„Nejhorší je, když člověk poslouchá povely ze systému. Je třeba najít si svou vlastní cestu,“ říká profesorka Anna Hogenová – 2. díl rozhovoru

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Setkání s profesorkou Annou Hogenovou byl pro mě mimořádný zážitek. Anna Hogenová má totiž dar vtáhnout vás do opravdovosti života, do napětí bytostného tázání. Najednou si začnete pokládat jiné otázky, čímž pádem uvidíte svět jinak. Ve druhé části rozhovoru hovoří paní profesorka o tom, jak moc je důležité žít z vlastního pramene a nenechat se drtit systémem. A také, jaký význam má dnes rodina, národ a neuhýbání před nepříjemnými věcmi. „Na dně těch největších smutků je stejně vždy radost,“ říká.

První část rozhovoru s Annou Hogenovou si můžete připomenout zde.

Paní profesorko, jedna z Vašich knih se jmenuje Žít z vlastního pramene. Jak se z vlastního pramene žije?

Řeknu Vám to takhle: Já jsem pořád ve svém životě poslouchala nějakou autoritu a snažila se dělat věci, které ta autorita (maminka, učitelka, manžel, děti…) chtěla. A najednou jsem četla své výpisky z Platóna, kde Sokrates říká takovou věc, kterou často opakuji: „I kdyby má lyra hrála falešně a falešně zpíval sbor, který vedu, jediné, co v životě nikdy nesmím zničit a dopustit, je rozpor se sebou samým.“ To si pořád opakuji a když jsem někdy někým roztrhaná na kusy, tak musím chodit a pořád si toto zpřítomňovat v sobě, abych se zase dostala k sobě samé. Usebírání je nejdůležitější věc. A usebrání pak uvlastnit.

Uvlastnit znamená co?

Uvlastnit znamená, že to patří hluboce jenom vám. Heidegger píše, že je rozdíl mezi předmětem a věcí. Věc se stává věcí tím, že do sebe uvlastňuje čtveřinu, což jsou nahoře božští, dole smrtelníci, napravo země, nalevo svět. Člověk se vyhmatává skrze své situace, do kterých padne a které si málokdy volí předem. Pokud člověk je ve svém životě řízen tou čtveřinou, tím rozhovorem, tím bytím, těmi jsoucny, tak dojde k tomu, co je jeho pramen a jeho víra. Ale pokud se člověk řídí v životě jenom povely, které přicházejí ze systémů a struktur, tak nežije z vlastního, ale z cizího. Proto vyhoří.

Mluvíte hodně právě o systému a autoritách, to dnes řeší kde kdo. Roušky, očkování… jak tady najít tu míru, to pravé?

To musí najít každý sám. Nespoléhat se jenom na to, co přichází ze společnosti. To je život, který se jmenuje péče o duši, to je rozhovor se sebou samým. Ale fakt je, že duše nemá místo jenom v srdci, játrech atd., takže se do ní vejde úplně všechno. Musí se usebírat, uvlastňovat. Důležitý je rozhovor, to je sama podstata člověka.

Jak tedy bojovat nebo vycházet se systémem?

Musíte. Já nenávidím schůze. Ve školství je to něco šíleného. Každý se předvádí. Je to odporné, je tam plno nenávisti. Já si tam vždy čtu své výpisky. Dělám, že si zapisuji, ale čtu si to svoje, takže většinou mám obrovské problémy s povely, které přicházejí z vyšších míst. Mám nálepku, že jsem trochu „chudák“. Takže důležité je utíkat z toho. Každý si musí najít vlastní cestu.

Pro vás je touto cestou i příroda…

Heleďte, já vám to řeknu takto. Jedna univerzální myšlenka se jmenuje zrcadlení. Já mám chalupu, kde teče Metuje a podél Metuje jsou schody. A když je světlo a svítí skrz ty schody do vody, tak vidíte chvět se stíny listů, které byly do pohybu uvedeny větrem a vidíte to i na tekoucí vodě. A najednou si uvědomíte, že listy jsou v rozhovoru s vodou. Rozhovor se dělá tím, že se listy zrcadlí ve vodě a jak voda plyne, tak jsou podoby stínů rozpohybovány. Říkáte si, že to je vlastně ten rozhovor. A rozhovor se vede buď beze slov, nebo se slovy. Toto je rozhovor beze slov. Listy se zrcadlí ve vodě. Podíváte se na ty listy a na listech jsou vidět odlesky vody taky jako pohybující se. Říkáte si, že tohle hemžení je to zrcadlení, o kterém mluvili Platón i Heidegger. Věci jsou v rozhovoru a člověku ani není dáno vše pochopit. V tomhle pohybu a vyhmatávání tvarů je vidět list, ale i to zrcadlo. Toto vyhmatávání tím hledáním. To je to, z čeho se svět stává světem a co dává věcem míru. A když se věc uvěcní ve své vlastní míře, tak je to opravdu věc. A když přijde míra z vůle k moci nějakého byznysmena, tak je to předmět. To je dnešní člověk, předmět. On míru nedostává ze čtveřiny, ale on je v rozhovoru jenom z těmi povely. Proto je tolik nemocí.

