Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Na Celostní medicíně dnes přinášíme pohled do duše ženy, která se dověděla, že je adoptovaná. Peer konzultantka Barbora Procházková dnes pomáhá rodičům získat o adopci co nejvíce informací. Jak těžké, nebo jednoduché pro ni bylo odpustit své biologické mámě? Najít za svým příběhem vyšší smysl? Které metody jí nejvíce pomohly? „Vedu docela dobrodružný život,“ říká o své cestě Bára.
Co bys doporučila rodičům, kteří o adopci uvažují?
To jsi začal zostra…. (delší dobu přemýšlí) …Adopce s sebou nese spoustu zákoutí, o kterých člověk neví, když chce dítě adoptovat. Základem je, ujasnit si záměr, proč chceš dítě do rodiny přijmout. Většinou je to „chci být rodičem, „chci miminko“, ale dál nevidí. Do rodiny vám přichází dítě s traumatem a vy se stanete „speciálním rodičem“. Nejenom, že je dobré se ponořit do terapeutického rodičovství, ale taky když přijde dítě do rodiny, začne vám nabrnkávat spoustu věcí. Chce to odvahu pracovat se svými stíny, ale ta práce se vyplácí. Nejenom, že už tím své děťátko učíte čelit jeho vlastním emocím, ale taky se to bude pozitivně odrážet na vašem vztahu. A to je to nejdůležitější a taky nejkrásnější. Když vidíte, že dítě se u vás cítí v bezpečí, přijaté a milované.
Záměr by taky mohl být „chci zachránit dítě“, ale to je špatně, to už tomu dítěti naložíte ještě víc, než už si teď nese.
A poslední věc, kterou bych ráda vzkázala budoucím náhradním rodičům, je důležitost přijetí jeho biologické rodiny. Je velmi důležité si uvědomit, že vaše děťátko je z poloviny jeho bio máma a z druhé poloviny bio táta. Ve chvíli, kdy rodič odsuzuje nebo třeba jen dělá, že tady „ty lidi“ nejsou, tak to dítě vnímá a necítí se přijato v rodině nebo ten případný soud vůči bio rodině vnímá jako soud vůči sobě.
Může to znít na začátek trochu přísně, ale toto je základ, se kterým se jako peer konzultant setkávám: Že rodiče mají velkou euforii z toho, že budou mít dítě. To samo o sobě je super. Ale nese to v sobě i ty další věci, o kterých jsem mluvila.
Říkáš, že zachraňovat někoho je špatně.
Ano, protože zkus se vžít do pozice, kdy přijdeš do rodiny a rodič ti dává najevo: „Musíš být vděčný za to, že jsem tě zachránil. Já jsem ti dal rodinu.“ Co to znamená, abys byl vděčný? Musíš se chovat tak, aby ta vděčnost byla vidět? Což znamená odřezávat se sám od sebe? Chovat se tak, jak vyžadují ti, co tě zachránili?
Na základě Tvé zkušenosti, jaký by měl adoptivní rodič tedy být? Jaké by měl mít vlastnosti? Jak by se měl chovat?
Jak jsem říkala, obrovsky důležitá je sebereflexe a mít srdce otevřené. Bereš si do rodiny úplně jiného člověka, který má úplně jiné geny. Bude tam spousta odlišností. A také mít v sobě dětskou hravost a zvídavost objevovat, co za človíčka ti přišlo do rodiny. Když se rodič zajímá, fakt upřímně, jakej vlastně seš, tak je to nesmírně léčivý. Pomáhá to budovat pouto mezi rodičem a dítětem, které je tak moc důležité.
Můžeš v krátkosti, Báro, popsat Tvůj příběh?
Ještě, než jsem se narodila, bylo rozhodnuté, že půjdu do adpoce. Takže hned po porodu jsem byla daná do kojeňáku, kde jsem byla asi tři čtvrtě roku, a poté jsem šla do rodiny. Teď mi je 32. A když mi bylo dvacet sedm, tak jsem našla svou biologickou mámu a své biologické ségry, se kterými se vídám do teď.
