„Na cokoliv nadáváme, je jen nevyřešený blok uvnitř nás,“ říká Karel Nejedlý (2. díl rozhovoru)

DSC8385 scaled

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Zakladatel Metody RUŠ pan Karel Nejedlý ve druhé části rozhovoru pro Celostní medicínu říká, že nedávné lockdowny pro něj byly nejkrásnějším obdobím. Že děti se jeho metodu většinou naučí mnohem rychleji než dospělí. Nebo že to hlavní v životě je rozhodnout se, co chci. „Když vyřešíme svou minulost, věci v přítomnosti nám přestanou vadit,“ tvrdí muž, který na interview se mnou přijel do Brna i se svou ženou a též lektorkou Metody RUŠ Evou Nejedlou.

První díl rozhovoru si můžete připomenout zde:

Karle, jak se dostat tedy do stavu spokojenosti? 

Principy jsou geniálně jednoduché, ovládají je po jednodenním kurzu i děti. Na kurzech jsou v přítomnosti svých zákonných zástupců. Probuzení, spokojenost u nich nastává během dvou hodin. Následně umí techniku používat a šíří ji mezi kamarády. Dospělák většinou potřebuje několik pětidenních kurzů. A řada z nich na sobě potřebuje dál pracovat, protože v sobě mají stále bloky a neprohlédli iluze vlastní mysli. 

Nefunguje to tak jednoduše, že si někdo vyčistí v současnosti „bolí mě hlava“. Například když se někdo učí na zkoušku a nejde mu to, tak spouštěč (proč ho hlava začala bolet), může být právě „nejde mi to“. Jakmile si to vyčistí, tak najednou už hlava nebolí.

Jednou jsem měl na terapii lékařku. Na konci se jí ptám: „Jak se cítíte?“ „Výborně, takhle jsem se už dlouho necítila.“ „Tak až budete chtít, paní doktorko, otevřete oči.“ „Jak se cítíte teď?“ „Jsem strašně unavená.“ To bylo zajímavé. Něco se během těch pár posledních vteřin změnilo. Říkám jí: „Zavřete oči, běžte zpátky jak vám před chvilkou Karel Nejedlý říká, jak se cítíte a vy říkáte že výborně. A povídejte mi, co se tam děje. Až přijde únava, tak mi řekněte.“ „Pan Nejedlý mi říká otevřete oči. Teď přichází ta únava“ „Na co v té chvíli myslíte?“ „Že ta terapie byla hrozně vyčerpávající.“ „A co bylo vyčerpávající v dětství?“ „Jak musím pořád mýt to nádobí.“ Uvědomila si, že to nechce dělat (v tom dětství). „Nechci to dělat“ byl spouštěč, proč se cítila vyčerpaná i po terapii. Když to zpracovala a otevřela znovu oči, cítila se nabitá energií. Byť mi předtím tvrdila, že únava se nedá zpracovat za dvě minuty, protože to je fyziologický proces 😉.

Takže zpátky k otázce na spokojenost. Jaká k ní vede cesta?

První krok je rozhodnout se pro to, co chci. Ale nepojmu to jako „chci“, ani že to „bude“, ale že to MÁM nebo JSEM: „Jsem šťastný.“ „Mám šťastný život.“ „Mám hodně peněz.“ „Jsem zdravá.“ 

Dobré cíle jsou třeba: „Jsem šťastná a v pohodě.“ „Jsem milovaná.“ To, co člověku udělá dobře. Na jednom kurzu v neděli večer říká účastnice: „Karle, mně to pořád nejde.“ Já na to: „Co máš za cíl?“ „No, že mám ideální vztah s tátou.“ Došli jsme k tomu, že takto stanovený cíl je jí v podstatě jedno. „Jak můžeš mít výsledky z práce, když ti to je jedno? Budeš přemalovávat stěnu, když ti na ní nic nevadí?“ Zadala si nově: „Milujeme se s tátou“, úplně se rozzářila a pak už jí čištění šlo.

