Návod na přežití pro ženu – Psychogenní jedení – emoce hýbou světem

cm navod na preziti

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Mnoho lidí, kteří snědí více, než se do nich na základě vzorce na výpočet objemu dutého tělesa vejde, obviňují svůj trávicí systém. „Mám tak velký žaludek!“ stěžuje si paní v červeném kostým, ze kterého už odfrnkly dva knoflíky. „Mám pořád hlad!“ běduje dáma v letech. Trávicí systém ale rozhodně není váš otrokář. (V mnohých případech je to spíše těžce týraný otrok.) To nikoli žaludek vás donutí sníst velký kus pečené kachny, dvojitou porci bramborového salátu, do toho 4 dorty a všechno to zalít červeným vínem nebo kolou – dietní, samozřejmě! To udělá váš mozek a mozek, to jste vy. (Už jste četla kapitolu Mozek?)

Jíte pouze ze dvou důvodů

  • Mám hlad = normální fyziologická potřeba organismu.
  • Mám na něco chuť = potřeba mozku = psychogenní jedení.

Emoce hýbou i „hladem“

Už hodně dávno jsme se naučili jíst i tehdy, když nemáme hlad – „Mám na něco chuť!“ Do hry vstupují emoce a ty navzdory všem mýtům a básním nemají své jeviště v srdci, ale v mozku. (Jenomže jak by se asi na jarmarku prodával perníkový mozek s nápisem „Mému Macíkovi z lásky“?)

Emoce jsou nejméně prozkoumaná část problému obezity, ale zdá se, že právě ony hrají klíčovou roli v celé hře s názvem „Člověče, zhubni, nebo vypadni!“

A tam uvnitř, téměř v samém jádru vašeho mozku, je část, která se nazývá hypotalamus. To je místo, odkud mozek kontroluje nejen vaši tělesnou teplotu, tepovou frekvenci, sexuální touhu a metabolismus, ale též emoce a hlad. Právě v této části mozku

  • kde se emoce tak intimně dotýkají hladu,
  • se rozhoduje o vašem vítězství nebo prohře při jedení a hubnutí.

Proč pampeliška neporazí babiččiny buchty?

Kdysi lidé jedli hlavně tehdy, když měli hlad. Dnes ale více než kdykoli v minulosti emoce rozhodují nejen o tom, jaký prášek na praní nebo telefon si koupíte, ale také o tom, co, kdy a kolik sníte. Psychogenní jedení vypadá v realitě takhle: Když na vás skočí depresivní nálada, hned běžíte do ledničky a vezmete si tři stonky celeru. Anebo vás naštve šéf a vy si jdete do parku u kanceláře požvýkat pár čerstvých pampeliškových listů. Nebo ne? Jasně, že ne! Při psychogenním jedení se vaše aktuální emoce spojí s vašimi vzpomínkami (jej, ty babiččiny buchty byly tak dobré!) a už to jede: jíte především to, co vás naučili jíst, když jste byla malá, malinká (a všichni vás milovali) a to, co jste se naučila jíst sama, když vám bylo zle. Když se cítíte špatně, jíte hlavně to, čím jste se naučila odměňovat se, chránit a uvolnit se – jídlo dokáže téměř v okamžiku smazat většinu negativních pocitů. Nevěřím, že na světě žije člověk, který by při stresu skutečně našel uvolnění v jedení pampelišky nebo celeru a vím také proč. Má to přinejmenším tyhle dva důvody:

  1. vaši rodiče nebyli zajíci, ale lidé, a tak vás nenaučili, že jedním z vrcholných životních zážitků je mladá pampeliška a
  2. tyto potraviny neobsahují nic, z čeho by ve vašem mozku vznikly vaše vlastní drogy (např. serotonin). Takže, kdo by jedl pampelišku, když je mu zle a potřebuje si vrátit ztracený pocit bezpečí a štěstí, který je hluboko v duši spjat například s babiččinými buchtami? Netvařte se divně.

Ukázka z knihy Návod na přežití pro ženu.