Jak vidíte, paní profesorko, v dnešní době rodinu? Je to důležité téma?

Určitě. Rodina musí být domov. Jako jsem to já zažila u babičky. Protože to vás prozáří do celého života. Když chodím v lese, tak hledám dobro, které jsem cítila u babičky – hledám to v stínech u stromů, v zákoutí, v trávě a já to tam nacházím. Jsem doma. Jsem u babičky, která mi zemřela, když mi bylo 13 let, ale dala mi něco do života, a nevím, jestli to vůbec věděla. Díky ní mohu myslet a uvědomovat, jak moc potřebuji domov, to dobro, tu vroucnost. Až tak moc, že jedu na kole skrze les a koukám: „Kde je babička?“ Na některých místech zase říkám: „Babička je tady.“ Přitom je babička šedesát let mrtvá.

Babička mě vychovávala od 3 do 6 let. Četla mi, zpívala, říkala vyprávěnky a někdy i pořádně nakopala. Já jsem u ní cítila něco, co už jsem nikdy nepotkala. Mám to pořád v sobě a pořád to hledám. Potřebuji to znova pocítit. Velmi moc to nacházím ve stínech. Když stromy jsou ve větru, vidím ve stínech to zrcadlení a cítím to přijetí.

To je moc krásné. A co ještě pojem národ?

To je pro mě též šíleně důležité. Můj dědoušek, to byl starý legionář, který jel transsibiřskou magistrálou do Vladivostkoku a já, když mi bylo 12 let, a on ještě žil, jsem mu slíbila, že přečtu všechny časopisy, které si koupil ve 20. létech, a pak jsem je také přečetla. Tam také byla ta vroucnost. Ti kluci věděli, že kdyby náhodou Rakousko-Uhersko vyhrálo, tak všichni budou oběšeni. Kluci si tam říkali bratře a byla mezi nim též úžasná vroucnost. Dnes je vše mechanické, technické a chemické, ale tahle vroucnost tady není. U spousty lidí je. Ale to jsou vzácné bytosti.

I zde platí, že aby byl svět k životu, tak se musí člověku dovolit, aby žil ze svého pramene. Ne jako ty pitomé předpoklady, co dnes přichází z EU, jakože třeba nesmí být guláš. Musí se dovolit Čechům, aby žili z vlastního pramene a Němcům z německého pramene. Aby se navzájem dohodli na nějakých regulích, ale aby mohl každý národ žít z vlastního pramene. Není možné, aby všichni lidi mluvili anglicky. Kdo si toto a podobné věci myslí, je idiot.

Když přejdeme ještě k jednomu tématu, tak Vám, podle mě, spousta věcí v osobním rozvoji a ezoterice musí být proti srsti, určitě vnímáte spoustu novodobých klišé…

Ano, a jdou mi na nervy.

Například takové to, „dělejte, co milujete“…

Ano. Život je o tom, aby člověk žil pravdivě. To znamená v rozhovoru se světem, v rozhovoru se sebou a se společností. Znamená to mít odvahu i k tomu, co bolí. To dnešní člověk neumí. Ten je anestetický = necitlivý. Hlavně aby bylo jídlo, sex, pocit moci…

Ještě si vzpomenete na něco, co Vám v této oblasti nesedí nebo vadí?

Pozitivní myšlení. Protože vím, že k bytí se dostáváme jenom pomoci via negationis. To znamená tím, že bytí nemůže nebýti. Protože kdyby nebylo, tak nebude vůbec nic.

Ke spoustě věcí se opravdu dostáváme jenom negativním myšlením, což znamená pochopit, že něco nemůže nebýt. Ale abych v každé chvíli byla rozjásaná, plná pozitivních myšlenek a hodnocení, to je blbost. Život je pěkná kláda a musí se umět nést i ty hrůzy. Proto se musí člověk učit ontologické nouzi od malička. Přijmout smrt. Vykonávat v sobě umírání. To znamená, smutky k sobě pustit, umět v nich prodlévat. Poněvadž na dně těch největších smutků je vždy radost. Prožít to až k smrti.

Paní profesorko, moc Vám děkuji za rozhovor.

Autor fotografie: Petr Horký, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=101159441

Jiří Hamerský

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.