Jakmile si zadám třeba „Chci se posunout.“ tak je to nízký cíl. Když mi to někdo řekne, tak říkám: „Můžeš se posunout kousek s tou židlí ke mně?” On se posune a já mu říkám: „Výborně, blahopřeji ti k dosažení cíle.“ Vesmír, nebo Bůh chcete-li, má ohromný smysl pro humor. Zadávejte si nejvyšší pomyslnou laťku, která ve vás vyvolává nejsilnější příjemné pocity.

Cíl musí být pro mě také představitelný a uvěřitelný. Nejlépe když „Vím, že ho dosáhnu.“ Pokud si zadám cíl, o kterém vím, že je nesmysl, tak se mi nikdy nesplní. 

Říkáš, že člověk je šťastný, když má cíl, u kterého má pozitivní emoce. A co když pak ale čte o různých vládních restrikcích, kdy se mu něco zakazuje – není najednou to štěstí úplně pryč?

Když byl lockdown, měli jsme zavřený hotel a nemohli jsme dělat ani kurzy. Ale všechno to tak nějak plynulo, užili jsme si sami sebe, užili jsme si přátelství lidí. I absolventi kurzů RUŠ nám říkali, že to bylo nejkrásnější období jejich života, protože konečně měli čas na sebe. Oni tam už nemají takové negace, které je omezují, a pokud ano, vědí, jak s nimi zatočit. Ale když tam mám zákazy od rodičů, např. „Nepůjdeš ven, dokud si nenapíšeš úkoly“ z dětství, v současnosti důsledek „Nepůjdeš ven, dokud ti neskončí karanténa“ a další nejrůznější „musíš“ a „nesmíš“, tak tyto zákazy žiju i teď.  Protože doteď to přerostlé dítě, dnes třeba šedesátileté, nebylo schopno s tím nic udělat, tak mu to dá „sežrat“ vláda. I politici nám jen ukazují, co v sobě ještě nemáme vyřešené. A my, místo abychom šli do klidu, najdeme viníka. Předtím to byl táta, případně máma, babička, děda, soused, potom to byl učitel, brácha, pak to byl šéf a další šéf, partner, pořád jsem něco nesměla a teď mi to ten pán ve vládě předvádí znovu. Až to vyřešíme v sobě, pak čím více nás bude, tím kvalitnější vládu budeme mít. 

Když najdu příčinu současného nepříjemného pocitu v mém dětství a vyřeším ji, tak si můžu užívat pohodu stále. Je dobré vědět, že nepříjemné pocity přichází do našeho života, abychom se jich v sobě zbavili. 

Známe to všichni. Když se nám děje něco nepříjemného, tak na to nadáváme a bojujeme, abychom většinou až po mnoha letech zjistili, že to „hrozné“, co se nám tehdy dělo, bylo vlastně to nejlepší. Ti pokročilí i za to nepříjemné hned děkují. Je dobré si uvědomit, že když mám jakýkoliv pocit, je to pouze můj pocit v mé hlavě, v mém těle. I kdyby ho měly i další miliardy lidí, tak je to můj pocit a můj osobní problém

Na počátku je vždy myšlenka, která vytváří nepříjemnou emoci. Každá emoce sedí někde v těle. Jestli mám opakovaně stejné myšlenky a tím opakovaně stejné emoce v těle, to by byl zázrak, kdyby se v tom místě nevytvořil zdravotní problém. Když tu problematickou myšlenku najdu a zpracuji ji tak, že tam už nejsou žádné nepříjemné emoce, tak se tomu místu v těle uleví a tělo se jakoby zázrakem spontánně uzdraví. Je to logické, nic na tom není. Jedna paní důchodkyně mi na závěrečnou otázku, co jí kurz dal, řekla: „Karle, mně se daleko lépe dýchá.“ A vůbec si neuvědomila, že přijela o berlích, které už třetí den kurzu odložila. Bolavé nohy byly dávno zapomenuty, vždyť to byly už dva dny, co to vyřešila 😉. 

