Mutismus – když dítě nechce mluvit

Nastoupilo Vaše dítě do předškolního zařízení, školky nebo do první třídy základní školy a najednou nemluví? Nebo se Vám stalo, že při nějaké rodinné návštěvě nebo s kamarády v parku nemluví, i když ještě před hodinkou Vám sáhodlouze žvatlalo cosi o pohádkové postavičce, kterou vidělo v televizi, ale jakmile přišla návštěva, tak z Vaší ratolesti nevyjde ani hláska. Nic. Po odchodu návštěvy nebo z hřiště je však dítě opět mluvné, a jako by se nic nedělo, si s Vámi povídá.

V těchto případech může jít o tzv. elektivní mutismus, kdy dítě v některých situacích plně projevuje svou schopnost řeči, avšak v určitých, často i konkrétních a přesně definovaných situacích, není schopno mluvit. Objekty nebo situace, u kterých dítě přestává mluvit, můžou být nejrůznější – určité konkrétní osoby jako je např. paní učitelka, lékař, spolužák nebo kamarád ve školce či škole nebo jakákoli jiná osoba (soused, jiný vzdálenější rodinný příslušník apod.) nebo před cizími lidmi. S ostatními však dítě komunikuje normálně a bez problémů. Nejčastěji se tato porucha projevuje v raném dětství a vyskytuje se přibližně stejně u obou pohlaví. Tato selektivita mluvení, kdy dítě v některých situacích mluví a v jiných je němé, je výrazně emočně podmíněná.

Za dětským mlčením může stát cokoli. Nervozita, stres, strach, úzkost, která se spojuje u dítěte s danou situací nebo osobou. Často se s mutismem spojují i jiné sociálně emoční problémy, které můžou, ale nemusí sehrávat roli. Nejčastěji jde o zvýšenou sociální citlivost dítěte, úzkostnost a odtažitost – což připomíná prvky sociální fobie. Relativně běžné je taky opoziční chování, které se projevuje výraznou vzdorovitostí, neposlušností až provokativním chováním, které ale nepřejde do agresivního jednání. U některých dětí se může objevit mutismus po překonání nějakého traumatického nebo velice nepříjemného zážitku spojeného se stresem, traumatem. Zde je však potřebné zvážit, zda se opravdu jedná o mutismus, resp. zda není mutismus pouze jeden ze symptomů v rámci reakcí dítěte na výrazný a závažný stres a regresem na dřívější vývojové stadium v rámci psychosociálního vývoje.

Jestliže máte podezření, že by Vaše dítě mohlo trpět elektivním mutismem, je rozhodně dobrou cestou zajít se poradit a konzultovat tento stav s dětským lékařem – pediatrem, který popřípadě doporučí návštěvu ambulance klinické logopedie a klinické psychologie. Logopedické poradny jsou specializovaná pracoviště zaměřující se právě na diagnostiku a terapii poruch komunikace a potíží související s řeči. Výborně se uplatňuje především psychoterapie, terapie hrou, skupinová a rodinná psychoterapie, v specifických případech lékař doporučí farmakoterapii.

Prognóza vyléčení mutismu je obecně dobrá, obvykle může vymizet i spontánně a psychoterapie či logopedické intervence jsou zapotřebí pouze u přetrvávajících potíží a u závažnějších stavů. Rozhodně je důležitý citlivý přístup jak rodičů, tak i učitelů a uplatňování individuálního přístupu. Dítě by do mluvení nemělo být nuceno (např. naléhat, aby dítě na návštěvě recitovalo básničku, abychom se sousedce mohli pochlubit, jak hezky se to naše dítě naučilo; nebo nutit dítě odpovídat ve škole před tabulí. Velmi důležité je komunikovat s dítětem tak, aby mohlo reagovat neverbálně (úsměvem, posunkem či gestem, nebo nějakým zvukem „hmh“, „ehe“ apod.) a dítě za každý, i nejdrobnější pokus o jakýkoli typ komunikace pochválit. Jak bylo zmíněno, často na vyzrání těchto potíží stačí nechat čas, a odezní samé. Když však přetrvávají, je dobré jít se poradit k pediatrovi a doporučit logopeda.

Zpět nahoru