Láska a její nevlastní sestry

Navzdory tomu, že je láska jednou ze základních lidských emocí (podle některých tou nejzákladnější), stala se předmětem vědeckého zkoumání teprve v relativně nedávné době. Předtím se na téma lásky nahlíželo jako na zcela nevhodné pro vědu a první pokusy zkoumat fenomén lásky narážel na výsměch, nevůli a odpor ze strany vědecké obce. Nebylo to zkrátka téma hodné pánů vědců.

Teprve až později, když se prokázala důležitost citové vazby dítěte na vztahovou osobu (nejčastěji matku) v prvních měsících a rocích, která významně ovlivňuje celkový vývoj dítěte a jeho prospívání, dosáhlo se v zkoumání lásky určitého obratu. Vědce pak začalo zajímat, co tedy láska je, jak a proč je natolik důležitá, že se bez ní neobejdeme. Víc se třeba začalo mluvit o citové deprivaci, kdy např. i dítěti, které je materiálně dobře zabezpečené se nedostává ze strany rodičů láskyplných odezev nebo dokonce jsou citově týrané (různými formami přehlížení, nadávky, ponižování, urážení, projevy nezájmu apod.)

Láska navíc může mít různé podoby – k partnerovi/manželovi, k dětem, rodičům či rodinným příslušníkům, přátelům, k bližním, k Bohu apod., ale třeba i k vlasti, zdraví, k přírodě, k sportu, jídlu, vědomostem, slávě a uznání, penězům, k lidem… a k mnoha dalším věcem, které by se daly ještě jmenovat.

Láska je však velice ožehavá emoce a někdy je těžké rozlišit, co opravdu láska je, a co se za ní jenom vydává. Existují povahy vztahů a emoce, které lásku můžou připomínat, ale je to pouze jakási iluze, která se jako projev citu a lásky vyznačuje jen navenek nebo na základě zkreslených kritérii. Jednou z takovýchto emocí je touha. Touha, nebo jinými slovy žádostivost, chtíč, vášeň, rozkoš je pouze jedním aspektem lásky; a spojuje se především s láskou tělesnou. Zejména v prvních obdobích zamilovanosti a to hlavně u mladých lidí převládá vášeň, láska na první pohled nad závazkem a opravdovou intimitou.

Teprve až v pozdějších fázích vztahu dochází k překlopení intimity a závazku nad vášní, kdy se partneři vzájemně doopravdy znají, vědí o sobě to, co vzdálenější známí nevědí (o tom je pravá intimita). V počátcích vztahu a zamilovanosti se před partnerem snažíme mnohé z našich stinných stránek neprojevit, stydíme se projevit se před partnerem takoví, jací doopravdy jsme. Vášeň a touha je však silným spojencem, který může pomoci postupně dvojici dobrat se i k rozvinutí intimity a závazku. Když je však vztah založený pouze na strhující vášni, touze a tělesném kontaktu – je to doopravdy láska?

Přeceňování fyzické atraktivity nemusí nutně znamenat, že se o druhého člověka doopravdy zajímáme, že ho známe, víme, jaký je a zejména, zda si s ním umíme představit společný život „až kým nás smrt nerozdělí“. Samozřejmě ale touha je pro vztah potřebná, dává nám pocit štěstí, pocit, že jsme pro partnera přitažliví, umožňuje nám snít, unikat do fantazie, romantičnosti – avšak pozor, vztah postupně nesmí být postaven jenom na pilíři Touhy.

Druhou nevlastní sestrou lásky je posedlost. Často je zaměňována za lásku z toho důvodu, protože si lidé racionalizují svoje nepřiměřené pocity posedlosti, které k partnerovi nebo komukoli druhému mají. Domnívají se, že to musí být láska, protože na toho druhého člověka neustále myslí. Je to však velice klamná představa a dosti destruktivní. Při posedlosti jsme druhým člověkem natolik zaujatí, že ve skutečnosti jej nevnímáme takového, jaký doopravdy je. Riziko spočívá taky v tom, že si zbožňovaného člověka postavíme na piedestal natolik, že se na něm staneme závislí, na jeho názoru, pouhé přítomnosti apod. Posedlost je taky nebezpečná emoce v případě neopětované lásky, která je jednostranná. Člověk může lehce ztratit smysl pro to, co je reálné a kde je hranice mezi tím, co si vysnil a vytvořil ve své fantazii a kde je skutečnost. V bázni posedlosti dochází často k „pádu“, když se „láska“, kterou posedlý člověk investuje, ze strany zbožňovaného člověka nevrací.

Každý vztah a pouto má (nebo měl by mít) ve své podstatě něco jak z touhy, tak i posedlosti. Milovaná osoba je pro nás atraktivní a je našim středem vesmíru. Nikdy by se to však nemělo překlopit do svých extrémních podob – chtíče a posedlosti.

O lásce nemůže mluvit ani v případě jakýchsi „náhradníků“. Někteří lidé, kteří se rozešli se svým partnerem řekněme po dlouhé době trvajícího vztahu, nebo byli na partnera silně navázáni (tehdy vztah ani nemusel trvat delší dobu), tak v případě, že se rozejdou, opuštěný partner už neumí být sám a potřebuje mít při sobě někoho, kdo mu prázdné místo zaplní. Na tom by taky nebylo tolika špatného, až na to, že by se nemělo stát, že si pak člověk zaměňuje opravdovou lásku s náhradní.

Láska je opravdu zapeklitá záležitost, ve své podstatě velice jednoduchá a velice komplikovaná zároveň. Jako vždy platí, zlatá střední cesta je cestou nejlepší, všechny extrémy můžou představovat rozčeření hladiny, která může loďku představující daný vztah, hezky rozkolísat nebo převrhnout. Zda se loďka nepřevrhne, závisí na tom, jak partneři, kteří jí kormidlují, dokážou vlnám společně odolat.

Zpět nahoru