Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Ano, je to opravdu tak: nemoc je signál, který nám prostřednictvím těla posílá naše duše, neboť jemnější způsoby jejího volání jsme nerespektovali, a možná dokonce ani neslyšeli. Nemoc je ztělesněním toho, co vědomí nechce přijmout. Je to přesně načasovaný cyklus v paměti, ve kterém se ocitáme, když jej potřebujeme ke změně.
Ke změně našeho myšlení. A protože myšlení člověka vychází vždy z jeho pořadí hodnot, je zcela jasné, kde je pravá příčina našich potíží a kde se změnou začít.
Rozporuplný a negativní způsob života současného člověka, který má za následek stoupající nemocnost společnosti jako celku, pramení ze stále většího odklonu od samotných základů naší existence. Ignorujeme skutečnost, že člověk je jak svým hmotným tělem, tak i svojí duchovní podstatou přirozeným článkem vyššího systému univerza, s funkcemi, které nemůže dlouhodobě porušovat, aniž by na to doplatil.
Téměř ze všech projevů a činností člověka se zcela vytratil protipól hmoty, obecně chápaný jako duchovní dimenze, a nežádoucím důsledkem takto nepřirozeného vývoje jsou pak dlouhodobě vytvářené nánosy v našem vědomí, postavené na existenci a poznávání pouze hmotného dílu světa. Nebereme-li však při zkoumání světa v úvahu jeho díly všechny, vychází nám jeho konečný obraz pokřivený a nepravdivý. Je to logické, neboť jsme nevycházeli z reality, ale jenom z její části.
Realita je ovšem taková, že žijeme v duálním světě, tj. ve světě protikladů = (černá – bílá, ano – ne, něco – nic, muž – žena, jing – jang, …), a teprve jejich správným vyvažováním může nastat ona stále hledaná harmonie, která přináší vedle jiných velkých hodnot i zdraví. Zabýváme se jen uspokojováním svých hmotných potřeb, a divíme se potom, že nejsme šťastní. Snažíme se žít zdravě pouze ve smyslu požadavků těla, a pak nás překvapí, že sta let se dožije děda, který celý život baští slaninu, kouří a pochutnává si denně na slivovici. Asi tedy bude vše trochu jinak, že?
Vyrábíme množství stále modernější techniky, která nám zprostředkovává například vzdálenosti, jenže žádná technika nám nemůže zprostředkovat vzájemnou blízkost. Nejsme už schopni sami obsáhnout to obrovské kvantum věcí, které jsme si vpustili do života tak, že jsme nakonec zcela závislí na obecné i odborné informatice, sdělovacích prostředcích a podobných činitelích, vytvářejících veřejné mínění, jež zpětně opět vedou k absenci vlastního úsudku, který za normálních podmínek vychází z podvědomí každého jedince – z jeho duchovní (tedy nehmotné) podstaty.
K nápravě této nebezpečné odchylky, ke které ve vývoji společnosti došlo, ale nestačí hmotně orientovaná věda ani různé náboženské směry, neboť nedokázaly proniknout do podstaty vyššího systému světa, natož jej pak přirozeně promítat do pozemského života člověka. Je nutno se vrátit zpět, a sice tam, kde k uvedené odchylce došlo. Tam, kde se lidstvo začalo povyšovat nad okolní přírodu a prohlašovat se za pány tvorstva.
Také bychom se měli už konečně přestat posmívat našim předkům a považovat je za hlupáky. V těch nejdůležitějších věcech byli tito starověcí lidé mnohem dál než my. Především v poznání funkčnosti světa, (i když k tomu používali pohádkové názvy, aby každý dobře porozuměl), nebo třeba v poznání lidského organismu, (který je sice sestaven tak, jak ho popisuje dnešní věda, ale funguje tak, jak věděli naši předkové).
Dnešní věda, soustředěná pouze na hmotu, nám neosvětlí ani to, kde se v mozku, obyčejném kusu neživé hmoty, vzala například myšlenka, (a to je přitom už dávno dokáže svými přístroji změřit). Není tedy divu, že dosud většina lékařů léčí víceméně metodou pokus – omyl, a proudem chemických léků, které neustále předepisuje, zdraví společnosti spíše trvale zhoršuje.
