„Nemoci pochází ze systému. Čím větší prostor dáme duši, tím rychleji se tělo uzdraví“ říká Kristýna Freiová

clanek 1

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Nečekejte žádná klišé, ale neotřelý pohled na realitu, život, smrt. Pro někoho budou slova mladé české spisovatelky Kristýny Freiové pobuřujícím výletem za hranice možného, otevřený a duchovně probuzený čtenář však z jejich slov může získat návod na sebe-léčení, překonání systému či dokonce na vlastní nesmrtelnost. Na své by si dnes mohli přijít nejen příznivci léčitele Jiřího Ledvinky či fanoušci seriálu Lucifer. Řeč bude totiž jak o Temnotě, tak o Bohu-Otci. Nesmírně talentovaná Kristýna v sobě mistrně kloubí dvě polohy: pro část veřejnosti je to „pouhá“ nadprůměrně dobrá spisovatelka historických románů – její knihy milují i úplně obyčejní lidé. Zároveň má však Kristýna dar komunikovat se světem archandělů a zprostředkovávat jejich hlas…

Kristýno, ze všech Vašich knih mě nejvíce zaujal Nesmrtelný hrabě. Je podle Vás v silách člověka dosáhnout nesmrtelnosti? Nejednoho čtenáře by jistě zajímalo, jak zastavit stárnutí a dosáhnout omládnutí…

Když jsem dopsala Nesmrtelného hraběte, a když vyšel i knižně, dozvěděla jsem se od nemalého počtu lidí, že o nesmrtelnost vlastně nestojí, nebo to alespoň tvrdí. Mnoho lidí si myslí, že nesmrtelnost je něco nepřirozeného, obávají se osamělosti a ztráty blízkých. Nakonec i můj hrdina, Laurent, se zpočátku potýkal s podobnými pocity. Co když nesmrtelnost nabízí především svobodnou volbu – jak a kdy a zda vůbec zemřeme? Nesmrtelnost je také, a to především, součástí celého řekněme balíčku schopností, jichž bychom mohli dosáhnout, kdybychom chtěli. Pak bychom se mohli postavit smrti nejen vlastní, ale i těch, které milujeme. Základem všeho, všeho, co náš svět nenabízí, ač by nabízet mohl, je víra, přesvědčení, osvobození se od ustálených myšlenek a pevně daných přesvědčení. A o tom především jsou mé romány.     

Nesmrtelném hraběti píšete, že hlavní je „přestat být sám sebou“. Co tím přesně myslíte? Protože všichni asi známe klišé, které tvrdí přesný opak: „Buď sám sebou“…

Pokud věříme v reinkarnaci, pak co se reinkarnuje? Přece duše. Duše zůstává stejná, co se ale mění je vědomí, mysl, ego, jméno, povaha, pohlaví, národnost. Pokaždé se rodíme jako někdo jiný. Máme odlišná traumata. Rodíme se jiným rodičům, do odlišných rodin, jiného prostředí, a to i historicky, samozřejmě. Ale duše, duše zůstává stejná, neměnná, protože jí stvořil Otec k obrazu svému, k obrazu své dokonalosti. A kdo tedy jsme? Člověk, jež je pokaždé jinak odlišný? Anebo ona duše, dokonalá bytost vždy čistá, všemocná? Podle mě to druhé. Proč tedy lpět na něčem, co se neustále mění a vlastně nám ani nepatří? My jsme duše, a to především. Jsme její dokonalostí, jsme božími odrazy, jiskrami, ne pouhou hmotou sužovanou a uzurpovanou druhými, dotěrnými myšlenkami, vládami, korporáty a v neposlední řadě časem. Pokud někomu říkáme, aby byl sám sebou, bylo by to v pořádku, kdybychom tím mysleli, staň se svou duší. Pokud tím myslíme, nepotlačuj své Ego, je to vždy na úkor duše. Proto, když Lukáš v Nesmrtelném hraběti nabádá Laurenta, aby přestal být sám sebou, myslí tím, aby dal prostor své duši a odmítl Ego.

Co je třeba k tomu, abychom se naučili mluvit se svými anděly? Kdybychom chtěli, aby nám začali pomáhat a činit zázraky, tak co pro to musíme udělat?

V první řadě o jejich existenci musíme vědět. Být si jistí, že jsou stejně skuteční jako my a že my sami můžeme být jako oni. Jediný rozdíl mezi námi a anděly nebo archanděly, či jakýmikoliv bytostmi světla, je v tom, že oni vědí, kam patří, kdo jsou, co je v jejich moci a my ne. V mém prvním románu Galilejec nechá Ješua jediným pohybem ruky dozrát plod fíkovníku, i když není jeho čas. Učedníci se ho ptají, jak to dokázal? Odvětí jim, že si pamatuje vše, jako by zrovna odešel od trůnu našeho Otce. A proto věří, ví, že vše je možné a je to tedy i v jeho moci.