Myšlenka nese nepříjemnou emoci. Kdybych ji v sobě neměl, tak by ve mě nezjitřila nepříjemné pocity. Mohu si představit, že myšlenka přichází z prázdna, z nicoty a já za to rovnou děkuji s vděčností v srdci. A představuji si, že ta myšlenka odchází zase do prázdného prostoru, do nicoty. to dělám tak dlouho, až žádný nepříjemný pocit ve mně není. „Děkuji, děkuji, děkuji…“ A myšlenky a pocity jsou pryč. 

Eva: Většina lidí ovšem nedokáže zachytit myšlenku, po které se emoce dějí. Už mají negativní emoce a neví proč. A pro ně je Metoda RUŠ. Najdeme tu myšlenku, která nepříjemno způsobila, pak její příčinu v dětství, vyčistíme a oni pak v současnosti ani v budoucnu už špatný pocit nemají. Pak už jsou tak vnímaví, že jsou schopni vnímat i tu myšlenku, která za jejich nepříjemnými pocity stojí. Ale dokud jsem v emocích, tak tu myšlenku najdu jen stěží.

Karle, mám tu další dotaz. Jiná naše čtenářka byla opakovaně zklamaná ve vztazích. Ráda by věděla, jak opět milovat a otevřít své srdce.

Eva: Já to řeknu technicky. RUŠ je úžasná, že je praktická a účinná. My její problém „nevím, jak mám milovat“ rozkouskujeme na jednotlivé části, aby to pojmenovala přesně. Najdeme v dětství například „zklamal mě“, „nechce mě“ apod. Takže obecné dotazy jsou sice hezké, ale když tato paní přijde na terapii, tak rozklíčujeme a vyřešíme její konkrétní příčiny, proč milovat nedokáže. Když přijede na kurz, tak to vezmeme z druhé strany a vyčistíme vztah s tátou, s mámou, jejich vztah, babičku, dědečka a v dětství (v jejím podvědomí) uděláme pořádek. A jí se život zkvalitní zásadně a při tom „plošném vyřešení dětství“ zmizí i pocit, že nemiluje nebo není milovaná. 

Karel: Měl jsem například klientku, která říkala, že se rozvádí. Vyřešili jsme minulé vztahy, a když se jí na závěr ptám, co jí na manželovi vadí, tak ona: „Nic, já ho miluju takového, jaký je.“ „Počkejte, vždyť jste na začátku terapie říkala, že s tím hajzlem už nebudete ani minutu, že se s ním rozvádíte.“ Tohle bývá výsledek. Vyřešíš všechny minulé vztahy a tento současný vztah je jen špička pyramidy těch vztahů předchozích. Nikdy nečistíme současnost, jinak by se problémy vrátily. Když vyčistíš minulost, zjistíš, že to, co ti jde tak na nervy nebo ti to je líto nebo jsi smutný, tak je ti to najednou jedno. Ve smyslu, že víš, že se to stalo, ale nemáš u toho žádný nepříjemný pocit.

Další příklad na podobné téma: Třicetiletá klientka si vyčistila, že nesnášela doteky od táty, protože chtěl, aby s ní šla máma na potrat. A další den po čistění mi volala: „Já jsem tatínka poprvé v životě s vděčností a láskou objala a on dvě hodiny usedavě plakal. Moc vám děkuji“. 

Takhle jednoduché to je. Vše začíná v nás. Když vím, že jsem plnohodnotný a úžasný, tak mě tak bere i okolí. Když si myslím, že jsem hnusný, tak mi okolí dává najevo, že jsem hnusný. Vždy jsem si ale začal já, ne okolí. Vždy to vzniká v hlavě, následně to máme nastřádané v nevědomí a netušíme, proč se nám to v životě děje. 

Na závěr terapie také čistíme vztah k Vesmíru/Bohu. Naše představa Boha se často odvíjí podle mámy a táty. Když byl táta hajzl, Bůh je hajzl. Proto když nejprve řeším vztah s tátou, tak na konci zjistím, že mě Bůh miluje. Kdybych začal Bohem, nestačím se divit, co všechno mi na něm vadí. Ale je to jen projekce toho, co mi vadí na mámě a tátovi.

