Na den dětí, stejně jako i jiné dny, si prostě jen hrajme 

den děti

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

„Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“ Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ

Představme si, že bychom byli opět dětmi. Jen na malou chvíli, pouze na krátko. Měli bychom velkou spoustu času, snů, naše představivost by pracovala na plné obrátky, od samého rána bychom se těšili, protože pro děti je každý nový den učiněný zázrak. Žijí vlastně přítomností, užívají si své tady a teď, bohaté o představivost, prosté o překážky, neboť pro děti nebývá téměř nic problémem. V jejich světě létají letadla, která obratně řídí a pilotují, staví zde obrovité hrady z písku, na jejichž nádvoří probíhají odvážné rytířské turnaje. Ty tam jsou předsudky, obavy, co si řekne okolí, pokud se celý či celá smočím v kaluži plné cákající vody. Jen si to představme. Svět plný zmrzliny, žvýkačkových bublin, pastelek, pohádek, náruče rodičů… Svět plný dobrodružství a smíchu, možnosti tvořit, projevit se a realizovat. Pokud tohle vše dětem umožníme, dovolíme jim snít, popustit uzdu své nekonečné fantazie, nebát se a jít, s laskavým dohledem mámy a táty vpovzdálí, získají dar v podobě nadšení, jakési vnitřní jistoty a intuice, kdy pravděpodobně nezabřednou do strachů, že něco nezvládnou, že něco nejde. Jistotu samy v sebe. S největší pravděpodobností z nich vyrostou lidé, kteří si budou, v tom dobrém slova smyslu, potřebovat hrát neustále. V práci, ale i ve svém volném čase a později též, se svými dětmi.

Někdy mi přijde, že jakmile vyrosteme, ztrácíme onu kouzelnou schopnost. HRÁT SI. Život je pak naplněn samými povinnostmi, závazky a úkoly, které nás až uhrančivě hypnotizují, obírají o čas a nenechají vydechnout. Přitom, ono sloveso hrát si, vnímám, jako základní lidskou potřebu, něco jako pud sebezáchovy.

„Nepřestáváme si hrát, protože stárneme, ale stárneme, protože si přestáváme hrát.“ —  Benjamin Franklin

Občas, většinou v úzkém kruhu mých přátel, potkávám takové, kteří stárnou s grácií. Mají jedno společné, vše je formou hry. Ranní vstávání, které si zpestří jízdou na kole, co na tom, že potřebují vyjet o půl hodiny dříve, zatímco druzí stále sladce spí. Mám jednoho kamaráda, který vstává každé ráno před pátou, aby jel do práce bosky na koloběžce. Nevím, jak dělá, má to však rád. Když mám onu hezkou možnost si s ním promluvit, vždy je nabitý radostí, pocity těšení se, usmívá se jako dítě, které je šťastné. Další z mých přátel chodívá na byliny. Je vlastně lékařem, ale své povolání vyměnil za louky, lesy, luhy a háje, ve kterých sbírá léčivé poklady, které upřednostňuje namísto původních chemických léků. Občas si řekne: „Víš, ani mi nepřijde, že bych vlastně pracoval. Vždyť já si hraju, stále, každý den.“
Jak ráda mu rozumím, neboť, jakmile se rozvoní jaro, i mně je všude plno, vybíhám ven, užívám si barvy, květy, lesy i kopce, košíky plné bylin, které pak stejně, jako můj kamarád, zpracovávám a dotvářím.

Člověk si hraje jen tam, kde je v plném významu slova člověkem, a jen tam je člověk celým člověkem, kde si hraje.“ —  Friedrich Schiller

Vím, že občas je třeba být dospělým, zatnout zuby a jít po své cestě, nicméně i tanec mezi povinnostmi může být mistrným kouskem uměleckého aktu. Pamatuji si na svou kancelářskou práci, zhruba před desíti lety. Sáhodlouhé seznamy úkolů a závazků. Od samého rána, až téměř po večer. A do toho studium, při práci a osobním životě. Moc dobře si však vzpomínám, s jakou lehkostí se mi tehdy pracovalo, pokud jsem vše pojala za dobrodružnou hru. To máte, jako s tou ranní jízdou na koloběžce. Občas i ono vyjetí z komfortní zóny může zajistit nebe plné endorfinů. A pokud to nefunguje, stačí být třeba jen laskavý, k druhým, i k sobě. Koláč pro kolegu či kolegyni, nový, zajímavý čaj, čerstvě upražená káva, zbrusu nová rádiová stanice. Telefonát někomu milému, jakmile si na seznamu úkolů odškrtnu něco těžkého. Činnost, ke které v únavných chvílích odvedu pozornost a na kterou se mohu těšit při návratu domů. Odměna, i kdyby jen malá útlá kniha s básněmi. Návštěva kina, nové barvy na plátno, zápichy do hlíny, ke kterým vsypu do půdy semínka.

„Zapomeňme na dospělost a hrajme si.“ —  Halina Pawlowská

Někdy též tíhnu k tomu, že je všeho moc, kupí se a nadouvá a já pak vlastně nevím, co dříve zvolit. Někdy se tak děje, zvláště, je-li člověk zahlcen. Nicméně, stačí mi pak prožít jen malou chvíli se synem, který má pět a který si dovede zpříjemnit i to, co vlastně příliš rád nemá. Například pracovní sešit, který dostal ze školky. Musí spojovat body, napodobit písmo, počítat puntíky a kreslit jablka do mísy. Minule, naposledy, řekl mi: „Víš, maminko, mě tohle vlastně vůbec nebaví, ale, zkusíme si to všechno namalovat bokem, vystříhat, třeba ta jablka, třeba tu mísu a pak, nakonec, uděláme to i v sešitě, víš, jako že za odměnu.“ Od té doby si každý úkol o něco víc zpestříme. Můj syn mne přivádí zpátky do dětství, já sama mu dovoluji, aby si hrál. Tvořil a smál se. Našel ve hře úlevu, klid, dobrodružství a směr.

„Hry dětí nejsou žádné hry a dlužno je posuzovat jako nejvážnější dětské konání.“ —  Michel De Montaigne

Miluji onu radost v očích, když potkám člověka, který se těší. Člověka, který má radost už třeba z toho, že obyčejně prší. Minule, potkala jsem tatínka se dvěma malými dětmi, které, oblečeny v pláštěnkách, na kole obráželi vodou přeplněné kaluže. Voda stříkala na všechny strany, děti mokré jako myši, ale přesto, šťastné a radostné, stejně jako tatínek. Dovolit dětem být dlouho dětmi. Dovolit jim, s rozumnými hranicemi, aby se tak dělo po co nejdelší čas. A věřte mi nebo ne, nemusí to nikdy skončit, opravdu nemusí, může tak zůstat, až do smrti smrťoucí, byť je nám šedesát, sedmdesát či dokonce sto. Stále nás může těšit míchat barvy prsty na plátně, cvrnkat do důlku kuličky, tvarovat hlínu na hrnčířském kruhu. A takto přistoupit ke všem těžkostem našeho života, jako by to byla hra. Okamžik, díky kterému vystoupíme zase o jeden level výše, až k samotné princezně, k hradu plném rytířů.

Přeji nám všem, do jednoho, abychom v sobě měli vždy sílu živit dětskou duši, hrát si a těšit se. Krásný den dětí. Nám všem

 

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.