Neutíkat před úzkostí

Nad úzkostí z pohledu psychoterapeutky a lékařky bych se mohla zamýšlet z různých úhlů pohledu. Mohli bychom rozebírat neurobiologické souvislosti, psychologické teorie, techniky zvládání emocí a mnohé další (kterým se mimo jiné velmi podrobně věnuji na svých workshopech). Já bych však chtěla rozhled nad problematikou úzkostí rozšířit ještě o společenský a trochu symbolický kontext.

Růst výskytu úzkostí spojuji i s dnešní dobou. Technický pokrok se nás snaží přesvědčit o tom, že není na světě nic, čeho bychom se měli bát. A my jsme mnozí uvěřili tomuto bludu, nebo jsme k tomu byli okolnostmi donuceni a zpohodlněli jsme. Zpohodlněli jsme fyzicky, protože se nemusíme moc hýbat, abychom si obstarali obživu, všude dojedeme autem, na nemoc si vezmeme prášek… ale také jsme zpohodlněli psychicky. Nenaučili jsme se „zdravě“ bát. Máme pocit, že bychom se neměli ničeho bát, protože moderní civilizace přeci všechny hrozby odvrátí – o to více se pak bojíme, když se něčeho začneme bát. Máme pocit, že bychom měli my sami zvládnout cokoli, protože pouze vysoký výkon je to, co se cení. Musíš si věřit, když nemůžeš, přidej plyn, neomezený lidský potenciál a další slogany se zapisují do našeho vědomí.

Kombinací obrovských nároků sama na sebe a na druhé straně civilizační pohodlností se začíná pomyslně zužovat životní prostor. Nejsme zvyklí bojovat a trpět, unést rizika, která přináší přirozený koloběh života, a na druhou stranu se neúměrně honíme za úspěchem ve společnosti. Obě tyto strategie přetěžují psychiku. Nemáme vybudovanou psychickou odolnost unést rizika, ztráty, ohrožení a současně šponujeme naše mentální kapacity k nepřirozeným výkonům, neumíme si odpočinout. Přirovnala bych to k tomu, když by člověk, kterému je zima, šel místo naštípat dříví a zatopit si v kamnech, malovat barvičkami na okno, aby se výhled zdál teplejší.

Úzkost pochází ze slova „úzký“ – někde je málo místa, je zúžený prostor. Někde, kde by měl člověk volně projít, tak se nevejde a zůstane uvězněn. Děje se tak i v oblasti psychiky. Chybí volný průchod energie a dostavuje se úzkost, která stejně jako v případě uvěznění fyzického, generuje chování, jako by šlo o boj o život. Tímto pohledem se ve své psychoterapeutické praxi snažím dívat na příběhy pacientů s úzkostmi. Snažíme se vypátrat, co způsobuje toto zúžení psychického prostoru a co s tím udělat.

Já osobně mám moc ráda analogie z pohádek, které popisují příběhy různých hrdinů, kteří se musí s úzkostí potýkat. Každý princ či princezna je postaven před úkol vypořádat se s něčím, co ji/ho děsí, nebo přinejmenším vzbuzuje obavy. Než je však hrdina připraven postavit se tváří v tvář této hrozbě, musí po cestě nasbírat řadu dovedností nebo kouzelných předmětů, které mu pomohou. A stejně je to i v životě. Aby se člověk mohl postavit tváří v tvář úzkosti, je třeba získat nějaké zbraně, to znamená vlastní kompetence. Prvním krokem je tedy před úzkostí neutíkat, ale přiznat si, že v mém životě opravdu je něco ohrožujícího. Mít odvahu úzkost prožít. Jeden můj klient trpící panickými atakami mi přiznal, že pro něj byl vlastně nejsilnějším terapeutickým momentem moje doporučení zastavit se, když přicházela úzkost a dovolit si, že mu teď bude chvíli opravdu špatně. Taková zkušenost mu dodala sílu, že svoje stavy zvládne.

Jak dále pracuji s lidmi s úzkostmi v psychoterapii? Postupnými krůčky rozkrýváme možnosti, jak si zvětšovat onen pomyslný psychický prostor. Jednou z cest jsou obecně techniky psychohygieny, která se zaměřuje na prožívání teď a tady, zlepšování vnímavosti ke svému tělu, podpora rovnováhy autonomního nervového systému. Zvyšováním psychické odolnosti je člověk lépe připraven čelit zátěži. Na mentální úrovni prozkoumáváme cesty, kde i v úzkosti lze hledat nějakou naději, na co se lze spolehnout. Jak i s vědomím toho nejkatastrofičtějšího scénáře lze nalézt možnost, že by mohlo být lépe. Na sociální úrovni hledáme co nejvíce možných opor ve vztazích, protože vztahy, byť právě ony mohou být zúzkostňujícím tématem, jsou i zdrojem léčení. Pokud někoho mohu obejmout, cítím, že mě má rád, vyslechne mne, pohotovost k úzkostem se snižuje.

Závěrem bych chtěla podotknout, že úzkost, stejně jako fyzická bolest není sama o sobě nemoc, ale signál, že někde něco není v pořádku. Obrací naši pozornost k tématům, která je třeba řešit. Cílem tedy není úzkost odstranit ze života, ale konstruktivně reagovat na to, o čem nás informuje. Jak píše krásně Verena Kast ve své knize Úzkost a její smysl „Dejme vale velikášským fantaziím, že jsme nesmrtelní a přijměme ohroženost života. Opouštějme, co máme opustit! Počítejme s nejistotou, ale přesto nerezignujme. Je to jedna z podob statečnosti. Je to naděje, která počítá s tím nejhorším, a přece věří, že věci mohou dopadnout co nejlépe. Je to klid, jehož základem je důvěra v život.“

Zdroj:http://terezahodycova.cz/2020/04/20/neutikat-pred-uzkosti/

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.