Následek následku – diabetes mellitus I. typu

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Diabetes mellitus I. typu, v dnešní době je to jev velmi rozšířený a pozoruji jej při rozborech zdravotních situací s pacienty. Z některých statistik vyplývá, že systém zdravotní péče dokáže léčit nemoc jen částečně. Hovoří se hlavně o tzv. symptomatické léčbě, jež reaguje pouze na projev nemoci lékem, jenž vzniklý projev zastavuje, zmírňuje, potlačuje, upravuje, kosmeticky pudruje, a tak vlastně maskuje podstatu nemoci, ale ta zůstává skryta. Příčina je nepoznána, objektivně neprůkazná – tzv. idiopatická. Je ale vždy otázkou, do jaké míry je po ní pátráno.

Algoritmus řetězu příčin a následků

Když si u svých nemocech sestavíte jejich algoritmy, ukazují se někdy až pozoruhodně dlouhé a košaté řetězce příčin. Uvedu vymyšlený příklad, sestavený na základě pozorovaných desítek shodných znaků pacientů, se kterými jsme prováděli rozbor jejich nemoci.

Pacient měl dlouhodobé bolesti břicha, žízeň a „nebyl ve své kůži“. Vyšetřováním se zjistila vysoká hladina cukru a byla mu stanovena diagnóza: cukrovka – DM I. Takže se v tomto bodě ukazuje, že bolest břicha, žízeň a nevolnost jsou projevem cukrovky. Příčinou je cukrovka, bolest břicha je následkem.

Jenže DM I je onemocnění autoimunitní. Imunitní systém si vytvářel protilátky, jež začaly útočit na beta-buňky slinivky, a ty přestaly tvořit inzulin. Proto se zvedala hladina cukru. V tomto okamžiku lze tedy napsat, že příčinou DM I je porucha imunologická, jejím následkem je cukrovka, a jejím následkem je bolest břicha…

Máme tady algoritmus: následek následku následku.

Jenže autoimunitní podstata není skutečnou příčinou, ale opět také následkem: Imunitní systém špatně zareagoval na nějaký spouštěč, třeba virus, a následkem tohoto projevu se vytvořily protilátky, a ty zaútočily na slinivku… Do úvodu algoritmu je třeba předřadit nový, další následek. A příčinný řetězec se nám stále rozvíjí směrem do minulosti.

Vyvstane otázka: Proč imunitní systém nesprávně zareagoval na virus, poplašil se a v chaosu začal tvořit protilátky?

Onemocnění nezačíná v okamžiku, kdy se projeví nemoc, ale má svou historii v minulosti.

Napřed vzniknou podmínky pro to, aby se virus uplatnil.

Imunitní systém dotyčného jedince byl oslaben poté, co člověk např. pracoval 12 hodin, nebo kdy se prochladil, kdy se nevhodně oblékl a pohyboval se v průvanu, protože třeba prioritně řešil stresovou situaci v práci, v manželství… Byl unavený, vyčerpaný, nespokojený… A tehdy přišel virus, prosadil se a imunitní systém zkolaboval…

Takže lze přiřadit do úvodu algoritmu ještě jeden algoritmus? Ano, zajisté. Ale stejně to nekončí: Proč se dotyčný jedinec dostal do stresu? V tomto bodu sestavování algoritmu se obvykle objeví individuální seznam okolností, vypovídajících o životě jedince, o tom, co udělal špatně – jaké hříchy udělal, co zanedbal, čemu se nevěnoval, a přitom se věnovat měl… A může přijít k rodinným dispozicím, tradicím, k postojům ke zdraví a nemoci…

Velmi často je tu koloběh běžných nemocí, které nebyly vyléčeny nebo byly jen „přeléčeny“ antibiotiky. Místo toho, aby s chřipkou dotyčný strávil týden v posteli, bral si raději paralen a chodil do práce…

Poznámka: DM I je typické onemocnění pro dětský věk, třebaže může vzniknout i později. Zde uvádím vymyšlený příklad, abych popsal algoritmus nemoci. Co popisuji, přísluší dospělým jedincům, ale podobné otázky lze uvádět i v případě dětí; byť jsou jiné, podstata je stejná.

Pokud je v těle bacil a škodí, je to proto, že jej imunitní systém nevidí a neumí si s ním poradit. Pokud podáte antibiotikum či jiný prostředek s anti-bakteriálním účinkem, bacil je tím do jisté míry pacifikován. Jenže problém nevyřešil imunitní systém, nýbrž to za něj vyřešilo podané léčivo. A to je problém: Imunitní systém se neposílil, ale naopak se oslabí, zleniví. Situace se pochopitelně bude opakovat – je jen otázkou času, kdy a jakou formou.

Bacil není hlavní příčinou problému, útok na bacil není útokem na příčinu, nýbrž na následek. Užívání antibiotik nevede k posílení imunity.