Příčina jakéhokoli onemocnění nevězí nikdy ve fyzickém těle, nýbrž je ukryta hluboko v lidské mysli, což je také jediný prostor pro uzdravení těla. Existuje sice dočasná úleva, např. pomocí bylinek, léků, léčitelovy energie, atd., avšak nezjistí-li si člověk, v čem chybuje, nezmění se ani jeho způsob myšlení, nemoc se bude znovu opakovat a intenzita jeho zdravotních problémů bude stoupat.
Jestliže chápeme zdraví jako projev harmonického uspořádání, potom nemoc můžeme označit za významný signál narušení této vnitřní rovnováhy, za impuls našeho vědomí, který nás nabádá k opětovnému dosažení vnitřní harmonie. My můžeme lhát sobě i druhým, ale naše tělo nelže nikdy, proto jsou nemoci velmi důležitou informací o našem životě.
Nemoc je tedy smysluplné dění – prostředek duše, kterým lze převést nevyřešené vnitřní konflikty z podvědomí do našeho vědomí. Život nám takto nastavuje zrcadlo jako pomůcku na naší vývojové cestě, a to pomůcku, kterou nelze „ošulit“; (známe se, že?). Uzdravování pak v tomto smyslu znamená, že se stále více dostáváme zpět do kontaktu s vlastní duší, se svým skutečným JÁ, že přestáváme jednat jinak, než si naše duše přeje. Porozumět signálům, které nám nemoc nese, lze prostřednictvím symbolů.
Na rozdíl od východních léčitelských systémů, které vnímají člověka jako jediný celek, naše západní medicína rozebrala člověka do nejmenší částečky, a ty pak léčí jednotlivě. Jsme například zvyklí rozdělovat zdravotní problémy a nemoci na „psychické“ a „somatické“ (soma = tělo). Ve skutečnosti je ale takové dělení zavádějící, neboť každý symptom (příznak) má nějaký psychický obsah, a ten se zase projevuje prostřednictvím těla. Však se také dříve lékaři ptávali pacienta slovy: „Co vám schází?“, (tj. ve vědomí), a ne jako dnes: „Co vám je?“, (tj. na těle). Symptomy mohou mít nejrůznější výrazové formy, ale všechny využívají tělo, aby skrze ně zviditelnily skrytý obsah vědomí. Slzy tak nejsou o nic „psychičtější“ než průjem nebo hnis, a bolavá rána může být stejně prožívána na duši jako na těle.
Nemocný má tedy jen dvě možnosti: buďto s nemocí bojovat, nebo se snažit o její proměnu. První přístup vede nejvýše k potlačení příznaků, které se časem projevují jinde, jinak a silněji. Druhý přístup je založený na uvědomění si vlastní odpovědnosti. Skutečně vyspělí jedinci berou své onemocnění jako dar ducha a nemoc luští jako tajenku, protože vědí, že žádná medicína, (ani ta školní, ani ta přírodní), jim plné a trvalé řešení neposkytne. Většina lidí se však bohužel spoléhá na to, že s nimi „něco“ provede někdo jiný – lékař, léčitel, lék, …, a o pravou příčinu nemoci se nestará. Stejně chybný přístup pak přebírají další a další generace.
Jenomže jedinou cestou za zdravím je cesta do vlastního nitra. V podstatě totiž není velký rozdíl mezi chřipkou a třeba rakovinou, protože každá nemoc nám něco sděluje; liší se pouze naléhavostí onoho sdělení. Obojí ale vzniká z toho, že člověk z nějakého důvodu nemoc právě nyní potřebuje – někdy, aby se zastavil či zmírnil tempo, někdy proto, že zanedbává některou složku své bytosti a dochází k nerovnováze, někdy je jeho jednání v takovém rozporu s jeho vlastním nitrem, že to duše nemůže unést, atd. Nemoc je tak zároveň darem času na přemýšlení, ke kterému by jinak zpravidla nedošlo.
Nemocný tedy není nějaká nevinná oběť jakýchsi nedokonalostí přírody, nýbrž sám je původce svých vlastních potíží. Příčinou jsou nesprávné myšlenkové vzorce a modely, které nám jsou již od útlého dětství násilně (!) vštěpovány a které pokřivují přirozené a správné principy v nás uložené.