Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Každý z nás se ocitl v situaci, kdy si nebyl jist, zda mu osoba, se kterou mluví, lže. Jak je tedy možné rozpoznat lhaní? Když s někým komunikujeme, obvykle taková interakce spočívá ve verbální a neverbální složce. I když lež jako taková zahrnuje slova, to, jak ji odhalíme závisí především právě na druhé zmiňované složce, na neverbalitě. Skrze neverbální projevy, jako je řeč těla, oční kontakt, postoj vysíláme množství signálů a zpráv.
Příkladem je např. agrese. I když člověk nemusí navenek – verbálně – vykazovat agresivní chování, vůbec nemluví agresivně, útočně a podobně – jeho tělo se však neverbalitě ubránit nemůže. Jedince se rozšíří zornice, tělo a jeho postoj je napjatý, může se objevit třes rukou, zarudlý obličej, stisknuté rty či jiné známky v mimice.
Napomoci vyhodnotit, zda nám osoba lže, může zaměření se na:
1. Mimiku a mikrovýrazy
Výraz obličeje a mimické výrazy, které můžou trvat někdy i méně než jednu vteřinu hodně vypovídají o našich emocích. Je proto potřebně je zachytit a všimnout si je. Tyto projevy jsou vyvolány právě nějakým emocionálním podnětem a objevují se bez vědomé účasti jedince. Jakákoli mimická reakce (tik, zaškubnuti, rozšíření zornic a všechno, co nezapadá do obvyklého mimického projevu jedince je signálem inkonzistence mezi tím, co člověk prožívá a jak jedná nebo co hovoří).
2. Protikladní neverbální projevy
Řeč těla může „mluvit“ víc hlasitěji než slova. Množství těchto neverbálních klíčů nám může pomoci identifikovat lháře. Můžou zahrnovat různé a časté změny postoje těla, což poukazuje na to, že jedinec prožívá uvnitř prudší emoce (jako vnitřní myšlenkový souboj, který musí v mysli svádět, když lže). Mezi další indikátory patří nižší oční kontakt (nebo naopak, sílený a jakoby „kamenný“, nepřirozený oční kontakt), zvýšené mrkání. Obvykle se může vyskytovat taky rozšíření zornic či přehnané obličejové výrazy. Ne vždy však musí být přítomny všechny tyto znaky.
3. Řeč
Výzkumy potvrzují, že při lhaní nabývá řeč jiných kvalit a odlišuje se od normální mluvy, když nelžeme. Takovéto paralingvistické projevy můžou u lhářů zahrnovat tendenci mluvit pomaleji než obvykle a méně plynule. Může to být způsobeno tím, že často lháři musejí v mysli kombinovat a zvažovat, co a jak řeknou, aby se sami nezamotali a zároveň, aby jejich lež „měla hlavu a patu“. Často proto své věty častují (fragmentují), dělají časté či větší pomlky, re-frázují věty (jakoby je přestylizovávají), opakují apod. Někdy se může objevit i mírný až rozpoznatelný vyšší tón řeči. Právě tyto řečové paralingvistické projevy společně s řečí těla jsou při lhaní výrazným vodítkem.
Nicméně, žádné ze zmiňovaných symptomů lhaní nejsou stoprocentní. Zejména v některých pozicích si člověk jaksi přivykne zkreslovat fakta, které sám pak považuje za pravdivé, resp. že nejsou lží. A pak tomu samozřejmě i přizpůsobí i mimický a celkově neverbální projev. Týká se to zejména pozic v obchodu, politice či marketingu a reklamě. Lidé v těchto profesích umějí druhé jaksi vehnat a vmanipulovat jim svůj názor, určité chování a lidé tak pod jejích vlivem méně odhalí jejich zavádění či lež. (Samozřejmě ale ne každý obchodník, politik či marketingový pracovník je lhář!)
Proč vlastně lidé lžou? Existuje množství teorií, které se tento fenomén snaží podchytit. U malých dětí je potřebné rozlišit vyšší fantazii a potřebu jaksi doplňovat ve své mysli místa, kterým nerozumí. Takováto místa dítě zaplňuje právě jakýmsi dotvářením reality, což se však nepojímá jako lež, ale jde o normální vývojový rámec. Odborným termínem se takovéto dotváření reality označuje jako pseudologica phantastica, a z vývojového hlediska se tedy nepovažuje za lhaní a dítě by tedy za takovéto projevy nemělo být trestáno. Když však dítě pouze nedotváří pouze svoji realitu a nezaplňuje hluchá místa, ale snaží se vědomě vyhnout některým situacím či např. potrestání apod., může se pod vlivem situací či osobnostních vlivů (úzkost, strach apod.) při-chýlit ke lhaní.
V pubertě a u adolescentů je zdrojem lhaní potřeba být přijat a akceptován vrstevníky. Jsou hnáni potřebou uznání, popularity, obdivu nebo strachem z opaku (být zavržený, nepopulární, v „nemilosti“ apod.). V dospělosti se pak lživé a zavádějící vyjádření stávají sofistikovanější a hůř rozpoznatelné, protože jsou „víc při zemi“ a v podstatě „reální“. Nebezpečím je, když se lhaní stane zvykem a člověk pak tíhne ke lhaní takřka ve všem. I obyčejné odmítnutí jít s příteli do kina se pro nich stává směsí různých „příčin“ proč nemůžou jít – a přitom by stačilo říct upřímně „Jsem unavený, nechce se mi“. V takovýchto případech mluvíme o tzv. kompulzivním lhaní (někdy nazývané mythomanie), kdy se jedinec stává závislým na lhaní a funguje již ve změti svých příběhů a lží, ze kterých se nemůže (a vlastně i nechce) vymotat. Takovýto lháři pak lžou v podstatě bez jakýchkoli příčin a často ze svých lží nemají přímý užitek, nejde jim o vyhnutí se trestu, nepříjemné situaci apod., jejich lhaní nemá zjevnou příčinu.
Život v nesmyslných lžích má pak za následek různé osobní, interpersonální konflikty, ztrátu přátel a známých, potíže v partnerském či rodinným životě a ovlivňuje samozřejmě taky pracovní kolektiv či vztahy se s kolegy. Nejúčinnější zbraní je pak systematická psychoterapie zaměřená na získání vhledu a sociálních dovedností, buďto ve formě individuálních sezení nebo taky skupinovou formou.