Jejich užívání je v tomto smyslu krátkozraké. (Není zde řeč o stavech, kdy je ohrožen život; tam je nutnost antibiotikum podat.) A pokud je přítomen virus, je obvykle nemoc popisována jako viróza, tam samozřejmě antibiotikum nepatří, neboť vzniká situace, kdy se projeví v imunitě chaos.

Stejně jako v začátku článku se hovoří o chaosu v imunitě, která nastartovala tvorbu protilátek, jež pak způsobily DM I… A takto nějak se kolo uzavírá a točí se stále dokola…

A stále není konec. Zjistí se DM I, je nasazen inzulin, pacient navštěvuje diabetologickou poradnu. Stav je kompenzován, pacient se naučí respektovat svou dietu. Zdravotnický systém má vypracovanou precizní metodiku a způsob léčení, který dokáže vrátit pacienta s cukrovkou do normálního života. Nedávno jsem sledoval asi hodinový pořad na toto téma, kde bylo všechno krásně zobrazeno, v pořadu se pěla jen chvála na vytvořený systém. V úvodu zazněla jediná malá zmínka o tom, že jde o nemoc autoimunitní a že toto onemocnění neumíme léčit. O hlavní podstatě dále ani slovo.

Ale v tomto bodu článku mne „svědí tělo“, protože nejsem přesvědčen o pravdivosti tohoto závěru.

Otázky v pravý čas

Když je stanovena diagnóza DM I, pak je otázka, zda se tento proces (tvorby inzulinu) opravdu již zastavil, nebo zda ve slinivce ještě fungují nějaké buňky, které inzulin dosud produkují

  • Jestliže byly všechny buňky definitivně zničeny, není žádná jiná cesta, než píchat inzulin.
  • Pokud se však nezastavil a ve slinivce ještě jsou funkční buňky, které mohou inzulin produkovat, pak jde o čas a pacient se logicky ptá: „Skutečně nelze protilátky zastavit, aby přestaly ničit buňky slinivky? Stačí říci, že autoimunitu nedovedeme léčit? A to se mám jen dívat, užívat inzulin a čekat, až protilátky definitivně dokonají zkázu? A potom již musím celý život píchat inzulin? Nemohou se spojit vědecké týmy s ministerstvem zdravotnictví a soustředit se do výzkumu „jak zastavit protilátky“? Skutečně to nejde?“

Z celého systému má potom prospěch jedině farmaceutický průmysl, zdravotní pokladna se prohýbá pod tíhou, jak systém zabezpečit. ´Je to dobré, perfektní, ale já si musím píchat inzulin.´

Zdravotní péče dokáže léčit nemoci jen částečně. Popsal jsem situaci, že se v tuto chvíli dále směrem k vyléčení pomocí zdravotnického systému nedostanete. Je jasné, že tu hlavní část léčení bude muset vykonat pacient sám.

Otázky pokračují

Pokud autoimunitní podstata v těle jedince pokračuje, protilátky definitivně zničí buňky slinivky, soustředí se tedy léčba na dietu a aplikaci inzulinu. Avšak:

–       Znamená to, že autoimunitní podstata dále nepokračuje? Nebo vznikají stále nové protilátky – a tentokráte zaměří svou pozornost na jiný orgán v těle, třeba na štítnou žlázu? A bude se stejný proces opakovat, ale na jiném oddělení – tentokráte na endokrinologii – a kromě inzulinu bude pacient užívat do konce života hormon na činnost štítné žlázy? Má se k tomuto procesu vyjádřit imunolog? Autoimunitní nemoc přece patří do jeho kompetence.

Dosti otázek, to stačí, takové otázky jen rozvíří hladinu, a stejně se nic nevyřeší. Pacienti sami mi při rozborech tvrdí, že je za celou dobu existence jejich nemoci imunolog neviděl. A když si pacient vynutil konzultaci u odborníka na imunologii, pak ten se podivoval, proč k němu vůbec přichází.

Hlavní část léčení musí udělat pacient sám

On byl přece na začátku popsaného algoritmu, on vytvořil podmínky pro nemoc. On se také musí postarat, aby je změnil. S cukrovkou již nic neudělá, ale nesmí dopustit, aby nemoc pokračovala. Ten proces změny života musí být totální, nestačí jen nějaké povrchové změny. Je to bez kompromisu, ´nemoc vůbec nezajímá´, proč změnu nelze udělat a proč pacient hledá objektivní důvody, aby to vysvětlil. Komu? A když bude pokračovat v životě, který vyhovuje nemoci, ona bude samozřejmě pokračovat také. Jaké změny? Na to si musí pacient odpovědět sám a doporučuji, aby to udělal v kolektivu celé rodiny. Ve své podstatě je to nejtěžší úkol, který má pacient trpící autoimunitní chorobou před sebou. Následek následku má vždycky příčinu, bez příčiny přece nemůže být ani následek.