k vám dostal tento článek a vy byste si ho přečetl, tak vám moc děkuji. Myslím na vás už několik let a cítím neuvěřitelnou vděčnost. Děkuji. Pan profesor mi odebral uzlinu a poslal na rozbor. Po pár týdnech mi oznámil jeden nejmenovaný doktor, že májí pro mě dobrou zprávu. Téměř po roce mi spadl kámen ze srdce. Pan doktor s radostným tónem mi oznámil, že mám Hodgkinův lymfom. A já s úsměvem na tváři se ho ptám, co to znamená. Doktor stroze odpověděl, že mám rakovinu v posledním stádiu. V ten moment. Vidím to jako by se to stalo včera. Zastavil se čas. On opravdu stál a já slyšela to ticho. Ztichl celý svět a srdce mi bušilo jako na poplach. V dálce slyším svůj hlas, který se ptá pana doktora, co je na tom dobrá zpráva. On mi na to řekl, že tohle umí léčit. Měli podezření, že mám zánět mediastiny a to léčit neumí. Já těch zážitků mám opravdu hodně, snad i na celou knihu. Takže teď opravdu stručně. První rakovina – cca 8 měsíců nejsilnější chemoterapie co to jde, prý jsem mladá, tak to zvládnu. Druhá rakovina – opět Hodgkinův lymfom, podle statistik se rád vrací, takže pro lékaře žádné překvapení, 3 měsíce chemoterapie završena autologní transplantací kmenových buněk. Zavřeli mě do skleněné kóje, kde jsem byla měsíc a mohlo mě zabít úplně cokoliv. Klidně i obyčejná rýma, měla jsem krevní obraz úplně na nule. Při psaní poslední věty jsem si vzpomněla, jak jsem ležela na zemi na záchodě a přála si jediné a to, aby bylo po všem, dno bylo nekonečné… Po 5 ti letech 3. rakovina a to karcinom štítné žlázy metastazující do okolních uzlin. Díky strachu jsem se nechala lékaři ukecat na operaci štítné žlázy, kde mi jí vyoperovali úplně celou s okolními uzlinami. A pak už nastal konec. Už jsem se nenechala ovládat strachem a odešla z nemocnice na revers a nikdy nenastoupila na doporučovaný radiojód. To jsem dostala odvahu vzít své zdraví do svých rukou a začala se léčit alternativní medicínou. Už jsem nespoléhala na ostatní.“

Obě věříme v léčivý dotek harmonicky vyvážené stravy, v sílu lidského nitra, blahodárný pohyb, čistotu a lásku, setkala ses někdy během své léčby s někým z lékařského prostředí, kdo by kladl důraz na tyto základní aspekty, jakožto pilíře možného uzdravení?

„Ano, pan doktor Radan Gocal. Je to jeden z mých strážných andělů, i když vím, že on na anděly nevěří (smích). Dodnes si vzpomínám na naše první setkání, kdy mi v bílém plášti řekl, že alternativní medicína opravdu funguje. Ten bílý plášť jsem zmínila schválně. I když mám jen 30 let a nepatřím do ,,staré školy“, byla jsem vychovávána tak, že pan doktor v bílém plášti mluví vždy pravdu. A mě předtím každý lékař tvrdil, že musím jít konvenční cestou, a to je chemoterapie, radiojód, chirurgie a ozařování. Já jsem od jakživa cítila, že tohle není cesta pro mě. Už od prvního okamžiku, kdy jsem zjistila, že mám rakovinu a poslali mě na hematoonkologii za panem primářem Papajíkem, tak jedna z mých prvních otázek byla, jestli existuje i jiná alternativní léčba rakoviny. Pan primář striktně řekl, že ne. A já jsem mu na to odpověděla, že i přesto chci něco vyzkoušet. Na to mi pan primář odpověděl, že by mi to stejně nezabralo hned a že do pár týdnů budu mít rakovinu úplně po celém těle a že mi pak už nic nepomůže. To tehdy u mě poprvé zvítězil strach a z ordinace jsem už odcházela s chemoterapii v tabletách.

