prozdravi.cz
Vše pro vaše zdraví
krasa.cz
Vše pro vaši krásu
parfemy.cz
Značková parfumerie
hodinky.cz
Značkové hodinářství
sperky.cz
Značkové klenotnictví
vivantis.cz
Být sám sebou
logo  
lékařská poradnakatalog stránekobchod pro zdraví

Najdete nás na facebooku
Joalis


Tvoje dítě jako šance pro tebe - Malý tyran

18.06.2010
Vstoupili do mé pracovny. On a Ona. On byl asi čtyřletý chlapeček a Ona byla jeho matka. Chlapeček měl nasupený a zamračený výraz již od vstupu do předsíně a setrvával v něm i nadále. Maminka ho sladkým hlasem „navigovala“ k dalším činnostem, jako že si má zout botičky, sundat batůžek, jít se vyčůrat a pak také pozdravit a následně si pak sednout na polštář …

Pak mu také řekla, že tohle je ta hodná teta, co má moc ráda malé chlapečky a umí si s nimi povídat a může jim i v něčem pomoci. Maminka mluvila trpělivě a vemlouvavě a zcela stoprocentně přehlížela nasupený výraz chlapečka, který byl s každým jejím slovem stále nasupenější a nasupenější. Ukázala na polštářek, kam si má chlapeček sednout a on si s přezíravým výrazem sedl o dva polštářky dále, zcela jinam, než matka chtěla. „No tak dobře, sedni si tam“, řekla chápavě, „když tedy chceš“, a omluvně se na mě podívala, v naději, že to určitě pochopím… Klekla si k němu a rovnala mu oblečení, pak mu smrkala nos a chlapec se při tom úkonu po ní ohnal. „No tak, co to děláš Jozífku, musíš si přece vysmrkat nosánek, jsi šikovný chlapeček“, podsouvala mu dále jeho matka, „Co si ta hodná teta bude o tobě myslet?“, dodala ještě. Ale Jozífkovi bylo zjevně jedno, co si teta bude myslet a matčinu ruku znovu odstrčil. „Víte, on je takový svůj“, řekla opět omluvně. Jozífek se vztekle podíval na matku a procedil mezi zuby, že chce domů. Maminka si povzdechla a znovu trpělivě opakovala chlapečkovi, že si teď budou povídat s tou hodnou paní a připomněla mu, že jí přeci slíbil, že bude hodný. Chlapeček znovu opakoval, že chce domů a maminka začala otvírat malý batůžek a vytahovat různé věci, jako například plyšového pejska, skládačku, malou knížku a navrhovat mu různé činnosti, které by mohl dělat, aby to „vydržel“. Jozífek opovržlivě vzhlédl a znovu opakoval, že chce domů. Matka vytáhla své největší trumfy: „Tak tady máš šťávičku a sušenky a… copak to tady máme ještě, podívej Jozífku! Jozífku, ty se nedíváš…“ a vyndala z batohu čokoládu. Jozífek ani nezvedl hlavu, kopal nožkami do lavice a byl nadále „svůj“.



Usoudila jsem, že už mi to stačí. Viděla jsem celý jejich příběh. „A dost“, řekla jsem nahlas. Jozífek zvedl hlavu a se zájmem se na mě podíval. „Jak se cítíte“, otočila jsem se na Jozífkovu matku. Nechápavě na mě hleděla: „Jak se cítím“, koktala, „jak to myslíte, nerozumím vám…“ Její reakce dává smysl, neboť pokud lidé zůstávají v situacích nebo si nadále vytvářejí situace, ve kterých se nemohou cítit dobře, zcela jistě musí něco dost zásadního „udělat“ se svými pocity. Nevnímají je, potlačují je, přemáhají, či tak nějak podobně a berou si tak svoji nejvyšší možnost – schopnost svobodné volby. „Jak se cítíte“, znovu jsem opakovala svoji otázku, „jak se cítíte, když se k vám vaše dítě takhle chová?“ „Ach tak, již chápu…, no nic moc, ale již jsem si zvykla“, dodala. „Na co jste si zvykla?“ všetečně jsem se ptala. „No, na tohle přeci“, chtěla mě odbýt. Nedala jsem se: „A co je to tohle?“ Chtěla jsem vědět, jak pojmenuje situaci a hlavně, jak hodně si uvědomuje, co je pravým důvodem jejích nepříjemných pocitů. Většinou to totiž bývá tak, že si myslíme, že naše nepříjemné pocity způsobuje cosi venku, něco, co je nepříjemné a zlé a my jsme jen ubohou obětí, která nemůže nic dělat. Samozřejmě, že to tak není. Jsme pánem svého života a to i v případě, že si to nemyslíme. Náš život skutečně řídíme my sami, a to i tehdy, kdy si myslíme, že to tak není. Nejde to prostě jinak. Zdrojem našich nepříjemných pocitů nejsou druzí lidé, ale naše reakce, či případně „nereakce“ na ně. To, jak se cítíme, souvisí s naší schopností řešit věci, rozhodovat se a především reagovat.