Zásadní je tedy uvěřit nejen jim, ale i ve svou vlastní sílu. Narodili jsme se na tuto planetu, abychom šířili Boží světlo na Zemi. Nejsme tu proto, abychom se řídili lidskými zákony, ale těmi božími. Přišli jsme se postavit Temnotě. I to je třeba si uvědomit. A andělé jsou tu pak proto, aby nás podporovali, aby nám, když jim to dovolíme, nabízeli svou pomoc, svou moc, dokud nezískáme zpět tu vlastní. Dokud se nerozpomeneme. Neznamená to, že se nemáme řídit zákony typu nezabiješ, nepokradeš, nebudeš podvádět. To ne, samozřejmě, ale nikdo po nás nemůže chtít, abychom slepě následovali nařízení, která nás připravují o svobodu a berou nám zdravý rozum. To jen pro upřesnění.  Co se týče komunikace s anděly, každý by si měl najít vlastní cestu a formu. Jistě nemusí být stejná jako ta má. Beru svou schopnost jako dar, který se jednoho dne objevil. Poměrně přesně vnímám jejich slova, a to bez jakéhokoliv vlastního přičinění.

Čeho se chytit v dnešní době, když všechny jistoty padají?

Jednak je třeba soustředit se na kontakt s vlastní duší, s tou dokonalou božskou bytostí, která je schopná postarat se o celé naše Bytí. Projevit jí plnou důvěru, dávat stále větší prostor, až se nakonec staneme jí. Navíc pak přijmout existenci Boha a jeho bytostí světla. Pokud se to podaří, přestaneme se cítit tak bezradní a osamocení.

Přišli jsme ze světa za oponou, a tam jsme zase očekáváni. Ne po smrti, ale ještě za života. Otec a celé Universum jen čekají, až k nim natáhneme své ruce, až si uvědomíme, že společně a pouze společně dokážeme cokoliv.

Má nějaký smysl utrpení?

Opovažuji se tvrdit, že nemá. Naopak. Otec, náš opravdový Otec, by nikdy nechtěl, abychom trpěli. Nestvořil nás tak. Nestvořil ani utrpení samotné. Tím, kdo ho stvořil je jeho pravý opak, Temnota. Jedná se o entitu živící se naším strádáním, bolestí, strachem a utrpením. To právě ona rafinovaně vytváří teorie o růstu duše skrze utrpení. To ona po něm prahne a usiluje o to, aby skrze mysl a své služebníky formovala lidské, a nejen lidské životy na této planetě ke svému maximálnímu užitku. Jsem naprosto přesvědčená o tom, že jsme schopni se z jejího působení vymanit, a to skrze své nesmrtelné duše. 

Jak v této, pro mnohé velmi neuspokojivé, době prosperovat? Mám na myli především psychickou pohodu…

Vnímám to jako každodenní boj s vlastním strachem, nejistotou, s vlastními i podsunutými myšlenkami. Pro nikoho to dnes není snadné. Nejsem pro to, nevnímat co se kolem nás děje a snažit se to ignorovat. Je třeba se okolnostem postavit a beze strachu jim odolávat.

Mimochodem, z čeho pramení zdravotní problémy?

Archandělé říkají, že tělo je bitevním polem mezi duší a řekněme osobností, tedy zejména myslí. Čím větší má prostor duše, tím se tělu daří lépe a naopak. Bitevním polem proto, že pokud se duše cítí v životě opomíjená a nedostává dostatečný prostor, může způsobit nemoc ona. Ostatní nemoci můžeme považovat za vliv systému, Temnoty, chcete-li. Do této kategorie můžeme např počítat: genetiku, a to nejen na fyzické úrovni, ale také co se týče rodinných programů, ale i všechny další dispozice, které člověk dostal do vínku. V neposlední řadě nás stále více ovlivňuje vnější prostředí, a to nejen ve smyslu kvality ovzduší a potravin, ale také atmosféra ve společnosti.

V jednom rozhovoru jste řekla, že Vaše knihy jsou o boji s nastolenými pořádky. O jaký boj jde a jak ho vést?