Když ses v jeden moment dozvěděla, že Tvá biologická maminka je někdo jiný a otřáslo to možná Tvými jistotami, můžeš se po tom všem cítit v bezpečí?
Když jsem se dozvěděla, že jsem adoptovaná? Naši mi to řekli hodně brzo. A když to dítěti řekneš brzo, což by se mělo dělat, tak už s tou informací vyrůstáš a nic moc se nemění. Oni ti řeknou příběh o tobě a ty to bereš, že to tak je. Můj příběh je o tom, že moje biologická máma umřela, a tak jsem šla do rodiny, kde zase nemohli mít miminko. To je příběh, který ke mně patří. A protože jsem se to dověděla někdy ve školce, tak s tím vyrůstám a je to v pořádku. Tohle pocit bezpečí nenarušilo.
Asi se teď divíte, jak jsem ji mohla poznat, když umřela – tohle byl totiž původní příběh. Moji rodiče se báli, že když mi řeknou úplnou pravdu, že mě máma „odložila“, tak že mi ublíží. V 17 letech jsem se dozvěděla, že máma žije a začala moje cesta hledání bio rodiny.
Co pocit bezpečí narušit mohlo, tak třeba, že prostředí kojeneckého ústavu není samozřejmě úplně ideální. Není tam nikdo, kdo by tu byl pro tebe od rána do večera byl. V kojeňáku se od sebe odpojíš. Zapneš režim přežití. A to tě také nějakým způsobem formuje do budoucna a dělá ostražitým.
Jaké to je mít dvě mámy?
Je to fajn. Mám mámu, která semnou budovala pouto, dělá to teplo domova. A pak mám druhou mámu (biologickou), kterou jsem potkala poprvé před pěti lety. V ní vidím samu sebe. Já to vždy připodobňuji, že je to jako by jehličnatý strom vyrůstal v listnatém lese. A já jako jehličnatý strom zkusím jít najednou taky do toho jehličnatého lesa. A najednou cítíš, že jsi doma. Doma v tom smyslu, že cítím, že odtud pocházím. A zjišťuješ o sobě další věci, které jsi nebyl schopen zjistit, dokud jsi svou biologickou rodinu neznal. Což je hodně těžce popsatelné lidem, kteří to nezažili a mají obojí v jednom.
Jaké máš vůči své biologické mámě emoce? Dokázala jsi odpustit?
Řekla bych, že nyní jsem v míru s tím, co bylo. Ale byla za tím hromada práce pomocí terapií. Nyní už rodiče mohou děti připravovat na to, jaké adopce může nést následky, protože procházejí přípravnými kurzy. Ale naši to tak ještě neměli, tak jsem ani já nic nevěděla.
Teprve, až jsem se dostala do náročných obdobích, tak jsem začala zkoumat, co mi vlastně adopce vnesla do života. A postupně jsem nacházela i naštvání na biologickou mámu. Celý život jsem si myslela, že je vše v pohodě, ani mě nenapadlo, že má adopce nějaký dopad na můj život. A potom jsem se začala dotýkat míst v sobě, kde jsem se vyloženě dostala pocitově do situace, kdy jsem byla oddělená od mámy a nerozumíš tomu. Do zoufalství a bolesti. Tehdy jsem na ni byla naštvaná. Postupem času, čím více jsem si to brala do terapií, jsem to nějakým způsobem zpracovávala. Dokázala jsem najít v sobě vděčnost za to, že mě má máma dokázala dát pryč, když věděla, že by péči o mě nezvládla. Takže jde to, je to běh na dlouhou trať. Není to jednoduché, ale je to velmi úlevné, když se na tu cestu dáš.