Podle mého očekávání mi matka Jozífka vysvětlila: „No, zvykla jsem si na to, že prostě můj Jozífek je takový…“ „A jaký?“, chtěla jsem vědět. „No, prostě svůj, no, vždyť už jsem vám to řekla. Ale vždycky se takhle nechová, někdy je také hodný…“, téměř zoufale dodala. Konečně se tedy prozradila, že vlastně její dítě není hodné. A Jozífek, který byl „svůj“, se zatím bavil po „svém“. Pohupoval nožkami a střídavě kopal do lavice pod sebou a do matky vedle sebe. Matka se nenápadně odtahovala, ale chlapeček se sunul za ní a zesiloval své kopance.



Nevypadalo to, že matka bude reagovat. Neustále přehlížela jeho chování. Byla v jeho moci… Měla jsem toho dost. „Takže milý Jozífku, a teď budeš poslouchat mě“, zostra jsem oslovila dítě. Odvrátil hlavu tak rychle, že jsem měla strach, aby si ji neukroutil. Ostentativně se díval z okna a ignoroval mě. Matka udělala zoufalý pokus: „Jozífku, teta je hodná, víš, ona ti chce něco zajímavého povědět“. Následoval kopanec do matčiny nohy a Jozífek dále nereagoval.



Začala jsem jednat. Rychle a stručně jsem vysvětlila chlapečkovi, co od něho chci. Sdělila jsem mu, že si nepřeji, aby se v mojí přítomnosti takto choval ke své mamince a to i v případě, že to mamince nevadí. Dále jsem mu sdělila, že si přeji, aby se ode mě neodvracel, když s ním mluvím a chci se mu věnovat a také jsem mu pověděla, že já prostě nejsem jeho matka a aby se připravil na to, že se budu chovat jinak než ona. A také jsem mu řekla, že si sebe dostatečně vážím na to, abych nedovolila takové chování. Stále se díval jinam, ale jeho tvrdý a panovačný výraz se pomalinku měnil. Do jeho malé tvářičky vstupoval strach, nejistota a zmatek. Položila jsem mu opět několik otázek. Byl tak zmatený, že těkal očima po celé místnosti a dokonce jsem zachytila prosebný pohled, který poslal své matce. Maminka okamžitě reagovala a začala chlapečka „zachraňovat“. I jí jsem vysvětlila, jak si přeji, aby se chovala a upozornila jsem ji, že dítěti se nic neděje, jen mu vysvětluji pravidla hry, které mu ona nikdy nevysvětlila.



Jistě tušíte, jak se situace vyvíjela. Malý chlapec hbitě přešel z role agresora a neomezeného vládce do role ubohé a štvané oběti. Snažil se zbavit tlaku mých otázek tím, že se pokusil utéci z místnosti na zahrádku. Vyprávěla jsem mu, jak to všechno dopadne, když bude ve svém chování pokračovat a pojmenovávala jsem vše, co dělal. Matka totiž přišla původně řešit „zvláštní“ chování svého dítěte ve školkovém kolektivu a moc si přála, aby se její chlapeček začal zapojovat s ostatními dětmi. Ve školce se totiž choval přesně stejně jako u mne, buď se snažil děti ovládat a byl na ně zlý, nebo byl chudáček, který nekomunikoval a bál se, pokud narazil na dítě, které si to nechtělo nechat líbit.



