Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Koktavost neboli zadrhávání řeči se označuje jako tzv. balbuties (čti balbucies), při kterém je řeč charakteristická častým opakováním nebo protahováním určitých slabik, hlásek nebo slov. Zvyknou se třeba taky přidružovat různé projevy váhání, kdy balbutik dělá přestávky a pauzy v řeči, které narušují její plynulý tok a projev. Je to však velmi heteronomní skupina poruch a nedá se říct, že co se vyskytuje u jednoho balbutika, musí se nutně projevovat i u druhého. A vyskytnou-li se určité projevy zadrhávání u dítěte, taky to ještě nemusí znamenat, že se o koktavost jedná.
Mírné potíže s řečí a dysrytmie se můžou v raném dětství vyskytovat, avšak chápou se jako přechodná fáze, kdy s postupem věku můžou relativně snadno samy vymizet; popřípadě se projevují jako trvalejší, ale mírný rys řeči v pozdějším dětství nebo dospělosti, který však vážněji nenarušuje řečový, osobnostní či psychický vývoj.
Balbuties by se měla diagnostikovat pouze v případě vážného narušení plynulosti řeči, které se však odlišuje od tzv. breptavosti. Breptavost (tzv. tumultus sermonis) je zrychlené tempo řeči, při kterém je řeč natolik rychlá a překotná, že se stává až nesrozumitelnou, avšak nevyskytuje se u ní zadrhávání, opakování či zaváhání v řeči, charakteristické pro koktání (balbuties).
Příčiny vzniku koktání nejsou dosud úplně známy, nicméně o balbuties se uvažuje jako o multifaktoriální poruše. Předpokládá se určitá dispozice (vnitřní, genetická, vrozená), která může sehrávat roli při vzniku koktání. Určitým mýtem, který se považoval mylně za spouštěč koktání, je prožití silného šoku, stresu či traumatu (prudký úlek dítěte např. na Halloween či Mikuláše). V těchto případech by k rozvoji zadrhávání zřejmě nepřišlo, nemělo-li by dítě genetické predispozice k balbuties. Je však nutno si uvědomit, že s koktavostí se nepřidružují poruchy intelektu – což mnohdy laicky může vést k mylné domněnce. To, že se dítě zadrhává ani v nejmenším neznamená, že by intelektově zaostávalo, že by nemohlo studovat, jít na střední či vysokou školu. Taky je fáma, že koktání se týká lidí zvýšeně úzkostných a emocionálně labilních. Naopak, právě zadrhávání v řeči často vede k rozvoji pocitů méněcennosti, sníženému sebevědomí a s kreslením sebeobrazu a sebedůvěry.
Máte-li ve svém okolí dítě, kamaráda, kolegu či kohokoliv, u koho se projevují projevy zadrhávání či koktavosti, měli bychom se oprostit od některých našich vlastních „tiků“, které v komunikaci s balbutikom můžou spíše uškodit. Rozhodně bychom se měli vyvarovat naši vlastní netrpělivosti, kdy máme tendenci pomáhat mu nacházet správná slova a doplňovat je. Naopak, je vhodné počkat s naší odpovědí, udělat pomlku (sekundu, dvě), než začneme odpovídat na jeho vstup či otázku, aby neměl balbutik pocit, že je pod tlakem, což by ještě víc způsobilo jeho zakoktáváni. Není vhodné ani žádat, aby mluvil pomaleji, rychleji, uvolněně, ale spíše se soustředit na to, co nám chce říct, ne to, jak nám to chce říct. Je dobré dát tedy najevo, že ho posloucháme (a ne, že ho opravujeme) a pokusit se o to, aby naše konverzace, ať už se týká čehokoliv, byla přirozená, uvolněná a spontánní. Posluchač by neměl být netrpělivý, neměl by uhýbat pohledem, vykazovat netrpělivá gesta (koukat nervózně na hodinky, poklepávat nohou, rukou, po-vzdychávat apod. s tím, aby dával najevo, že nemá čas, nebo že ho konverzace zdržuje, nudí apod.).
Je potřeba, aby balbutik nabyl pocit, že je v naší přítomnosti v bezpečí, že ho posloucháme, že je v prostředí s někým, kdo na něj nespěchá, kde je oproštěn od hektického životního stylu dnešní doby, že je v naší komunikaci na jakémsi „zázračném vzdáleném ostrově“, kde neexistuje shon a netrpělivost, kde ho lidé nechají domluvit jeho myšlenky nebo sdělení, kde je zajímá, co nám chce říct, dívají se mu do očí, poslouchají ho, v komunikaci ho různě podporují a povzbuzují a nedělají z něho dítě, nemocného či nezralého jedince.