Je samozřejmě na každém nakolik je spokojený se světem, ve kterém žijeme. Já jsem asi nebyla spokojená nikdy. Neustále jsem si kladla otázku, proč jsou věci tak, jak jsou, proč jsme nemocní, proč musíme umírat, proč jsou sociální rozdíly, proč se k sobě navzájem nechováme lépe? Jak můžeme žít podle norem a hodnot, které nastavily generace před námi? Možná, že teď zrovna oficiálně nežijeme v totalitním režimu, ale copak nám neustále někdo něco nenařizuje? Jak máme vypadat, jak se máme chovat, co máme vlastnit a co ne. Naučili jsme se přijímat skutečnosti, které jsou zdánlivě neměnné, to je přece ta největší totalita ze všech.

Měli bychom vše zpochybnit, abychom se osvobodili. Když to nezkusíme, jak zjistíme, zda jsme k daným skutečnostem opravdu neměnně odsouzení? Proč tolik milujeme filmové i literární příběhy o hrdinech, kterým nedělá problémy bojovat se zlem, měnit a přetvářet světy? Je jich přece tolik! Není to náhodou i proto, že v hloubi duše toužíme být součástí takového příběhu? Hrdinové mých knih nejsou výjimkou. Pohybují se sice v naší realitě, ale chápou, kolik je třeba udělat, aby se osvobodili. A základem je uvědomit si, co vše nás omezuje a kolik nám bylo nadiktováno, vštípeno bez zbytečných otázek. Vyčerpáváme se pak k dosažením obecně platného, namísto toho, abychom si uvědomili, že nemusíme nic a můžeme cokoliv.      

Také jste někde zmínila, že „nadpřirozeno je možná jenom příležitostí, kterou jsme ztratili a můžeme ji znovu získat“. Jak to udělat?

Jde o to, jak si ono nadpřirozeno představíme, co za něj, kdo považuje. Nadpřirozeno jsem mínila, jako schopnosti a dovednosti magického charakteru. Tedy všechno to, co považujeme za nemožné, nebo jen stěží dosažitelné. Mám zato, že jde o schopnosti, jimiž jsme oplývali, a které nám byly nakonec odňaty. Dal nám je Bůh a vzala nám je Temnota. Bůh nám byl na počátku velmi blízko. On byl námi a my jím. Stvořil nás jako sobě rovné, protože nás stvořil ze svého Bytí. Dal nám do vínku nesmrtelnost, neomezené možnosti a schopnosti. Byli jsme tehdy jiní, protože jsme byli duší a neměli jsme fyzická těla. Nepoznali jsme čas ani mysl, ani Ego. Byla to doba před pádem, před vším, co známe. Před tím, než nás obklopila Temnota. Ale pokud tvoří duše stále naší podstatu, pak to, co jsme měli, tu dokonalost, máme vlastně stále a jde jen o to ji znovu probudit. A jak to udělat? To se nedá vměstnat do pár vět. Je to v mých knihách. Jde o to si takovou možnost vůbec připustit, představit. A vrátit se na počátek, ke své duši a skrze ni k Bohu-Otci.    

Jak probudit svou vlastní duši?

Jako odpověď bych použila část poselství, které jsem zaznamenala od archanděla Rafaela pro náš blog Andělský hlas:

„Vy stále zapomínáte, že právě duše jste především, a tak málo sami sobě nasloucháte. Duše není přídavek k vašemu bytí, není esencí, která má vaše těla oživit. Vždyť je tomu naopak. To, co si myslíte, že jste, je pouhou iluzí. Pochopte, že nejste myslí, které tolik nasloucháte, ale duší, kterou tímto pohřbíváte. Je těžké pochopit dané, ale jiné cesty není. Vaše duše je třeba vyléčit, vaše duše je třeba probudit. Jak snadno se toto činí. Vždyť stačí jen mysl svou odložit, vždyť stačí jen jako člověk přestat hovořit, přestat konat vše, na co jste zvyklí.“

Jak to vůbec vypadá ve světě za myšlenkami?

Na tuto otázku zase nejlépe odpovím citátem z dalšího poselství. Tentokrát hovořil Ješua:

„Není jen vaše realita, kterou tak důvěrně znáte, ale i náš svět, svět Boží, ve kterém ostatní bytosti žijí a ze kterého pochází i duše vaše. Vzdálený je tento svět pro ty, kdož v jeho existenci nevěří, ale i pro ty, kdo uvěřit chtějí, ale netuší, jak si jej představit, protože hranice vaší reality tomu brání. My jsme bytosti jako vy. Jen neznáme smrtelnost, hranice a pravidla, která vás obklopují. Představte si, že je tu realita skutečná, podobná té vaší, jen od té vám známé ji jakási hradba dělí. Řekněme, že je ze skla, je průhledná. Pochopte, že je jen ve vaší moci dokázat tu bariéru překonat. Čím více se vám to podaří, tím více se k sobě můžeme přiblížit. Vězte, že náš svět nezná vám známá pravidla a omezení. Je zcela svobodný. V naší realitě se dá cestovat kamkoliv, stvořit cokoliv, být kýmkoliv, dokázat cokoliv, po Božím boku stanout, velikou mocí vládnout. Představujte si prosím tak nejlépe, jak jen dovedete, že v takovém světě žijete a na ten starý se jen skrze tu průhlednou stěnu díváte.“

Jak rozumět Vašemu výroku, že jsme ovládáni především přes mysl a myšlenky?

