Moje svoboda začíná tam, kde se můžu sám vyléčit, říká německý spisovatel a režisér Clemens Kuby

clemns kuby1

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Jako mladý v Německu zakládal Stranu zelených a politický život ho zcela pohltil. Pak ale Clemens Kuby spadl z patnáctimetrové výšky a zůstal příčně ochrnutý, s vidinou invalidního vozíku. Navzdory všem diagnózám se ale uzdravil. Rozhodl se totiž zcela změnit život i své myšlení.

„Trvalo mi 23 let, abych tomu porozuměl. Teprve když jsem psal knihu Na cestě do sousední dimenze, pochopil jsem, proč jsem zase začal chodit. Do té doby to bylo záhadou,“ říká uznávaný německý filmový režisér, spisovatel a učitel mentálního léčení Clemens Kuby (71), který bude jedním z řečníků diskuzního fóra Meltingpot na festivalu Colours of Ostrava.

V knize Na cestě do sousední dimenze popisujete, jak jste v osmdesátých letech spadl ze střechy, poranil si míchu, ochrnul a verdikt lékařů zněl, že už nikdy nebudete chodit. Přesto jste se vyléčil. Co pro vás bylo nejcennějším momentem v této zkušenosti, kterou jste o mnoho let později popsal jako součást samo-léčícího procesu?

Odejít z kliniky po dvou nohách. Po roce znovu stát pod širým nebem. Znovu jsem získal život. To byl nejskvělejší moment.

Co nehoda ve vašem životě změnila?

Vše. Během pobytu v nemocnici jsem prodal dům, rozvedl se, rozešel se se vším, co jsem do té doby znal. Přišli noví přátelé, protože ti staří nerozuměli tomu, o čem mluvím. Potřeboval jsem kompletně nový život. Nemluvili bychom teď spolu, kdyby se to nestalo. Podstatná je i samota. Pokud má člověk strach být sám, nerozvíjí se.

V čem ale spočívala změna? Co nastartovalo vaše jiné životní nasměrování?

Za prvé jsem nemohl přijmout diagnózu. I když 40 lékařů říkalo, že už nikdy nebudu chodit a zůstanu na invalidním vozíku po zbytek života. Řekl jsem – ne, tuto diagnózu odmítám. A pokud nepřijmete diagnózu lékařů, stanete se problémem. Dokonce i všichni blízcí, kteří mě milovali, konstatování doktorů vzali za své. Říkali: „Máš to, musíš to přijmout. Musíš se naučit žít s invalidním vozíkem, dostaneš nový byt s vybavením pro vozík, naučíš se fungovat pomocí rukou. Dokonce jsme ti předělali auto, abys mohl zase řídit.“

V knize říkáte, že jste vyvinul velkou vůli udržet takto nastavené myšlení. Co je ale tím nejdůležitějším faktorem v tom, co nazýváte samo-léčení?

Pochopení, že se člověk léčí skrze své vědomí. Potřebuje novou filosofii. Lidé se zde u nás vnímají jako bio-chemické bytosti, potřebují tedy bio-chemický vklad, aby se mohlo něco změnit v jejich systému. Měli bychom se naučit, že tělo není oddělenou funkční jednotkou, ale ovládá jej mysl. Tělo následuje mentální nastavení. Pokud myslíte například na citrón – a nemáte jej ani fyzicky k dispozici – můžete cítit reakci ve svých ústech. Naprostá iluze může vyvolat fyzickou reakci. Je to jako s emocemi v kině. Sedíte v pohodlné sedačce, vzduch je příjemný, sledujete zcela vymyšlený příběh ztvárněn herci, nic není reálné. Vaše slzy přesto reálné jsou. Živím se jako filmař od svých studentských let, takže jsem věděl, že mohu změnit mé tělo tím, jak přemýšlím. Každý film je iluze. Ale lidé mají reálné reakce.