Měl jsem třeba na terapii pána, který měl proti loňsku minimální příjmy a manželka, která dělá stejnou práci u stejné firmy, měla příjmy oproti loňsku třikrát větší. Vyčistili jsme, co se dalo. Ptal jsem se ho: „V co věříte?“ „V život.“ „A jak funguje život?“ „Po sinusoidě. A já už jsem byl dost dlouho nahoře…“ Já takovou blbost jako sinusoidu v sobě nemám. Takže se mi pořád daří. Chápeš to? 

Nebo křesťan věří v Boha. „Jaký je Bůh?“ „Spravedlivý.“ „Jak se ta spravedlnost projevuje?“ „Vždy, když udělám nějakou chybu, tak mě potrestá.“ „A jaký je Bůh ještě?“ „Bezpodmínečná láska.“ „Tak jestli tomu rozumím, bezpodmínečná láska vás trestá za vaše chyby?“ „No, když o tom takto mluvíte…“ On sám si nastavil anebo od někoho převzal, že když udělá chybu, tak přijde rána. Vyčistil příčiny a od té doby může dělat chyby a nepřijde žádný „trest“.

Znám lidi, kteří si Metodu RUŠ chválí. Mnozí kolegové, psychologové z ní nejsou kolikrát nadšeni. S jakou nejčastější kritikou se setkáváš?

Nejčastější výtky k Metodě RUŠ jsou, že to na všechny problémy nemůže fungovat, že je to nesmysl.

Byli jsme předloni v létě s týmem lékařů za ministrem zdravotnictví s nabídkou, že když si stěžují, jak jsou zdravotníci na tom psychicky špatně, že nabízíme RUŠku a rádi je naučíme, jak být v pohodě i při stresující práci. Ministr pak poslal milý mail. Ale že by zahrnuli Metodu RUŠ pod svá křídla? V žádném případě. Proč? „Odborníci, kterých jsem se ptal, se vyjádřili, pane Nejedlý, že Metodu RUŠ do zdravotnictví nechtějí v žádném případě.“ Naopak odborníci, kterým jde o blaho lidí a jejich štěstí, tak ti jsou z RUŠky nadšení. A pak jsou ti, kteří to mají nalajnované tak, jak se to učili ve škole. 

Eva: Většina psychologů, kteří mají problém s Metodou RUŠ, jsou ti, kteří ji nevyzkoušeli. Většinou když někdo přijede na kurz a zkusí to, tak už je nadšený. Výtky těch, kteří mají připomínky, jsou nejčastěji ve smyslu, že Karlík není vystudovaný psycholog, odborník. Ale neuvědomují si, že právě proto mohl objevit ten jednoduchý princip. Známe ale i paní psychiatričku na severu Čech, která k námi vyškolené terapeutce posílá klienty. Takže někteří s námi spolupracují.  

Karel: Když ke mně někdo přijde, na začátku se ptám: „Jak jste se o Metodě RUŠ dozvěděl/a?“ „Mě vás doporučila moje psychiatrička, psycholog, lékař.“ „A jak se jmenuje?“ Řekne jméno a já toho člověka vůbec neznám: „Tak ji/mu poděkujte a pozdravujte. Že si vážím takového člověka.“ Protože jim jde o zdraví pacienta a ne o to, jak vypadá nebo jestli se shodí před kolegy. 

Pro každodenní život ještě na závěr jedna praktická otázka: Když člověk u sebe objeví v průběhu dne negativní myšlenku, doporučujete ji hned přes Metodu RUŠ zpracovávat a čistit?

Co nejdřív. Když zabrousím do konkrétnosti RUŠky, tak pokud negaci dokážu v současnosti hned pojmenovat a najdu přesné znění v dětství, mohu ji vyřešit okamžitě. Ale jsou i RUŠáčci, kteří říkají, že se jim do toho v ten moment nechce a že si to vyčistí třeba až po měsíci. Anebo někdo používá RUŠku jako večerní psychohygienu. Před spaním si projde celý den a to nepříjemné vyčistí. RUŠka je nástroj. A je jenom na člověku, kdy ten nástroj použije a jak. 

Karle, moc děkuji za rozhovor.

Webová stránka Karla Nejedlého: www.metodarus.cz

Jiří Hamerský

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.