Vnímám zásadní rozdíl mezi myslí a zdravým rozumem. Zdravý rozum je hlasem duše, Boha nebo archandělů. Radí nám zůstat v klidu, odolávat strachu, názorům druhých, pokud to s námi nemyslí dobře, pokud nám vědomě nebo nevědomě chtějí ublížit. Rozum se pojí s laskavostí, odvahou, pevnou vůlí. Mysl naopak šíří strach, jitří staré rány, podkopává naše přesvědčení, pře se s rozumem. Mysl nás zrazuje, když přijde myšlenka stáhne se nám například žaludek úzkostí. Jak moje máma vždycky říká, když chceš poznat ten rozdíl, zeptej se mysli, co máš tedy udělat. Vystraší tě, podkope tě, ale radu ti nedá. A o to právě jde. Úkolem mysli není se o nás postarat v dobrém, ale naopak. Úkolem mysli je nás držet pod kontrolou. Drží nás v izolaci, kontroluje, peskuje, odsuzuje.     

Jak se odpojit ze systému?

Systém nás drží za vše, za co nás jen držet může. Archandělé vždy říkají, zapomeňte na vše, co vás učili, zapomeňte a zpochybněte úplně vše.Já tomu rozumím tak, že musíme vystoupit ze své role, ze svého osudu, zapomenout na vše, co nám říkali od prvního dne života až do momentu, kdy se rozhodneme nastoupit cestu osvobození. 

Kde vzít silnou vůli?

Vůle podle archandělů patří k duši. Někdo se s pevnou vůlí narodí, někdo se jí musí těžce učit. Ten, kdo neměl tolik štěstí, aby jí byl obdařen, se v první řadě musí rozhodnout, že začne s jejím posilováním. Je to stejné jako hledání cesty k duši.

Ve Vašich knihách popisujete existenci zla a temnoty. Setkal jsem se mnohokrát s názory lidí, že zlo neexistuje, že to jenom lidský pojem…

Zlo není lidský pojem, i když ho právě člověk tak umně rozvíjí, a stal se jeho vykonavatelem. Zlo přišlo s Temnotou. Můžete tomu věřit, nemusíte. Zlo je opak dobra, tak jako Temnota opakem Světla, opakem Boha-našeho Otce. Záměrně nemluvím o ďáblovi. Temnota je pro mě ještě něco jiného, něco, co pracuje v utajení, nikým nepoznáno. Není to nic, co by sídlilo v pekle a pokoušelo nás. Ona má svůj vlastní trůn a je ráda, že se o ní moc nemluví, a právě s ďáblem se zaměňuje. To ona nás oddělila od Boha, od naší pravé podstaty. To ona určila naše omezení, hranice tohoto světa. Oddělila nás od Otce, protože nás přinutila zapomenout na jeho i naši pravou podstatu. A kde není víra v jeho pravou podobu, tam ani on sám nemůže zcela působit. A to je vlastě i odpověď pro ateisty a všemožné skeptiky. Teď mě můžete považovat za blázna, ale jsem přece spisovatelka, možná mám jen bujnou fantazii. 

Na závěr bych Kristýno rád poprosil Vaše anděly, jestli by nám nevyjevili, co nás čeká v novém roce 2021?

Co čeká vás? Budoucnost není skrytá, ale nemá smysl ji vyjevit. Protože vy musíte pochopit, že jejími strůjci můžete být. Proč říkat vám bude to tak a tak, někoho vyděsit nebo naopak uchlácholit, když vše může být, jak chcete vy! Proč brát vám prostor, možnost, onu samotnou budoucnost? To je jako brát malíři plátno, aby nemohl nic nakreslit, nebo mu naopak určovat, co malovat by měl. Jiní doteď tvořili za vás, ale teď by mělo být právě a jen na vás, jaká budoucnost bude. Vy nemusíte přijímat rozhodnutí druhých. Vy sami byste se rozhodovat měli.    

Kristýno, moc děkuji za rozhovor a přeji Vám spoustu spokojených čtenářů Vašich knih!

Webová stránka Kristýny Freiové: http://kristynafreiova.cz/