Léčitel Jiří Ledvinka: Žít nebe na zemi

Některá videa s Jiřím Ledvinkou mají na platformě YouTube více než 100 000 shlédnutí. Jiří Ledvinka je tak trochu úkaz. Svým nezaměnitelným způsobem lidem ukazuje, jak žít v Božím řádu bez toho, aniž by museli praktikovat jakékoliv náboženství. Čím dál častěji bude Jiří své poselství předávat druhým prostřednictvím tzv. Božích otisků, o kterých říká:Když jsme měli první Boží otisky v Ústí nad Labem, tak lidé přesně věděli, že jsou v té místnosti s Bohem. Už to nebyla beseda, ale otisky je zavedly hluboko do přízně Boží, do jeho Lásky. Síla otisků byla obrovská.“ Především, ale nejen, o Božích otiscích a životě v Boží energii bude tato druhá, závěrečná část rozhovoru s Jiřím pro Celostní medicínu.

První část rozhovoru, věnovanou situaci ohledně coronaviru + otázkám čtenářů, si můžete připomenout zde. Nyní pokračujeme druhou polovinou:

Jirko, říkal jste v na Cestách k sobě: „Ať tady lidi chodí v tom Božím.“ Co se tím myslí? A jak to udělat?

Znamená to, že přijímám jenom pěkné nabídky. Nekoukám na katastrofy – v nich to Boží není. Lidé si myslí, že když má Bůh v sobě všechno, tak že je Boží všechno, i vraždy, že se to schvaluje. Neschvaluje. To jenom jedna taková iluze. Bůh tím není. Má to v sobě, ale není tím. On je činnou láskou. Ale nemůžeme úplně vědět, čím vším je. Nemáme se snažit to uchopit, ale spíše si to nechat ukázat. Vždy je tam to pozitivní a to pěkné. První krok je mít o to vůbec zájem. Nezkoumat, jaké to bude, ale říct „ano, tak já už tu chodím v tom Božím, vybral jsem si to“. Protože každému je to dovoleno. Nikdo o to nemusí prosit.

Takže do toho rovnou skočím. Vím, že to Boží je jenom to dobré. Když ke mně přijde něco negativního, tak řeknu: „Ne, na tebe nečekám, ty si zase odpluj někam pryč. Ty to Boží nejsi“. A jedeme dál. Kdežto lidé, aby měli tzv. více klidu, přijímají i zlo – že je to správně. Není to správně. Protože když budu do sebe přijímat to špatné, s tím, že je to dobré, tak do sebe dostanu nitku nebo více těchto nitek, které se mohou probudit a provokovat. Někdy to takto všechno přijmeme, necháme se ukolébat a tato energie strachu si řekne: „Tak já tomu člověku dám pokoj“. Zdánlivě to vypadá, jako že se nám uleví. Ale není to tak. Je třeba se ohradit a prohlásit, že tady chodíme jenom v tom Božím. Mít k tomu lásku a úctu. Věnovat si to. Pak začnou ty jiné věci odpadat, a nemusím jednotlivě řešit, které to jsou.

Obrovským balzámem pro mě bylo, jak jste na zmiňovaných Cestách k sobě řekl, že to tady směřuje k „nebi na zemi“. To je moc krásný obraz.

(pobaveně) Však to tak zatím nevypadá, že?

Já vím. Právě proto. Jak si to nebe na zemi představit?

Nemůžete si to představit. Ale vy cítíte, co je za tím. Každý to cítí – začne tam být nadšení. A to je celé. Co si ta mysl myslí, že by si tam měla ještě chtít něco představovat?

Tak ne představovat, ale jak to žít. Jak žít nebe na zemi? To je výzva…

To je spíše pokyn. Protože kdyby mi někdo řekl: „Žij nebe na zemi“, tak do toho musím jít hlava nehlava. Protože první, co se stane, je to, že mi to ego bude vymlouvat. Musím mu říci: „Ne, já žiji nebe na zemi a mám tě na háku. Já tě neřeším“. Jenže lidi chtějí vyřešit to špatné, protože jsou přesvědčení, že to nebe na zemi nežijí. A tak odejdou do starostí. Když už tedy, tak nežijme starosti, ale žijme to nebe. Je to jednoduché, jenže nás to obvykle zaháčkuje na těch starostech: „Fakt to nejde, protože…“ Když uznám, že to nejde, tak to nejde. Když uznám, že to jde, tak se mi to začne objevovat. Kdybych teď prohlásil, že nebe na zemi tady už je, že ho mám a očekávám, tak se začne projevovat. A kdyby přišlo něco negativního, tak je nutné dát najevo: „Tady u mě nemáš co dělat, já žiju v tom pěkném.“ Pak už to negativní ani nepřijde – nedostane se to k vám. Ale na začátku na to nejsme zvyklí.