Pokud je člověk přesvědčen, že je materiální bytost, potřebuje operace, tabletky a trpí. Protože se vše odvíjí od způsobu myšlení. Pokud by totiž naše tělo bylo v harmonii, byli bychom naprosto zdraví. O tom není pochyb. Člověk, který žije v harmonii, je zdravý. Proto když přemýšlíte nad svými konflikty, které vaše tělo manifestuje a změníte tyto konflikty – například tím, že natočíte nový film se šťastným koncem – získáte kompletně novou buněčnou informaci. Buňky neumí rozlišovat mezi fakty a fikcí. Mozek na to není uzpůsoben. Jakmile vytvoříte novou iluzi, má stejný dopad, jako když ji zažijete.

Je to způsob, jakým pracujete, když natáčíte své dokumentární filmy?

Několik let jsem vyučoval o filmu na univerzitě. Studenty jsem učil manipulovat s obrazy pomocí editování a kreativní práce se zvukem. Každý film je nová iluze. Vím přesně, který obraz bude fungovat a vyvolá reakci, a který ne. Stejným způsobem teď učím lidi, jak pracovat se svým životem. Na mých seminářích lidé vytváří své vlastní filmy života.

Jak moc je pro vás při vytváření filmu důležité ponoření do prostředí a osobní zkušenost?

Nerozvinul bych Kubyho metodu, kdybych neměl vlastní režisérskou zkušenost a nenatočil bych takové filmy, kdybych nezažil, jaké to je zůstat ochrnutý. Obojí šlo ruku v ruce. Ale trvalo mi 23 let, abych tomu porozuměl. Teprve když jsem psal knihu Na cestě do sousední dimenze, pochopil jsem, proč jsem zase začal chodit. Do té doby to bylo záhadou. Lékaři uzdravení nazývali spontánním vyléčením. Moje sestra mluvila o boží vůli. Lidé říkali, že jsem měl zkrátka štěstí. Nikdo ale neuměl poskytnout konkrétní vysvětlení a já jsem to mystérium nesnášel. Chtěl jsem opravdovou odpověď. Proč chodím?

cuby

Kde jste ji dostal?

Poskytla mi ji až neurověda, vědci zkoumající lidský mozek. Natočil jsem s nimi film Život je iluze a jakmile jsem jej dokončil, uvědomil jsem si, proč jsem začal chodit. Od té doby vím, jak své poznání vyučovat.

Jak vysvětlujete lidem, kteří své vědění o světě zakládají na racionálně měřitelných, objektivních důkazech, že takový způsob myšlení funguje? Umíte je přesvědčit?

Dokáže je přesvědčit pouze vlastní utrpení. Jakmile se ocitnou v situaci, kdy již zakusili dost, vyzkoušeli operace, chemické léčení a zjistili, že tyto způsoby nezafungovaly, přichází za mnou na semináře. Nemusím je přesvědčovat, přichází už na základě tohoto vlastního poznání. Poté začnou měnit svou mysl. Někteří lidé přichází s tím, že cítí tlak, protože ztratili smysl života. Každý přichází s problémem. Ale já potřebuji tlak, protože když se přijdou jen pobavit, je to nudné a nefunguje to. Můj strýc Werner Karl Heisenberg dostal Nobelovu cenu za prokázání, že ve vesmíru neexistuje žádná objektivní pravda. Na matematické úrovni dokázal, že pozorovatel mění objekt tím, že se na něj dívá. Říká se tomu Heisenbergův princip neurčitosti, dokončuje Einsteinovu teorii relativity. Není zde objektivní pravda, vše je projekce a interpretace. Iluze, pokud chcete. Člověk má vždy na výběr.

Dochází tedy k poznání často v podobě katarze, jíž předchází zásadní, spíše dramatická zkušenost?

Většinou ano. Většinou člověk potřebuje zažít podobnou zkušenost, jakou jsem měl například já. Někteří lidé jsou otupělí natolik, že nepoznají, že žijí špatný život. Vidí kariéru, peníze, materiální potřeby. To není opravdový život. Předtím, než lidé porozumí, potřebují změnit svůj přístup. Musel jsem spadnout ze střechy, abych pochopil. Jiní mají více štěstí, bolí je třeba noha nebo dostanou chřipku.

Procestoval jste 14 zemí napříč všemi kontinenty, abyste poznal léčení v jiných kulturách. Co pro vás zůstalo nejcennějším poznatkem?

