Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Lhaní je dovednost, které se děti učí. Slouží jako nástroj k vyhnutí se vině nebo trestu a k podpoře zachování svého sebeobrazu. Všechny děti lžou, některé však lžou víc než ostatní. Základní rozdíl je v tom, jak děti vnímají sebe sama. Ty, kterých mínění o sobě je do určité míry vesměs negativní, se můžou rozvinout do chronických lhářů. Opakované lhaní tak může být znakem potíží, které stojí v pozadí. Nejběžnějšími důvody lhaní u malých dětí je strach z trestu. Ten se vyskytuje tehdy, když je trest příliš silný a nepatřičný, nebo tehdy, když mají rodiče přehnané a nerealistické očekávání od svých dětí.
Starší děti můžou lhát pro dosažení zvýšení sebe-hodnoty a sociálního statutu. Kupříkladu můžou tvrdit, že potkaly nějakou významnou osobu, zpěváka, sportovce, kterého obdivují nebo můžou zveličovat bohatství či příjem svých rodičů. Příležitostné lhaní není hned důvodem ke starostem. Když se však lhaní dítěte o sociálním statusu stává častější, je potřeba se pak ptát, proč se cítí méněcenné nebo zahanbené. Cítí se ignorované, nebo je třeba terčem vtipů od ostatních dětí, nebo je jimi zesměšňováno?
U starších dětí je chronické lhaní často projevem rebelantství vůči autoritám a restrikcím. Děti v období staršího školního věku a puberty už natolik necítí potřebu se vším se rodičům svěřovat. S tím, jak děti rostou, zjišťují, že největší kontrolu, kterou můžou mít, je kontrola nad informacemi. Adolescenti tak můžou před rodiči zadržovat některé informace a na všetečné otázky rodičů „Kam jdeš, cos dělal, kdo tam byl?“ odpovídají často neurčitými, nicneříkajícími a vyhýbajícími se odpověďmi „nikam, nic, nikdo, koho znáš“.
Ve většině případů je zvýšené lhaní známkou toho, že se něco odehrává nebo odehrávalo v rodinném pozadí, co stojí za prozkoumání. V tomto smyslu chápeme lhaní jako reakci na hlubší otázky, které můžou v lhaní sehrávat významnou roli. Některé děti tak můžou lhát ve skupině vrstevníků právě z důvodu zachování svého sebeobrazu, sebeúcty a zvyšování sebe-hodnoty např. v případě, kdy se rodiče rozvádějí a toto lhaní dítěti poskytuje jednak útočiště v úniku do fantazie, v podvědomé touze vyvážit subjektivní pocit „propadu ve vlastním statusu“ lhaním o přesném opaku, jako je např. bohatství, výrazné schopnosti apod. Zatímco motivace dítěte je čistě nevědomá, jeho akce a konání zrcadlí jeho potřeby, které neumí vyjádřit jiným, vhodným způsobem.
V jistém smyslu je lhaní dítěte jazykem, kterému my dospělí často nerozumíme, protože ani děti se často neumějí vyznat ve své psychice, ve svém prožívání a emocích. Lhaní je tak jazykem, ke kterému my dospělí potřebujeme speciální „slovník“, abychom mu porozuměli.
Vždy je potřeba za ním hledat jiný, skrytý význam, něco, co je potřeba odhalit „mezi řádky“. A k tomu je potřeba různých věcí – často trpělivost, pevnou vůli odolat silným afektům, nenechat se vyvézt z rovnováhy, zároveň schopnost udržet hranice a mantinely, které dítěti poskytují nejen hranice ale i bezpečí a stabilitu. V případě hlubších nebo déletrvajících potíží je dobré obrátit se na psychologa, se kterým se pak rodiče i dítě můžou pokusit toto lhaní „rozklíčovat“ a najít právě to, co se za ním skrývá, co jej způsobuje.