Na čem máte, Jirko, během dne pozornost?

Je dobré vědět, že všechno je tady pro mě Božství. Vím, co Božství znamená. Že už tam není to špatné, ale jen to dobré. Tím se oseká, co tam nepatří, jak jsme si už vysvětlili. A dál žiju normálně. Mohu se jít dívat na film, na televizi, co budu chtít. Nebo nemusím dělat vůbec nic. Vždy z Božství přijde pokyn: „Ano, teď se mi to chce dělat“. A jinak je to jedno, jinak to neřeším. Jde mi o to, aby se někdo nedostal do stavu, kdy si bude pořád všímat toho, na co myslí, a pořád se tím zabývat. To by mohlo vést k nepořádku.

Co byste mi, Jirko, poradil v následující záležitosti? Když doma medituji, a pak jdu do lesa, a takhle prožiji celý den, je mé vědomí průzračné. Jenže mě těší dívat se i na filmy nebo se setkávat s lidmi. Pak mi ale ve vědomí z toho zůstávají obrazy nebo některé emočně vypjaté situace nějakou dobu zpracovávám. Průzračnost je ta tam.

Nic nezůstává ve vědomí. Vědomí je pořád čisté. Kdybyste věděl, že jste pořád Božstvím (Vědomím), tak byste se klidně mohl dívat na film a nic by se tam nezachytilo. Jenže vy si myslíte, že může být ještě něco jiného a že se to tam může zachytit. Vytvořil jste pro to nechtěně síť, respektive ona už byla vytvořena před vámi, ale jste ochotný to zachytávat. Měl byste tam jít s tím, že si řeknete: „Podívám se na film a vůbec mě nezajímá, že by to mělo mít nějaký účinek“. Pořád byste si měl uvědomovat, že jste čisté vědomí.

Ale když bezprostředně po nějakém velmi silném filmu vyjdete z kina, tak nemáte tu průzračnost, jako když jste celé dopoledne v lese… Víří vám ty myšlenky a obrazy.

Tak si přeci nebudu mysli všímat. Nechám ji, ať si to prožije někde v ústraní – nechám ji odplynout. Musím vědět, že jsem chtěl zážitek, ale že pořád jsem klidným vědomím. Stáhnu se zase do sebe. Je to jako kdybyste přecházel z jedné místnosti do druhé. Vykouknete z jedné místnosti (z místnosti vědomí) do druhé místnosti (místnosti mysli). A pak se prostě jen stáhnete zase zpátky.


Takže to může být jenom o tom, že se mi chce v mysli (v té druhé místnosti) „rochnit“?

No ano. Vy jste tomu chtěl dát pozornost, chtěl jste jít na ten film. Ono by chtělo si film užít i s emocemi, ale vědět, že to odejde, že je to normální. Lidé mají lpění na dobrém pocitu, chtěli by si ho zachovat, protože jim bylo dobře. Jenže tyto emoce z mysli nelze udržet. Vždy odchází. Ale dá se to udělat tak, že si to užijete, a že to pak odejde a zůstanete v klidu. Protože jste Božím vědomím, nikoliv tou emocí. Přesto z Božího vědomí může vycházet něco jako emoce. Je si to hodně podobné, ale to už je trvalé. Lidé si přejí to trvalé, ale nahrazují to tím, co mizí.

Někdy ty emoce také víří poté, když mám naopak hodně pracovní den: první telefonát, druhý telefonát, a pak ještě něco vyřizuju – to mě dostane, když použiji Vaše slova, do místnosti číslo dvě. Nebo miluji své celodenní semináře, ale po jejich skončení se také nedá mluvit o podobně průzračném stavu vědomí, jako když jsem v lese… Přál bych si umět se i v takových situacích dostat do místnosti číslo jedna hned.

Můžete tam být hned. Ale chtělo by to i více naslouchat tomu, co vás zahlcuje. Tipuji, že tam něco takového může být. To znamená, že byste mohl – ne, že musíte, je to jen nabídka – změnit metodiku.

