Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Po dokončení článku Vůle pro boj s nemocí mně myšlenky s tím související stále leží v hlavě, a tak chci přidat podobné téma, jímž je motivace k životu. Dostal jsem se již několikrát do situace, kdy mne příbuzní oslovili, zda bych mohl pomoci jejich tatínkovi, mamince, kteří jsou těžce nemocní, ale léčba se nedaří. Moje metoda spočívá v tom, že provádím rozbor, ptám se, ale hlavně poslouchám, co mi pacient říká, a přitom se ukáže fakt, který se liší od názoru jeho dětí. Často je nenápadný, a přitom pro dotyčného velmi důležitý.
On je nemocný, má omezený pohyb, je závislý na tom, kdo ho obslouží. Přesto chce svým způsobem, třeba pomalu a nedokonale, tu malou službu kolem sebe udělat sám, aby měl pocit potřebnosti, nezávislosti na jiných. A co se nestane. Přijde jeho dcera / syn a hned začne: Táto, nemusíš to dělat, podívej, jak ti to nejde, nechej to, sedni si, já to za tebe udělám, nedělej si s tím starost. Ano, syn to myslí dobře. Ale dotyčný to tak nechce, ztratí poslední motivaci, pak jen sedí a leží celý den. On se snažil něco udělat a chtěl slyšet pochvalu: Táto, tedy já koukám, kolik jsi toho udělal, gratuluji ti, vždyť ty to zvládáš, mám z tebe radost…
Příklady
- Četl jsem historku českého spisovatele Egona Hostovského, byl to prozaik a psal mimo jiné také psychologické prózy. V té historce z dob ruské revoluce v roce 1917 popsal příběh jednoho důstojníka carské armády, který emigroval do Prahy. Když utíkal, stačil si s sebou vzít jen starý frak, ve kterém svého času chodil do společnosti. A nyní se ocitl v Praze, našel si zaměstnání jako hlídač v továrně a jediným jeho potěšením a motivací bylo, že si v pátek večer oblékl frak a vyšel si do společnosti (také bývalých) důstojníků z předrevoluční doby, a tam vzpomínal na staré časy. To ho drželo při životě. Měl jeden světlý den v týdnu. Jednoho dne si však frak poškodil, a to tak, že ho již nešlo opravit. Bez fraku již nemohl do společnosti. Byla to pro něj velká ztráta, řeknete maličkost, ale on neměl peníze na nový frak, a tak přišel o motivaci života, chřadl a málem zemřel. Není podstatné, jak to dopadlo, ale podívejte, jeden starý frak dokázal člověka motivovat k životu.
- Jeden můj pacient býval velkým sportovcem – atletem, byl v týmu našich olympioniků. Sport byl jeho motiv k životu. Když mu skončila tato kariéra, trénoval chvíli děti, pak jezdil na přednášky, autogramiády. Ale vždy, když taková akce skončila, přicházela prázdnota, vždyť žil jen sportem, aniž stačil založit rodinu. Přestalo se mu dařit v podnikání, o něž se pokoušel, a začalo selhávat zdraví, přestal se hýbat, jeho svaly ztuhly. Metabolizmus těla, zvyklého pracovat na vysoké obrátky, vázl a měnil se, málem kolaboval. Jak mu mohu pomoci, když si nedovede najít jinou motivaci k životu? Všechno odmítá, neguje, „zabalil to“. To je smutný příběh.
- Na rozdíl od Lance Armstronga, amerického cyklisty, jenž překonal rakovinu, a to tak, že se vrátil k cyklistice a několikrát po sobě vyhrál největší cyklistický závod na světě, Tour de France. Prohlásil, že tato motivace pro něj znamenala návrat do života.
- Před léty mi chodil do alergologické poradny osmiletý chlapec kvůli astmatu. Byl tenký, bledý, vyzáblý, slabý, opakovaně hospitalizován. Tehdy jsem rodičům řekl: Bylo by dobré, kdybyste s ním začali pracovat na zlepšení jeho fyzické kondice, aby se tak zlepšila i kondice psychická. Bylo to v hlubokém socializmu a rodiče mou radu vzali skutečně vážně. Doma ve sklepě vybudovali malou tělocvičnu a posilovnu a začali trpělivě na daném cíli pracovat, měli motivaci v tom, aby svého synka zachránili a vyvedli jej z nemoci. Běžel čas a do poradny mi chodil méně a méně, když se blížil jeho osmnáctý rok, byl čas, kdy chlapci chodili k odvodu na vojnu a museli si přijít pro vyplnění průkazky brance. Přišel i tento chlapec. Když jsem jej uviděl, chtěl jsem automaticky vystavit chlapci modrou knížku, protože kvůli diagnóze na ni měl nárok. Ale jaké bylo mé překvapení, když prohlásil: „Ne, já modrou knížku nechci! Nejsem žádný lazar, já na vojnu chci.“ Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že přede mnou nestojí žádný slabý chlapec, nýbrž urostlý a svalnatý jinoch, plný odhodlání, který sice má svou diagnózu nemoci, ale popral se s ní, stouplo mu sebevědomí, byl motivován a rozhodnut, že on na vojnu půjde jako zdravý…
- Znám také jiný případ, a to mladé ženy, jež byla invalidní a naučila se žít se svou nemocí, ale nespokojila se jen s tím, že žije. Ona se rozhodla, že chce pomáhat podobně nemocným lidem, ona zažila tu dobu beznaděje, ztráty motivace k životu, když se dozvěděla, jakou má perspektivu a že nemá šanci se uzdravit, ale překonala to, vyplnila prázdnotu života aktivitou. Rozhodla se, že je bude motivovat, založila klub, webovou stránku, sjednává si schůzky s rodiči, jejichž dítě má podobnou diagnózu, a dává jim své svědectví, ukazuje jim cestu motivace, jak je možno nahradit prázdnotu naplňující aktivitou.
