Musíme být nemocní?

cm smrkajici zena2

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Často se mne lidé ptají, jak je to s duchovními příčinami chorob. Přečetli si například knížky od Louise L. Hay či jiných autorů a přímočaré a jednoduché rovnítko mezi konkrétními fyzickými potížemi a jejich vysvětlením na úrovni myšlení a činů je pro ty, kdo nejsou příliš zběhlí v odlišném duchovním přístupu, poněkud mimo běžné logické chápání.

Mnozí se cítí být frustrováni pocitem beznaděje a nenapravitelnosti stávající situace. Citlivé bytosti také mají tendence ke zbytečnému sebeobviňování se za něco, co ve skutečnosti vědomě neudělali. Kdo začíná s hledáním odpovědí na otázky tohoto druhu, potřebuje více přiblížit mechanismus vzniku chorob na úrovni přechodu mezi duchovním a fyzickým tělem a vývojový proces na úrovni fyzické v době před jeho projevem jako nemoci, která je již zjistitelná klasickými metodami. I já, jako lékařka, se často zamýšlím ze širšího pohledu člověka hledajícího, který má možnost vyslechnout mnoho spletitých životních příběhů a jejich důsledků ve formě zdravotních potíží.

Nezbytný úvod
Pro pochopení myšlení lidí, kteří jsou na počátku hledání nového pohledu na svět a hlubších příčin nemocí, je nutno si uvědomit, že všichni během svého života procházíme péčí všemocné a všudypřítomné klasické medicíny odhalující a léčící nemoci, jež jsou až viditelnými vrcholky ledovců z větší části skrytých pod hladinou moře příčin. Klasická medicína je super-věda, která má člověka prozkoumaného do nejmenších viditelných a měřitelných detailů. Medicínou se živí obrovská armáda lidí a mnozí si na ní vybudovali kariéru a vypracovali se k četným titulům před i za jménem. To budí respekt k bílým plášťům a učeným slovům. Stejně tak technické zázemí – diagnostické a léčebné. Je těžké při převaze konvenční medicíny přijmout něco jiného, méně konvenčního, a hlavně neviditelného. Bohužel nikdo z lékařů na oficiální půdě, ani školští pracovníci, ani faráři v kostelech neřeknou nic o pravých příčinách, které předcházejí chorobu často o mnoho let a životů zpět a od určitého věku (u každého človíčka je to jiná věková hranice) už jen dokapávají poslední kapky dávno se rozvíjejícího onemocnění.

Zopakujme si tedy fakta o vzniku nemocí. Bytost se svým karmickým uzlíčkem se rodí předem vybraným vhodným rodičům. Tito rodiče vybaví svými geny zárodečné buňky, z nichž vznikne embryo a nový člověk. V genech jsou zakódovány předpoklady řady chorob, jež se mohou, ale nemusí vždy projevit. Některé jsou nevyhnutelné, např. dědičné poruchy metabolismu, vrozené vady, jiné jsou jen podmíněny a dále rozvinuty na základě vnějších faktorů (včetně našeho chování) působících v těhotenství, při porodu a v dalším životě. Z homeopatie víme, že existují i takzvaná miasmata, což jsou dispozice k chorobám na základě některých prodělaných onemocnění našich předků až sedm generací zpět. Například tuberkulóza našeho prapradědečka má vliv na oslabení nejen našich plic, ale i jiných orgánů. Člověk získává po rodičích i konstituci, kterých jsou různé typy. Například z vlasové diagnostiky se dá zjistit řada tzv. metabolických typů se sklonem k určitým modelům chování a onemocněním. To vše je tedy předem dáno do vínku jako vhodné podmínky k duchovnímu vývoji.