Pan doktor Radan Gocal mi dal to nejcennější, a to byla naděje. Pan doktor Radan Gocal a Renáta Bittová. Jim vděčím za mé uzdravení. Pan doktor měl empatii a lidsky mi vysvětlil komplexní přístup, jak se vyléčit ze závažné choroby. On mi dal to, co si zaslouží každý pacient. Každý pacient si zaslouží naději a víru. O Renátce vám povykládám příště.“

Dotkneme-li se druhého břehu, někdy se stane, že duchovně prozřeme, uvědomíme si onu životní hloubku, která není jen o velkém shonu a práci, plodící pouhou materiálii. Naopak, najednou vnímáme ony drobné životní nuance, odsouváme věci, které jsou nepodstatné, ač bychom na nich dříve svůj život zcela jistě stavěli. Přišla sis i ty k něčemu podobnému? Udál se ve Tvém životě zázrak?

„Rakovina mi ukázala, co to je strach, úzkost, bolest, hluboké pocity zoufalství a šílenství. Paradox je, že se člověk bojí, že zemře, ale při těch nejtěžších chvílích jsem si přála jediné, aby byl konec a to jakýkoliv. Pravdou je, že jsem ji musela dostat 3x, než jsem vše pochopila. Nyní jsem jí vděčná, naučila mě spoustu věcí a nasměrovala mě na tu správnou cestu.

Duchovně jsem prozřela. Pochopila jsem smysl života a co to je žít v bezpodmínečné lásce. Jako největší dar považuji, že si dokáži vychutnat přítomný okamžik a radovat se z maličkostí.“

Rakovinu můžeme přirovnat k imunitnímu problému, který tělu v jedné chvíli přeroste přes hlavu. A následně se šíří dál. Odpovídající životospráva je zde nutností, mimo jiné, samozřejmě. Můžeš se s námi podělit, jak skládáš svůj jídelníček Ty? Které potraviny upřednostňuješ, které jsi naopak zcela vytěsnila?

„Zdravý jídelníček stavím na první místo. Kdysi dávno jsem si myslela, že zdravé jídlo není vůbec dobré a teď mě naplňuje štěstím. Miluji oříšky, semínka, ovoce, zeleninu, zdravé oleje, kozí výrobky, ryby z volného výlovu, kvalitní maso z bio chovu. Člověk se musí jen naučit správně pokrm dochutit a pak si jej zamiluje. Upřednostňuji potraviny, které jsou přírodní, které nejsou uměle vytvořeny. Vyhýbám se glutamátu, glukózo – fruktózovému sirupu, aspartamu, bílému cukru, klasické soli, živočišným výrobkům z velkochovu, pšenici, mléčným kravským výrobkům, smaženým výrobkům apod. Ten výčet je opravdu dlouhý. Tím, ale nechci říct, že jím jenom zdravě. Ráda si vychutnám sklenku kvalitního vína a na Štědrý den si dám smaženého kapra s bramborovým salátem s majonézou. V našem světě to je opravdu složité, na každém rohu jsou nezdravá lákadla, na návštěvě se většinou servírují nezdravá jídla, na horách nejde koupit nic zdravého. Z 85 % se mi daří jíst zdravě, ale nevytvářím na sebe žádný tlak. Pokud sním něco nezdravého, tak pár dní poté jím jenom zdravě. Zdravá strava mě naplňuje neuvěřitelnou energií, a to mě baví. Tohle je má strava nyní, během léčby jsou pravidla přísnější.“

Vím, že jsi velmi aktivní, děláš toho skutečně hodně, krom toho, že pracuješ, studuješ, sportuješ, držíš lidi kolem sebe za ruce, zbývá ve Tvém rušném životě vůbec čas na odpočinek?