Čím chudší lidé jsou, tím více šamanů mají. Ale ať jde člověk k jakémukoliv šamanovi v tradičním kostýmu, léčiteli, či doktoru v bílém plášti, přichází za ním jako k autoritě. A cítí se slabý a nekompetentní. Má pocit, že jim ostatní říkají, kam jít, co si vzít, co jíst a nejíst. Neřídí sami sebe. Moje svoboda začíná tam, kde se můžu sám vyléčit.

Člověk by měl sám se sebou komunikovat prostřednictvím psaní. Vypsat se z myšlenek. Mluvou, prostřednictvím mozku, to nefunguje. Je potřeba rozšířit vědomí a to jde pouze prostřednictvím reflexe. Pokud člověk nereflektuje, o čem přemýšlí, neporozumí sám sobě. Bez zrcadla bychom také nevěděli, jak vypadáme. Říkám tomu hygiena duše. Lidé si vypěstovali rutinu očisty těla, ale nikoliv duše. Ta je však mnohem důležitější. Já sám píši alespoň třikrát týdně, během noci. Můžu tak harmonizovat svůj život, a proto jsem zdravý, přestože mi je 72 let.

Jako mladý jste se velmi angažoval v německé politice a byl klíčovou postavou Strany zelených, kterou jste zakládal. Krátce poté následoval onen tragický pád ze střechy vašeho domu. Jak se dnes díváte na dobu před nehodou?

Byl jsem velmi aktivní, každý den jsem po různých koutech Německa pronášel řeč. Skrze nehodu jsem ale objevil zcela jinou dimenzi života, které se politika nedotýká. Politika je vždy na racionální úrovni. Díky nehodě jsem se rozhodl odjet do Ladaku, kde jsem zcela náhodně v konvoji aut potkal Dalajlámu, kterému se porouchalo auto. Nakonec jsem s ním deset dní cestoval. Hodně jsme se nasmáli a stali se přáteli. Naučil mě mnohé o karmě – do té doby jsem o ní nic nevěděl. Samozřejmě, že jsem četl mnoho knih, ale nevěděl jsem, co přesně karma znamená. V Ladaku mluvil o kontinuitě mysli, o tom, že člověk nemůže umřít, o reinkarnaci. To vše bylo pro mě nové. Zůstal jsem poté v Ladaku další dva a půl měsíce a natočil film. V průběhu dalších deseti let jsem vytvořil deset filmů o Tibetu a buddhismu. Naučil jsem se mnoho. Ale dnes neučím o buddhismu, protože v našich podmínkách lidé nejsou buddhisty. Učím o rozšíření vědomí v podmínkách naší kultury, aby každý rozuměl tomu, o čem mluvím.

V knize popisujete kromě Dalajlámy další zcela spontánní, náhodná a mnohdy neuvěřitelná setkání s představiteli jiných náboženství či cest medicíny. Je to tak, že pokud byste se o taková setkání cíleně snažil, pravděpodobně by nenastala?

Člověk zkrátka následuje otevřenou cestu. Nesnažíte se věci dělat, jste neustále flexibilní, to je celé. Tomu, co život přinese nebo tomu, jaké jsou vaše představy o životě, čím se chcete stát, co si musíte zasloužit, koho chcete potkat. Jakmile jste zcela flexibilní, začnou se dít věci, které jste si předtím ani nedokázali představit. Například své filmy jsem nikdy neplánoval. Začínal jsem vždy se štábem, pěti tisíci dolary a čekal jsem, co se stane.

Pokud se ještě vrátím k politice, jak se dnes díváte na německé Zelené, kteří nabírají na síle? Je ideál stále stejný, jako když jste před čtyřiceti lety stál u zrodu strany?

Myslím si, že do dvou let budou v Německu Zelení vládnout. Lepší, než pravice. Ale když jsem začínal, byl jsem naprostý idealista a měl jsem obrovskou vizi. To je důvod, proč jsem v únoru 1981 z politiky vystoupil. Stala se mi nehoda, protože jsem už neměl žádnou perspektivu. Vidím až teď, že to, co dělám nyní, má větší význam než politika. Současná práce přináší větší efekt.