Jsou různé druhy motivace
Jsem křesťan a čtu Bibli a tady se dočtete příklad zvláštního druhu motivace, postaveného na oportunizmu, což je způsob jednání a rozhodování, které se neřídí vlastními zásadami, nýbrž se přizpůsobuje vnějším okolnostem, příležitostem a výhodám, které z toho plynou. Judea měla římského prefekta Piláta z Pontu a krále Heroda. Pochopitelně se vzájemně nenáviděli, protože se Herodes musel o vládu dělit s Římem, který měl vojenskou moc. Evangelisté Lukáš, Matouš, Marek a Jan popisují situaci, kdy se do jejich rozhodovací moci dostal Ježíš z Nazaretu na milost a nemilost. Oba „mocipáni“ byli přesvědčeni o nevině Ježíše, ale šlo jim o kariéru, a tak se shodli a vydali Ježíše na smrt ukřižováním. Je to příklad motivace, jak se dva nepřátelé dokázali sjednotit.
Nemusíme chodit daleko, také dnes se setkáme s negativní motivací, třeba v politické oblasti. Probíhají volby, sliby, jednotlivé strany mají své volební programy. Jedni prohlašují, že nepůjdou do vlády s tou a tou stranou, nikdy, nikdy. Hlasy se sečtou, určí se pořadí a začne tahanice o sestavení vlády a najednou sliby padají a spojují se strany, které byly před volbami nesmiřitelné. Jak k tomu přijdou voliči? Oni dali svůj hlas v naději, že se bude realizovat jejich představa o uspořádání společnosti, oni měli motivaci jít k volbám a najednou zjišťují, že jejich hlas byl pouze využit (opět z oportunistických důvodů) k získání moci té či oné politické strany. Půjde tento volič také příště k volbám? Bude mít novou motivaci, když ji nyní ztratil?
Ale vraťme se k tématu motivace v oblasti zdraví a nemoci. Představte si tuto situaci: Projeví se u vás příznaky nemoci, logicky vedou vaše kroky k lékaři, chcete vědět, co vám je, žádáte ho o pomoc. Probíhá vyšetřování, hlavou vám táhnou různé myšlenky, máte strach, ale i motivaci, naději, že vám bude pomoženo. Diagnóza je stanovena a lékař vám sdělí: Toto onemocnění se nedá vyléčit, musíte se s ním naučit žít. Vystavíme vám průkaz pro předčasný důchod. A spadla klec, jak se lidově říká. Kde vzít novou motivaci? Mám ještě nějakou naději?
Vidíte teď tu sílu oné mladé ženy, která to sama zažila a rozhodla se, že bude pomáhat právě takovým lidem, kteří ztratili motivaci, aby ji znovu našli. Každý má možnost hledat tu svou cestu, motivaci k naplnění prázdnoty. Je to individuální. Mnohem snazší to má ten, kdo nestaví do popředí priorit života své materiální tužby. Ten, kdo má víru v Boha, a prioritu života vidí v duchovním naplnění. Materiální touhy jsou totiž pomíjivé a snadno se promění v prach. Jeden člověk, zvyklý na určitý standard, se držel smyslu fráze carpe diem, tj. užívej si dne, jez, pij, bav se, opíral se o materiální požitky, měl kolem sebe přátele stejného smýšlení a přátelství bylo založeno právě na tom materiálním spojení. Jedna z myšlenek fráze carpe diem vyzývá k maximálnímu využití současných příležitostí, protože čas ubíhá jedním směrem a je zakončen smrtí. A když tato situace nastane, právě kvůli nemoci, je člověku zatěžko se s tím vyrovnat, často jej také opustí právě ti ´carpe diem přátelé´ a také motivace, vždyť už má před sebou jen smrt.
Při rozborech takových situací pacientů, kteří byli svou nemocí donuceni měnit priority života, registruji, že časem přehodnotili postoj a začali se více zabývat duchovním naplněním. Začínají věřit, že je něco mezi nebem a zemí, začínají se modlit, dokonce si vzpomenou, že byli kdysi v dětství pokřtěni. Carpe diem je odvedlo od Boha a zapomněli, že Ježíš přišel zvěstovat evangelium, tj. radostnou zprávu chudým, uzdravovat nemocné, vyhlásit propuštění zajatým, prohlédnutí slepým, propustit soužené na svobodu (Lukáš 4,18). On přináší smysl a plnost života pro každého.
Nestojí taková motivace za to?
Doporučujeme knihy o duchovních příčinách nemocí a pozitivním myšlení.