Ale vraťme se k Jozífkovi. Nakonec se srdceryvně rozplakal a zhroutil se matce do náruče. Maminka byla šťastná, že ji chlapeček znovu přijímá a potřebuje, tak ho aktivně konejšila a vytvářela mu nadále totálně zmatený svět, který to ubohé dítě nemohlo absolutně chápat. Muselo mít strach a neschopnost se o sebe postarat, neboť jeho matka nebyla schopná určit mu sebemenší pravidla a tím pádem mu vytvořit jistotu, která by mu mohla pomoci jednat ve vnějším světě a pochopit, jak věci fungují. Pracovala jsem s Jozífkovou maminkou. Nemá smysl pracovat s takhle malým dítětem, pokud se nezmění chování matky. Dítě reaguje na matku a bude to dělat i nadále. Proč si, milá maminko, sebe tak málo vážíš a proč se necháváš ponižovat svým dítětem a pravděpodobně celým světem? K těmto ženám se většinou podobným způsobem chová i otec jejich dětí a většinou celý problém začíná u jejich vlastního otce a podřízeného postoje jejich matky.



Kdysi jsem četla knížku, kterou napsala česká psycholožka, působící v Německu Jiřina Prekopová. Kniha se jmenovala „Malý tyran“ a zabývala se touto problematikou nerovnováhy a „vychýleného“ chování dětí. Zabývala se právě důsledky „volné“ výchovy, se kterou se v té době setkávala v Německu a v její praxi se jí běžně stávalo, že dorůstající děti fyzicky napadaly své rodiče a plivaly po nich. V její psychologické poradně pak na ní rodiče chtěli, aby pomohla těmto dětem, které jsou většinou plné strachu a nejsou schopné se zapojit do společnosti.



V dnešní společnosti vzniká silná potřeba „chránit“ dítě. Práva dítěte, která jsou uzákoněna ve většině států světa, se pomalu přesouvají na stranu dítěte. Rodiče nadále nesou zodpovědnost, mají povinnosti, ale o mnohých věcech se musí s dětmi dohodnout. Tato tendence vznikla na základě dřívějšího „vlastnění“ dětí, kdy s dětmi bylo nakládáno velmi striktně a necitlivě. Děti byly vychovávány kategorickým a mnohdy velmi agresivním způsobem a na světě byly tím pádem vychováni „podřízení“ rodiče. Tito podřízení rodiče se snaží svým dětem vybudovat jiný svět, než měli oni sami. Dávají jim „lásku“ a vše, co neměli oni sami. Chtějí pro ně „jiný“ svět. Tento svět ale stále zařizují ti podřízení rodiče, a jestliže se někdo takto cítí, nevytvoří nikdy rovnováhu. Tak, jak dříve byly podřízenými dětmi, se dnes stali podřízenými rodiči. A děti tak dostávají do rukou moc, se kterou si neumí poradit. Svět je pro ně nečitelným místem, neboť podřízení rodiče vytvářejí nereálné podmínky, které svět venku neposkytuje. Děti jsou zmatené a bojí se. Veškerá agresivita je pak u dětí vyvolaná strachem a nejistotou podřízených rodičů, kteří povyšují svoje děti nad sebe sama. Děti jsou nejisté a nemohou si vážit ani jich, ani sebe ani světa kolem. Výsledek je odmítání života samého všech zúčastněných…



Nedávno mi vyprávěla jedna moje známá, že v sousedství jejich domu bydlí asi sedmiletá holčička. Stává za plotem a kouká k nim do zahrady. Pes mojí přítelkyně na ni hodně štěká a ona mu sprostě nadává a plive na něho. Holčička má na vlasech dredy, protože se nechce česat a rodiče ji tedy nečešou. Nevědí si s ní rady. Nevědí si rady se sebou. Matka se s někým domlouvá na schůzce, ale již předem upozorňuje na případné změny, které mohou nastat, podle reakce její dcery. Možná, že nebude chtít, abych šla, anebo bude chtít jít se mnou…, ale to vám teď ještě neřeknu…Holčička nechce chodit do školy, tak chodit nebude. Matka je připravená ji učit sama. Jak tohle dopadne?