Přináleží k tomu i duševní a duchovní kvalita našich rodičů, která je též dána předem s naším dobrovolným souhlasem. Kvůli milosrdnému, ale i zdánlivě nemilosrdnému závoji zapomnění nevíme, čemu všemu jsme na onom světě před narozením přitakali…

Dítě je v péči rodičů a pedagogů od útlého věku formováno i deformováno výchovou různé kvality a pomaličku se vytváří jeho budoucí povaha. Fixují se první psychické bloky, nesprávné návyky, ale i krásné osobní vlastnosti. Vnější vlivy, kterým je od narození vystaveno (a musíme započíst i takové „běžné“ jevy jako povinné očkování), připravují tělíčko pomalu, ale jistě na budoucí choroby. I když duchovní nauky praví, že člověk je sám za sebe karmicky odpovědný později, až se odpoutá od rodičů, podmínky k četným nemocem se zakládají mnohem dříve. Samozřejmě je možné nepříznivé faktory získané v časném mládí držet celoživotně „na uzdě“ či se jich zbavit. To je jen pár poznámek k příčinám, dále už konkrétněji.

Přímé příčiny nemocí
Zaprvé bych se zmínila o mikrobech a mém náhledu na jejich úlohu při vzniku chorob. Proti mikrobům se bojuje všemožnými prostředky – od preventivních hygienických zásahů po léčbu antibiotiky. To je v pořádku. Nemůžeme však považovat mikroby za skutečné původce chorob. Proč? Vycházím z poznatku, že všichni jsme mikrobiální říší stejně ohroženi, nežijeme ve sterilním prostředí, a přece všichni neonemocní. U některých lidí probíhá kontakt s mikroby na bázi přátelského setkání. Mikrobi se objeví a buď zůstanou na povrchu a ve vstupních tělních otvorech a zase odejdou, nebo nepozorovaně a neškodně tělem projdou. Nezabydlí se, nepomnoží, nezpůsobí zánětlivou reakci. U jiných lidí si naopak najdou slabá místa v těle a působí nepřátelsky. Tehdy je často nutné zasáhnout i antibiotiky, aby v těle nezpůsobili příliš velké škody. Tělo však musí zaplatit daň v podobě vedlejších účinků.

Aktivita mikrobů je v případě pomnožení a vycestování z původního ložiska mnohem širší, než se kdysi lékaři domnívali, a teprve v posledních letech se ukazuje, co vše mikrobi při invazi do tělních zákoutí napáchají a jaké následky to má pro další život jedince. Například salmonela je v povědomí lidí spojena s průjmovým onemocněním. Po prodělání choroby může být ještě v těle a způsobit třeba oslabení plic a kašel nebo onemocnění pohlavních orgánů, což je zjistitelné měřením EAV. Po podání nosody (homeopatikum z mikrobů) spolu s běžnými homeopatiky a přírodními doplňky se stav upraví. U někoho se salmonela dovedně ukryje ve žlučníku, kde nezpůsobí chorobu, ale označuje nositele jako bacilonosiče.

Řada mikrobů postihuje i stěny cév. Způsobují zánět nebo alergickou reakci, a na takto změněném terénu se teprve v budoucnu začnou ukládat tuky, vápník a vzniká arterioskleróza. Takto lze tedy vysvětlit materiální příčiny vzniku chorob. Z duchovního pohledu však pro působení mikrobů musí být připravený terén s nahromaděnou negativní energií. Naše nevhodné myšlení a chování, které se zpočátku ve formě negativní energie hromadí v duchovních obalech – tělech – po určité době přechází na fyzické tělo, a tím se připraví podmínky k přitažení příslušných mikrobů.

A proč některé mikroorganismy u různých lidí napadají různé orgány?

Například borelie může být u jednoho převážně v nervové tkáni, u druhého nositele na srdci a u třetího v kolenních kloubech. Je to dáno jednak genetickou zátěží, jednak našimi konkrétními nedostatky v myšlení. Každý z nás má nezpracovanou jinou oblast myšlení a chápání jevů. Každý se máme něco jiného naučit. Jednotlivé orgány jsou spojeny s jinými pozitivními a negativními vlastnostmi, vyzařují jinou energii, která pak přitahuje jiné mikroby. To také objasňuje, proč například virus přenášený klíšťaty napadá zánětem mozek, a ne třeba jaterní tkáň. Je to právě tou vibrační škálou, kdy zatížený mozek odpovídá vibračně tomuto viru a nastává zde magnetická přitažlivost. Jestliže jedinec tuto zátěž mozku nemá, neměl by mu virus ublížit.