Mně se třeba stalo, že jsem po prvním vystoupení v Cestách k sobě dělal ještě konzultace a zjistil, že to vůbec není pro mě. Pořád dokola jsem lidem opakovat to samé. Ubíjelo mě to a bralo energii. Bytí mi pak dalo najevo: „Tohle už nebudeš dělat.“ Takže konzultace už nedělám a vím, že už je nikdy dělat nebudu – že větší efektivitu mají besedy. Hodinu, hodinu a půl, a dost. Jak to byly dvě hodiny, už tam nebyl ten náboj, cítil jsem, že lidi to nebaví, že je to pořád dokola nebo že to vysvětlím rychle, a pak už není co. Takže i u vás je potřeba naslouchat – uznat, co nefunguje a nechat k sobě přijít, co byste chtěl dělat ze všeho nejvíce. Bylo by dobré od toho poodstoupit, aby vám bylo ukázáno, jak by to mělo vypadat. Pak to nové začít budovat, a to staré nechat za sebou. I já jsem si musel udělat pořádek v tom, co vezmu, co nevezmu, jak řešit telefony. Musel jsem si zavést určitý systém, aby to šlapalo.

Lidé měli o vaše konzultace velký zájem. Máte pocit, že se vše důležité teď dozví na vašich besedách a Božích otiscích?

Jde o to, že já pracuji obráceně než terapeuti, kteří jdou do mysli a rozplétají vzorce klientů. Já přímo lidi odvedu do toho Božího. Tudíž, lidi měli na konzultacích tendenci ještě více se zanořit do své mysli, a to je přesně to, co není žádoucí. Chtěl jsem, aby zůstali v tom pěkném, kdežto oni to brali tak, že když přišli osobně, tak se v tom mohou ještě více máchat. Jenže to byl přesně opak toho, co jsem toužil dělat.

Jak byste Jirko tedy popsal váš nový formát, Boží otisky?

Je to přímá řeč Otce. Musel byste to zažít. Zatímco na besedách je to podobné, jako když se tady teď spolu bavíme, tak Boží otisk je odpověď napřímo. Například byste se zeptal: „A v čem bych se cítil dobře? Jak to má vypadat?“ Ale pak byste nečekal odpověď ve větách, ale dostal přímo otisk, jak by to mělo vypadat, abyste se cítil dobře. Postupně byste si otisk, který může trvat třeba jen setinu vteřiny, rozbaloval. Vyjevilo by se, kde ho máte ve skutečném životě, s čím se to shoduje. Byla by v tom otisku pro vás i nějaká věta – všechno, co potřebujete. Jako bych vám předal svou emoci, nejen slova. A vy byste pak byl schopen dále si ten otisk „rozbalovat“.

Pojďme dál. Jak lidem vysvětlit, že je dobré mít Boha na prvním místě?

Tak jak jste to řekl, by to úplně stačilo.

Kdysi jsem se to snažil vysvětlit jedné ženě a bylo to mimo její chápání…

Bůh je mimo chápání.

Jak to tedy lidem alespoň přiblížit?

Záleží, na koho narazíte. Někdo se lekne toho, že to patří pod nějaké náboženství. Pro jiného se to zase nachází mimo to, co zná. Proto jde o to, abyste se nesnažil lidem něco ukázat. Já bych se snažil vysvětlit, že mám Božství, které je pro mě funkční, (= žiju v tom hezkém), a že to vůbec nemyslím v obrazu modlení A nechal bych na daném člověku, jestli si to vybere. Nic bych mu nevnucoval. A to, že to někdo nepochopí, je naprosto správně. Řekněme, že je to pojistka – Otec v tom zjistí: „Chceš být v mysli (v chaosu) a něco chápat, nebo chceš být u Mě? Pokud chceš chápat, tak jsi v chaosu a sice něco chápeš, ale budeš muset trpět, protože projdeš jenom tím, co chápeš. Protože sis určil jenom výseč, kterou jsi schopný pochopit. Nebo chceš být u mě v oddaní se, v lásce a nepotřebovat to chápat? Pak toho dostaneš mnohem víc. Vyber si: Chceš jít cestou složitou, nebo jednoduchou?