Ale zase si myslím, že úplně odpustit (aby v tobě žádná bolest nebyla), nejde. Ale je mi 32 let. Nevím, co budu říkat, až budu starší. Ale teď si myslím, že to nejde. Protože v tobě pořád zůstává bolest z opuštění. Ta je obrovská. Někdy mě celou přepadne. Nastane večer a najednou se začnu cítit sama. Hrozně to bolí. Jednou za čas se to takto otevře. Naposledy, když jsem tuto bolest cítila, jsem si připadala, jak v nějakém oceánu a kolem nic, jen voda. V tu chvíli jsem se bála, že až odejdou mí adoptivní rodiče, tak že zůstanu úplně sama. O tom ta bolest uvnitř je. Že zůstanu sama.
Ušla jsi velkou cestu. Co Tě vedlo k tomu, že jsi pak jako peer konzultant začala jezdit po republice a dělat o adopci besedy?
Začalo to ve chvíli, kdy jsem poznala svou biologickou rodinu. Tehdy jsem si říkala: „Já bych se chtěla angažovat. Chtěla bych s těmito lidmi pracovat.“ Slyšela jsem rozhovor s Pétou Pávkovou, která zprostředkovává kontakty s biologickými rodinami. Zkusila jsem jí napsat a ona mně dohodila organizaci Dobrá rodina, která se o náhradní péči stará. Tím to začalo. Rozjel se vlak, kdy jsem začala chodit po přípravách budoucích náhradních rodičů. Teď například chystáme s kamarádem terapeutem workshop pro sociální pracovníky, i třeba pro učitele nebo lidi, kteří jsou s tímto tématem v kontaktu, bude to o zcitlivění a porozumění k tématu ztráty a identity. Točíme také s mou kamarádkou, adoptivní maminkou, podcast „V bezpečí rodu“ o adopci. Našla jsem se v tom a moc mě to baví a těším se, co přijde dál.
Jak Tvoje adoptivní mamka přijala Tvou biologickou mamku? Je to téma i na setkáních s jiným adoptivními rodiči, kterých se účastníš? Vynořuje se v těchto případech například žárlivost?
Moje mamka tam už od začátku měla velkou zvědavost vůči mojí bio rodině, šlo ale cítit, že si leccos sama v sobě procházela. Tohle bývá pro adoptivní rodiče citlivé téma. Já sama nejsem adoptivní máma, tak nemůžu přesně popsat, co se v nich odehrává. Ale spíš než o žárlivosti, to je o strachu ze ztráty dítěte. Je tam velký strach, že dítě odejede zpět k bio rodině. Z mého pohledu a zkušenosti, když rodiče mají s dítětem vybudované pouto, tak strach mít nemusí. Pokud je ado rodič tím bezpečným přístavem, tak strach mít opravdu nemusí. Ado rodiče naopak většinou po kontaktu s bio rodinou zjistí, že dítě se v sobě více usadí – jako byste jim dali do skládačky života důležitej puzzlík – a jejich vztah se prohloubí.
Vidíš v celém svém příběhu smysl? Věříš, že má nad Tebou někdo ochranou ruku?
Věřím, že nade mnou ochranná ruka je.
Smysl? Nese to celé spoustu úskalí, na druhou stranu mám hodně dobrodružný život. To, co mě na tom baví, je, že se mohu pořád hledat a poznávat. Téma identity je obrovské. Vysvětlovala jsem to na jehličnatém stromu v listnatém lese: Vyrůstáš a vlastně nevíš, kdo seš. A celý život se hledáš. A to je na tom to zábavné. A někdy i frustrující. Ale neustále můžeš objevovat nové stránky, nové barvy, nové příchutě sebe sama.
Protože jsi v adoptivní rodině, můžeš využít genetickou výbavu jinak. Peťa Pávková říká, že s geny je to jako bys měl velkou knihovnu a je jenom na tobě, jakou knížku vytáhneš. To, že jdeš do jiné rodiny, ti dá úplně jiné možnosti. Konkrétní příklad: Moje biologická máma je rockerka. Zatímco mí adoptivní rodiče mě vodili na koncerty vážné hudby. To znamená, že mi rozšířili obzory, že hudba nemusí být jenom rock. Celkově si myslím, že pokud to vezmeš za správný konec, máš mnohem větší záběr, co můžeš v životě dělat.