A jak si vysvětluji duchovní působení léčitele? Je-li karmicky dovolen takový zásah v těle (jinými slovy, zvládla-li a pochopila léčená osoba problém související s nemocí), přivedená energie u pacienta transformuje nahromaděnou negativní energii a vezme vlastně živnou půdu mikrobům. Ti se rozpadají či mění v jiné formy (o tomto procesu je možno se dočíst v knížkách MUDr. Josefa Jonáše Tajenky života I. a II. v kapitolách o Enderlainově teorii endobiontů).

Klasická medicína tedy řeší likvidaci mikrobů antibiotiky, nikoliv vlastní nemoc ve formě nahromaděné energie, která pak zůstává, a je jen otázkou času, zda přijdou další vlny mikrobů. Záleží tedy na způsobu myšlení pacienta, jestli si uvědomí své chyby, které jsou ve vztahu s postiženými orgány, a zda je dokáže zpracovat. Už ono uvědomění si přijetí své chyby a odpovědnosti se zobrazí na posunu ve zdravotním stavu. Konečné vyloučení chybného programu z chování je už složitější a většinou trvá déle.

Někde mezi klasickou léčbu antibiotiky a duchovní léčbu lze v hierarchii odlišných přístupů zařadit již zmíněnou homeopatii. Je to léčba energetická, neškodná, nemusí se však vždy zdařit, což může souviset buď s nepřesně určeným lékem, nebo karmickou zátěží. Tato léčebná metoda je v podstatě též dárce energie, její důsledky jsou tedy stejné jako zásah léčitele či jej doplňují.

Cévy a zažívací trakt
Vezměme si např. arteriosklerózu. Nepochybně je příčinou strnulé myšlení, které je jako duchovní příčina různého původu. Může být dáno již výchovou v dětství s ortodoxním přejímáním klasických hodnot bez možnosti svobodného projevu, s následným pozdějším nepružným vytvářením osobního světonázoru bez schopnosti přizpůsobování a korekce při změnách vnějších podmínek. Patří sem i malá schopnost tolerance odlišných životních stylů, neschopnost připustit, že jednotlivec nemá nikdy monopol na pravdu a nejvyšší Pravda se hledá úplně někde jinde. Setrvávání na fixních idejích tedy má dopad na pružnost cév. O opaku strnulého myšlení se krásně vyjádřil J. W. Goethe svým výrokem: „Aj, dožil jsem se snad osmdesáti let proto, abych si myslel stále totéž?“ K tomu musíme připočítat mechanickou námahu, tedy běžné opotřebení, dlouhodobý stres, stav výživy a také výše zmiňovaný vliv mikrobů. Otázka zní, v jakém věku toto strnulé myšlení začíná působit. Domnívám se, že velmi brzy. Ony kalcifikační pláty viditelné na rentgenu jsou skutečně již finální fází choroby, kdy se již nedá nic moc změnit, tedy ani náhlá změna myšlení už dosažený stav cévní stěny příliš neovlivní. Člověk již jen pracuje na své povaze pro příští inkarnaci.

Cévy, jejichž stěny a průsvit začínají lékaře zajímat až v pokročilé fázi choroby, kdy nastupují chirurgové se skalpely a snaží se zprůchodnit různými bypassy (odborný název pro plastické operace cév), co se dá, ve skutečnosti začínají trpět ve velmi raném věku. Masivní přísun antibiotik v dětství může způsobovat zánětlivě alergické změny na stěnách, které se nemusí nijak projevovat. Další infekce v pozdějším věku zapřičiňující např. záněty močových cest a pohlavních orgánů se mohou příslušnou výše vysvětlenou energetickou přitažlivostí zabydlet ve stěně cév, což je v klasické medicíně vysledováno a prokázáno např. u chlamydií, tím se vytvoří podmínky pro další zánětlivé změny, a teprve následně ukládání tuků a později i vápníku ve stěně cév a vznik arteriosklerózy. Vývoj nemoci je tedy skutečně zdlouhavý proces, který může být kdykoliv pozastaven změnou myšlení.