Když je člověk v Božství a nebojí se mu oddat, tak o to dostane větší jistoty. Tvrdí se to obráceně: že když mám práci, tak mám jistotu. Ale mám tak akorát jistotu, že o práci mohu přijít a bojím se, co by se mohlo stát. V tom žádná jistota není. Drží mě to v chudobě a úzkostech. Ale když jsem v Božství, tak mám jistotu, že je jedno, jak to tady funguje – že se vždy dostanu k pěknému výsledku.

Dalo by se to ještě ale nějak ukázat i úplně obyčejnému člověku?

Já vám hned ukážu ty otisky a budu mluvit napřímo. Otec Říká: Už jsme to pojali. Bylo by něco víc, co zaváže tvé prahy?“

Takhle vypadá odpověď z otisků. Teď je potřeba to dál rozluštit:

Byla to vlastně otázka, jestli chcete do sebe ještě něco víc. Mělo by to s vámi nějak reagovat a rezonovat, když si to vyberete. (Poznámka autora rozhovoru: I když jsem mlčel a nechal dál mluvit Jirku, a přestože jsem úplně té větě „nerozuměl“, tak v tom otisku byla nepopsatelně silná energie a jistota, co mi chce Otec sdělit. Něco jako: „Budeš se na to stejné ptát ještě desetkrát? Už dost!“).

Mezitím Jirka dál vysvětluje:

Řekl byste mi, že jste zacítil to a to, a šli bychom spolu spolupracovat. Bavili bychom se v otiscích a mělo by to jinou katarzi. On říká, že by vás to vyšouplo úplně mimo. Protože jak se bavíme mimo mysl, která tento jazyk nezná a neví si s tím rady, tak o to více tam může být otisknuto z Boží roviny.

Jednou jste ještě Jirko říkal, že máme být u sebe, a ne ve světě. Mohl byste to prosím okomentovat?

Je to jako bych seděl pořád ve stejné místnosti a jenom kolem mě by se začalo točit všechno jinak. Když bych prohlásil, že Boží vědomí pro mě začalo pracovat, tak by mi začaly chodit nabídky: Hele, tohle by tě bavilo“. A já bych jenom kývl: „Ano, to by mě bavilo. Co dál?“ A přišla by další nabídka: „Tam běž. Tam se zeptej. Tam ti to někdo řekne, jak se k tomu dá dostat.“ Postupně by se to sbíralo a netrvalo by to dlouho. To je další iluze, že to musí trvat měsíce. Když si zadám, že Božství bude pracovat rychle, tak bude pracovat rychle. Když si ovšem řeknu „už je to dlouho, už by něco mělo“, tak to oddaluji a zase odcházím do místnosti číslo dvě, kde se nic neděje, protože tam není Boží řád. Hlavní je tedy zadat si, že už to mám a přestat si myslet, že něco nemám. Ať se bude dít cokoliv – třeba to bude vypadat opačně a ego začne řádit a bude se snažit mě dostat zpátky do nefunkční místnosti číslo dvě –, tak by mě to nemělo zajímat a neměl bych do toho lézt. A když bych měl pocit, že jsem tam vlezl, tak si uchovat to, že jsem v místnosti číslo jedna. Pořád si na tom trvat.

Také jste jednou moc hezky popsal, že když člověk zůstane Božímu řádu věrný, nebude z něj odcházet a setrvá v něm dostatečnou dobu, tak že si ho Božství pak načte.

On říká, že je průvodcem. Protože jakmile od Něj člověk přestane utíkat a přestane se ptát, jak by měl u Něj zůstat, tak teprve pak u Něj konečně zůstane.

Děkuji. A ještě poslední věc: Také jste nedávno zmínil, že budeme mít v budoucnu každý svůj čas. A že budeme druhé lidi více vnímat, a to i v jiných rovinách. Jak si představit tohle?

To nejde. Odpověď je, až to nastane. Toto jsou jenom otisky dopředu, aby to tu Otec pro lidstvo nechal, aby to měli lidi k dispozici. A až to bude, tak bude. Je to předzvěst toho, že může být i něco jiného, než je teď. Spousta lidí vnímá současný systém a jeho nedostatky, ale nemají představu, co může být místo toho. Proto je dobré, když o to má člověk zájem a tento otisk zachytí a jde za ním. Základ je zatím být vždy v Božím řádu. V souznění s Bohem. A sám se sebou, protože tam je to spojení.

Jirko, moc Vám děkuji za rozhovor a přeji vše dobré!

Webová stránka Jiřího Ledvinky: https://www.nadejecloveka.cz/

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.