Rovnováha. Rodiče nebo děti? Kdo je vítěz a kdo poražený? V konečném efektu bude každý poražený, ale ve vztahu k sobě samému. I vítěz i poražený má totiž sníženou hodnotu, neboť každý, kdo bojuje, nevěří ve svoji vlastní cenu. Pochopte, že nejdůležitější je vaše práce na sobě samých… A když vaše dítě povýšíte na důležitější, než jste vy sami, vychováte z něho malého tyrana, bude stále vaším zrcadlem a bude vám především ukazovat to, jak málo si sami sebe vážíte. Bude se k vám chovat tak, jak se vlastně chováte sami k sobě. A pokud toto všechno dovolíte a nebude vám vadit, jak se k vám chová vaše dítě, stejně nebude nikdy šťastné. Nadřazené a tyranské chování vůči druhým je projevem tyranie a velkého zmatku a nespokojenosti uvnitř, vůči sobě samému. Nepodporujte neštěstí vašich dětí tím, že se před nimi budete ponižovat. Máte velkou cenu! Ale opravdu, opravdu, opravdu…

 

Maminka mluvila trpělivě a vemlouvavě a zcela stoprocentně přehlížela nasupený výraz chlapečka, který byl s každým jejím slovem stále nasupenější a nasupenější. Ukázala na polštářek, kam si má chlapeček sednout a on si s přezíravým výrazem sedl o dva polštářky dále, zcela jinam, než matka chtěla. „No tak dobře, sedni si tam“, řekla chápavě, „když tedy chceš“, a omluvně se na mě podívala, v naději, že to určitě pochopím… Klekla si k němu a rovnala mu oblečení, pak mu smrkala nos a chlapec se při tom úkonu po ní ohnal. „No tak, co to děláš Jozífku, musíš si přece vysmrkat nosánek, jsi šikovný chlapeček“, podsouvala mu dále jeho matka, „Co si ta hodná teta bude o tobě myslet?“, dodala ještě. Ale Jozífkovi bylo zjevně jedno, co si teta bude myslet a matčinu ruku znovu odstrčil. „Víte, on je takový svůj“, řekla opět omluvně. Jozífek se vztekle podíval na matku a procedil mezi zuby, že chce domů. Maminka si povzdechla a znovu trpělivě opakovala chlapečkovi, že si teď budou povídat s tou hodnou paní a připomněla mu, že jí přeci slíbil, že bude hodný. Chlapeček znovu opakoval, že chce domů a maminka začala otvírat malý batůžek a vytahovat různé věci, jako například plyšového pejska, skládačku, malou knížku a navrhovat mu různé činnosti, které by mohl dělat, aby to „vydržel“. Jozífek opovržlivě vzhlédl a znovu opakoval, že chce domů. Matka vytáhla své největší trumfy: „Tak tady máš šťávičku a sušenky a… copak to tady máme ještě, podívej Jozífku! Jozífku, ty se nedíváš…“ a vyndala z batohu čokoládu. Jozífek ani nezvedl hlavu, kopal nožkami do lavice a byl nadále „svůj“.

 

Nadřazené a tyranské chování vůči druhým je projevem tyranie a velkého zmatku a nespokojenosti uvnitř, vůči sobě samému. Nepodporujte neštěstí vašich dětí tím, že se před nimi budete ponižovat. Máte velkou cenu! Ale opravdu, opravdu, opravdu…

 


Ukázka z knihy Tvoje dítě jako šance pro tebe.


Knihy Zdeňky Jordánové Spratek, Já řídím, Láska, Moje peníze, Muž nebo žena?, Souvislosti, Poznej svůj cíl a Cesta staletími naleznete v naší nabídce.


Související články:
Jak na batole
Dítě a mladší školní věk
Magické schopnosti dětí
Potřebují děti v rodiči autoritu?
Fobie u dětí
Je vaše dítě přetížené?
Kdy začít u dítěte s výukou cizích jazyků?
Když má dítě strach ze zkoušky
Máte doma leváka?
První kroky do školy


18.06.2010
autor: Zdeňka Jordánová
zdroj: www.poznejsvujcil.info
další články v rubrice: Ostatní


 
Bioženy ohrožují zemi
Vyvážená strava - pomoc při překyselení
Vitamín B3 – Niacin
Dýně Hokaido
Cukrovka - příznaky a hodnoty glykemie
Hemeroidy - léčba, která zabírá
Překyselení organismu a zrádnost jeho jednoduchých řešení
Mládež, alkohol a oparový virus
Jak snížit hladinu škodlivého LDL cholesterolu přirozenou cestou
Priessnitzův obklad

193,- Kč

149,- Kč
(c) 2004-2016 www.celostnimedicina.cz
O násRSS