Dalším příkladem je žaludek. Žaludek leží v zóně nazývané solar plexus, česky sluneční pleteň. Je to místo příjmu a výdeje energií. U citlivějších a emotivnějších bytostí bychom mohli tuto část nazvat místem častých energetických ztrát. I v klasické medicíně je uznán psychosomatický původ žaludečních potíží a např. vředové problémy bývají řešeny operativním přerušením nervových vláken přenášejících emotivní vzruchy, které způsobují zvýšenou tvorbu kyselin v žaludku. Z duchovních příčin je nejvíc upozorňováno na nezpracované či nestrávené emoční problémy. Už u dětí mohou časté bolesti bříška souviset s nevlídným rodičovským zázemím, s problematickým vztahem mezi rodiči, též s nevyhovujícím školním prostředím, neúspěchy při učení a šikanou od spolužáků. V dětském věku pak následně prostředí v trávicím traktu zvýšeně energeticky přitahuje parazity, což vysvětluje až epidemický výskyt roupů, lamblií a dalších méně známých obtěžovatelů. Paraziti nebývají včas a často vůbec rozeznáni, neboť vždy nemívají typické projevy a dítě si vždy nestěžuje. Následně se pak mohou přidružit změny stěny tenkého střeva, třeba i sekundární citlivost na lepek se sníženou imunitou a další problémy. To je už ale jiná kapitola. Je známo, že za druhé světové války byl zvýšený výskyt žaludečních vředů, po válce se posunulo „skóre“ v neprospěch sousedního dvanáctníku. Válečné útrapy tedy vyvolávají jiné emoce než citové problémy v době míru. Nejsou tedy city jako city.

Dojde-li mezi dvěma osobami ke konfliktu, jasnovidní léčitelé vidí nedobrovolnou vzájemnou výměnu energií, ve které se angažuje právě solar. Také přepracované osoby typu workholiků trpí přes solar zvýšenou ztrátou energií. Trvá-li energetická ztráta příliš dlouho, rozvine se problém, který přes zánětlivé změny může přejít až k rakovině. Bakterie Helicobacter pylori, která je dnes v centru pozornosti jako příčina zánětu i zhoubného bujení, je jen spouštěčem a vykonavatelem ortelu v již energeticky změněném terénu. Kdo má žaludek energeticky v pořádku, tomu bakterie vůbec nebo příliš neublíží. Dá se říct, že obyvatelstvo je bakterií pomořeno, ale jen část se léčí na choroby žaludku. Labužnické sklony musí být ještě v kombinaci s dalšími náruživostmi či emocemi, aby vznikly žaludeční problémy. Typy lidí tzv. ředitelské bývají celkově stresovány, ale v zásadě energií překypují, jinak by toto povolání, kde musí řídit jiné lidi, ani nemohli dělat. Zde bývá přebytek energie v oblasti žaludku a celková tonizace organismu. Podobně je tomu i u sportovců. Z tohoto důvodu je v oblasti žaludku též zvýšené množství kyselých šťáv a vznikají potíže s vředy a pálením žáhy. Protipóly přepracovaných vedoucích osobností – citlivější, jemnější lidé, kteří jsou v komunikaci s druhými spíše těmi ustupujícími – velkou fyzickou energií neoplývají a mají spíše potíže s nedostatkem šťáv a sklonem k anemii a rakovině. I další orgány jsou postihovány nemocemi v závislosti na našem chování a cítění.

Všechny výše citované poznatky a postřehy, které jsem si dovolila předložit, jsou podloženy praktickými zkušenostmi a studiem literatury od podobně smýšlejících lékařů a léčitelů a nepovažuji je za definitivní. Mým cílem je jen pobídnout k hlubšímu zamyšlení nad zdravotními problémy. Bohužel nikdo nemáme dost dokonalou schopnost individuálního propátrání a posuzování druhých, proč trpí takovou či onakou nemocí. Článek je tedy jen náhledem, popostrčením, aby se každý z nás sám pokusil propátrat své nitro a zkusil odhadnout příčiny vlastních chorob, a tím i nastartoval „svého vnitřního léčitele“.