„Ano, učím se sebelásce a to je jedna z nejdůležitějších věcí. Najít si čas a být sama se sebou. Odpočívám při četbě, při procházce s pejskem, medituji a cvičím jógu. Mám hodně aktivit, při kterých odpočívám a vždy se snažím uspořádat svůj denní harmonogram, abych tam měla čas pro sebe.“

Léčebných technik existuje nespočet, vím, že Ty sama miluješ orgonity, je ještě něco, co během dní praktikuješ? Nějakou formu terapie, díky které utužuješ své zdraví? Jednou ses zmínila o křišťálovém lehátku, můžeš nám vysvětlit blíže?

„Křišťálové lehátko k tobě promlouvá a ke každému podle jeho vědomí. Je to velmi silný zážitek. Křišťály mají barvy jednotlivých čaker a svým působením mají výrazné regenerační a harmonizační účinky. Jednou si splním sen, koupím si jej domů a budu na něm meditovat. Nejlepší léčebna technika je být sama se sebou v tichu a naslouchat nitru.“

Občas mi lidé pokládají otázku: „Pokud by sis mohla vybrat a diabetem typu 1 nikdy neonemocnět, zvolila bys tuto možnost?“ Co Ty, Sandro, vnímáš svou nemoc jako dar, který Ti otevřel nové cesty a možnosti, který Tě učil?

„Já jsem rakovině vděčná. Často mě lidé nedokáží v tom pochopit a kroutí nade mnou hlavou. Ale já jsem jí opravdu vděčná. Ona je mou neuvěřitelnou učitelkou a díky ní pohlížím na svět jinýma očima.“

Sama bys ráda v budoucnu pracovala s onkologicky nemocnými pacienty. Máš-li nyní tu možnost, co bys jim vzkázala, kudy se vydat, kde hledat sílu, jak s onou chorobou naložit, aby si z ní vzali to nejdůležitější? A pak, v nejlepší příhodný okamžik, odložili stranou?

„Mým snem je mít přírodní kliniku a pomáhat nejen onkologickým pacientům, ale všem, kteří jsou nemocní. Je tolik věcí, které bych jim chtěla říct, a proto bych si přála mít přírodní kliniku, mít více času na každého pacienta. Nelze to říct jednou větou. Co je ovšem nejdůležitější, tak dávejte na svůj vnitřní pocit. Musíte přijít na tu opravdovou příčinu, proč jste onemocněli. Lékaři na onkologii vám to nepoví.“

Vím, že miluješ knihy, existuje nějaká, ke které se ráda vracíváš?

„Musela jsem zemřít od Anity Moorjani. „I s čokoládou se můžeš uzdravit z rakoviny“, tento úryvek z knihy mi zní v uších téměř každý den.“

Sandro, jsi velký smíšek, můžeš se s námi na závěr podělit o nějakou životní legrácku, během které ses skutečně popadala za břicho? : -)

„Je zvláštní, že při čtení této otázky jsem si nevybavila žádnou legrácku, ba naopak. Vybavila se mi vzpomínka na paní, která seděla na lavičce před fakultní nemocnicí v Olomouci, oddělení chirurgie, byla tam hospitalizována jako já. Tehdy jsem ještě neznala svou diagnózu. Paní měla neuvěřitelný smutek v očích. Nedalo mi to a paní jsem se zeptala co jí trápí. Svěřila se mi, že má rakovinu prsu a že musí na chemoterapii. Po chvilce mlčení dodala, že jí vypadnou vlasy. Já jsem se tehdy upřímně zasmála a odvětila jsem na to, že to jsou jenom vlasy. Ona vstala a řekla mi, že to si jenom myslím. Už nikdy více jsem jí neviděla. Po pár měsících jsem litovala, že jsem někdy tohle řekla. To nejsou ,,jenom vlasy“. Dokud nejsi v kůži druhého, tak nikdy nesuď danou situaci.

Osobně nemám více slov, teď chci jen posečkat chvíli v tichu, abych vnitřně objala každého ze statečných bojovníků, kteří našlapují po této Zemi.“

Doporučujeme naši nabídku knih alternativní medicíny.