Téma hledání je fascinující. Co ještě dál teď hledáš?
Stále hledám, co mě bude dělat šťastnou. Tak jsem to měla odjakživa. Nikdy jsem nechtěla konkrétní věci jako například vysněný dům atd. Ale být šťastná. Smát se.
Hrály nějakou roli na Tvé cestě rodinné konstelace? Doporučila bys je?
Za mě určitě ano. Obzvláště na náhradní rodinnou péči jsou výborné. Prošla jsem mnoha konstelacemi ještě předtím, než jsem se s mou mámou potkala. Pomohlo mi to udělat v sobě mír k mámě a celému tomu příběhu mír. Obrovsky mě to posunulo. Skrz konstelace jsem si prošla vztekem, až po konstelaci, kde jsem zástupkyni za mou mámu ležela na klíně, koukala se na ni a děkovala jí za život. Po tomhle prožitku jsem už byla schopná se s mámou potkat. Už jsem věděla, že mohu. Že mě to nesloží. A nesložilo.
Pokud by to někoho oslovilo, tak je určitě dobré, najít si konstelátora na doporučení. Abyste měli jistotu, že člověk, který konstelace dělá, je dobrý. Protože dnes je jich spousta, a ne každý je dobrý.
Ještě jsi někde zmiňovala astrologii, human design, genové klíče. Chceš z toho také ještě něco okomentovat, jak Ti to pomohlo?
Human design, numerologie, astrologie i genové klíče mi vytváří puzzlíky o tom, kdo jsem. Našla jsem díky jim potvrzení toho, co jsem si myslela. Najednou se mi s tím pak lépe žije. Upevňuje to tu mou jistotu, kdo jsem. Protože to je další mé životní téma. Nejistota, co udělám. Nejistota, jestli to udělám dobře. Nejistota, jestli se správně chovám. Tyto věci mi pomohly dotvořit obrázek o mě samé. Tím pádem životem mohu jít více sebejistě.
Také jsi pracovala s vědomým dotykem. To Ti taky pomáhalo?
Někdo kdysi řekl: „Dělej, uč; co tě léčí.“ A i dotek mezi tohle patří. Když si představíš, že jsi tři čtvrtě roku v kojeňáku, kdy tě přijde pohladit někdo jenom, když má čas, tak jsi nedomazlený člověk. A myslím si, že díky tomu, že mám v tomto obrovský deficit, tak ho dokážu cítit i v druhých lidech. Když masíruju, tak může proběhnout léčivá výměna. Nejde jen o to, že se do toho člověka dokážu vcítit a dát mu pečující dotek, ale i o samotnou zranitelnost, ve které se společně potkáváme.
Jak moc je pro Tebe důležitá naděje?
Vrací mě to k otázce, jak ses ptal, jestli mám nad sebou nějakou léčivou moc. Ochranná ruka nade mnou je asi ta naděje. Věřím, že všechno dobře dopadne. Věřím, že vše, co se děje, a jak se to děje, je z nějakého důvodu.
Chceš na závěr ještě přidat nějaké poselství nebo vzkaz pro čtenáře Celostní medicíny?
Už včera jsem přemýšlela, že se na to možná zeptáš. Tedy: Přijde mi důležité, abychom pečovali o své duševní zdraví. Abychom o sebe pečovali tak, abychom v životě měli radost a bylo nám dobře. Myslím si, že psychika u spousty lidí dostává zabrat. Takže bych byla ráda, když bychom o sebe pečovali, abychom byli šťastní a cítili klid v duši.
Báro, moc děkuji za rozhovor a přeji vše dobré!
Báru Procházkovou můžete sledovat: https://www.instagram.com/vbezpecirodu/
Jiří Hamerský