Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Bylo mi dáno toto téma, které bych měl zpracovat. Nemusím chodit pro příklady daleko, své zkušenosti mi tazatelé píší denně do poradny. Nejprve ani netuší, co prožívají a co znamenají jejich nemoci, které je trápí a sužují. Marnost jejich počínání spočívá v tom, že svou pozornost soustředí pouze do svých aktivit, kterými se snaží své problémy řešit, dokáží popsat celý arch A4 svými pokusy o vyléčení. Sepisují dlouhý seznam lékařů, různých odborníků, klinik a také léčitelů, různých organizací, firem, které se zabývají „zdravím“. Utratili spoustu peněz za nákup léků, bylin, homeopatik, pomůcek. Marnost nad marnost, stejně jejich potíže přetrvávají. Proč?
Hned zpočátku se jim snažím vysvětlit, že vzniklý problém je následkem čehosi nesprávného, špatného počínání, nějaké příčiny. A prvním úkolem každého nemocného člověka je najít ten bod, kde udělal chybu. Měl by pochopit, co ta chyba způsobila, jaké přinesla následky, jak se vytvořila patofyziologie procesu jeho nemoci. A když se to podaří, když se tento krok vyjasní, má přijít další etapa postupu – najít způsob, jak příčinu odstranit. Prostě musí zastavit působení příčiny, to by měla být jeho priorita, hlavní a nejpodstatnější proces jeho současného a budoucího života. Tyto dva kroky nelze přeskočit, jakýkoliv léčebný zásah se nemůže setkat s úspěchem. Pomocí léků lze dosáhnout pouze utlumení projevů a dočasného uzdravení. Lze očekávat, že je otázkou času, kdy dojde opět ke zhoršení. Je to pochopitelné; když se příčina nezastaví, neodstranila se a působí dále.
Při rozhovorech s pacientem prezentuji tuto myšlenku a dostávám odpovědi:
To je všechno hezké, rozumím tomu, ale já potřebuji lék, který mi hned pomůže, já si nemohu dovolit být na neschopence, nemám čas na hledání příčiny.
nebo
Ne, s tím nesouhlasím, to, co bylo v minulosti, je už pryč, to nemohu změnit, nyní je tady přítomnost a já mám bolest – předepište mi lék, aby mi pomohl, a nestarejte se o to, co bylo v minulosti.
nebo
Marnost se projevuje v tom, že pacientovi není tato myšlenka jasná, nerozumí, co vyjadřuje, a ptá se: Jak mám zjistit příčinu? Snažím se ji pochopit a nevím, jak to mám řešit. Byl jsem u doktora, ptal jsem se ho na příčinu, on pokrčil rameny a řekl: Já také nevím, je to časté, patří to k věku…
Můj doktor souhlasí s tím, že budeme pátrat po příčinách, sestavil pro mne program, vystavil mi žádanky ke specialistům a objednal mě u nich. K neurologovi se mám dostavit za 3 měsíce, k imunologovi za 6 měsíců, vyšetření, které bych potřeboval, není hrazeno pojišťovnou, pracovní neschopnost mi už prodlužovat nemůže. Prý jestli chci, navrhne mi invalidní důchod.
Na tyto rozbory se specializuji a zhruba deset let pracuji podle popsaného programu s těmi pacienty, kteří skutečně chtějí přijít problému na kloub.
Jenže i toto je v mnohých případech marné. Při rozboru dokážeme pojmenovat příčinný řetězec, který pacienta dovedl až k jeho nemoci, která ho nyní trápí, jenže se všechno zastaví u druhého bodu, najednou se totiž ukáže, že pacient není schopen, nebo nemá vůli, případně nemá výdrž, aby příčinu odstranil. Nedonutí se, aby změnil některou důležitou okolnost ve své denní rutině, která s jeho uzdravením bezprostředně souvisí, a někdy jsou to i takové známé věci, jako zdravější jídelníček, zvýšení pitného režimu, rozhýbání kloubů a pohybového aparátu na procházkách a cvičení, nebo aby přestal s činností, která mu vadí… Věřte, je toho hodně, co bych nyní mohl popsat, je toho hodně, co takzvaně nelze uskutečnit, a tak to většinou končí tím, že pacient učinil pokus. Jakmile zjistil, že náprava „bolí“, že se příčina sama neodstraní, sklouzne zpátky do stereotypu užívání chemických léků s tím, že má díky nim udržovánu alespoň jistou úroveň žití, a smiřuje se s tím, že vyléčen být nemůže. Přijímá do své mysli program nevyléčitelnosti.
Vychází najevo, že jeho hlavní problém je v hlavě, v jeho mysli, v jeho uvažování. Nemá víru. Je závislý na svém druhu světonázoru, není schopen převzít odpovědnost za své počínání, obrací se na jiné lidi, kupuje si pomoc, aby si ulevil.
Při rozboru vidím, že stejně přemýšlel jeho děd, jeho otec, stejně přemýšlí on sám. A vidíme, že se to přeneslo i na jeho syna… A tak řekne: „My to máme v rodině, to je dědičné“. Má pravdu jen částečně, zdědil jistou dispozici, gen, se kterým nic neuděláme, ale zdědil hlavně rodinnou tradici, familiární špatný způsob myšlení a postoj k životu, nemoci a zdraví.
Gen nelze ovlivnit, ale to, jak se bude jeho gen chovat, to ovlivnit může a je za to také zodpovědný.
Uvedl jsem záměrně rodinnou časovou osu od děda až po vnuka, abych vyjádřil myšlenku, že tento současný člověk je odpovědný také za to, jak bude myslet jeho dítě, jeho vnuk, pravnuk. Nese svůj díl na přenášení informace nemoci na budoucí generaci, což jsou poznatky z nového vědeckého oboru, epigenetiky.
Myšlenkou z nadpisu tohoto článku – marnost nad marnost – nechci článek ukončit.
Naopak, chci povzbudit všechny, kterých se to týká, kteří se najdou v symbolice článku, aby neházeli flintu do žita, ale zabojovali, nejen za sebe, ale současně i za budoucí generaci, aby svým dílem pomohli svému rodu zastavit aktivitu nemoci.