Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Miluje vůni lesa a nohy by nejradši celý den máčela ve slaný vodě. Snílek. Volnomyšlenkář. Víla. Také cestovatelka a především tvořivec a milovník všeho živýho. Pozvání k rozhovoru Celostní medicíny tentokráte přijala blogerka a spisovatelka Anie Songe.
Anie, jak být v životě šťastný? Na tobě je vidět, jak moc máš ráda život, jak z tebe úplně vyzařuje láska…
„Mít radost z maličkostí, vážit si toho co máme a vážit si i toho, co nemáme. Snažím se žít co nejvíc teď a tady s čistou hlavou, protože když je hlava čistá, je všechno v pořádku, tak nějak nehledě na okolnosti – rozhodně ale neříkám, že mi to jde vždycky, je na mě ještě obrovský kus práce.. Mám asi jako každý z nás dny i týdny, kdy věřím všemu, co si myslím a je mi z toho naprd. Celkově jsem ale spokojená se svým životem. Dělám práci, kterou miluji, zažívám spoustu věcí, dobře jím, mám okolo sebe lidi, které mám ráda a oni zase mě … mám svůj život ráda.“
Co ti dává nejvíce energie a pomáhá udržovat se v kondici?
„Já mám pocit, že mi energii dodává a zároveň i bere úplně všechno. Jakmile jsem sama se sebou jeden den v přírodě, je mi krásně, jsem jí nabitá a přichází mi spousta inspirace – být tam ale týden sama, tak se zblázním. Můžu tři dny v kuse s nadšením kreslit, ale potom potřebuji týden jen psát a nevzít tužku do ruky. Lidi mi dodávají spoustu energie, ale na každý hodně společenský den, padnou tři dny jen s manželem. Nemám asi univerzální dobíječ, vždycky potřebuji něco jiného.
V kondici? Určitě a jedině naše Dači (pozn.: Dači je Anin a Lukášův pes). To je ten nejlepší a nejpoctivější trenér na světě. Jemu je jedno, jestli je venku hezky nebo -20°C a jakmile nedostane svou dávku pohybu on i já, dá nám to doma pěkně sežrat – doslova.“
Ve své megaúspěšné knize Továrna na sny (pozn.: prodáno neuvěřitelných 25 000 kusů), mimo jiné, píšeš, jak si plnit přání. Co je, podle tebe, nejdůležitější pro to, aby se přání splnilo?
,,Nelpět na něm a pustit ho – zároveň je to to nejtěžší, protože když si něco opravdu moc přejeme a záleží nám na tom, většině z nás nejde si přát, pustit to a soustředit se na něco jiného. Věřím tomu, že jsou přání, která si nestačí přát, ale musíme na nich/na sobě pracovat. Život/vesmír/příroda/cokoli nám potom do života posílá krásný “náhody” a je na nás, jestli je chytíme, nebo ne. Potom jsou ale přání, která v podstatě nemůžeme sami ovlivnit a nějak významně se přičinit na tom, aby se stala – ty musíme s obrovskou důvěrou poslat tam nahoru a čekat. Jakmile je vypustíme, ona se opravdu jako zázrakem splní. Ale nedržet si v sobě něco, na čem nám záleží, je pro spoustu z nás hrozně těžkej úkol.“
S manželem Lukášem jste strávili hodně času v Thajsku a na Bali. Z tvých příspěvků na Instagramu to vypadá, že jste nyní naprosto spokojení doma v Česku – že doceňujete nádheru naší země…
,,My jsme spokojení všude, ale tady opravdu nejvíc. Mám pocit, že člověk musí zkusit žít někde jinde, aby potom docenil takový obyčejný věci, který jinak neviděl, protože pro něj byly samozřejmostí. Alespoň my jsme to tak měli.. Čerstvej vzduch (žijeme v horách), nádhernou přírodu, zdravotnictví, humor a lidi celkově, a především blízkost kamarádů a rodiny – to nedokáže nahradit ani ten nejmodřejší oceán.“
V čem myslíš, že je kouzlo vašeho vztahu? Jak to udělat, aby vztah „nezahynul“ a i po létech byla mezi dvěma partnery láska?
„Já si myslím, že klíčem ke všemu je mít rád sám sebe a být na sebe hodný. Když potom najdeme člověka, se kterým nám je dobře, chceme od života podobný, nebo dokonce stejný věci, dokážeme si hodiny povídat a je tam to souznění, máme všechno a je třeba si toho vážit a pečovat o to.
My si s Lukášem nedáváme žádný dárky, nechodíme na romantický večeře, ale snažíme se vzájemně si naslouchat, opravdu se posloucháme, když jeden nebo druhý mluví o něčem, co je pro něj důležitý. Když se vzbudím a není mi dobře, Luky jde za mě vyvenčit Dači a já mu mezitím připravím k snídani to, co má rád… Mluvíme spolu o svých trápeních, snech, pocitech. O všem, co je pro nás důležitý i nedůležitý, jsme tu vždycky jeden pro druhého a myslím si, že to je to nejvíc.
Často se nám stávalo a někdy i pořád stává, že jsme na sebe nehodní. Říkáme věci, který tak vlastně ani nemyslíme, vyčítáme druhému, že (ne)udělal tohle a tamto a nakonec, když jsme k sobě pravdiví a umíme si přiznat naši “vinu”, zjistíme, že nejsme vlastně vůbec naštvaní na toho druhého, ale jen na sebe samotný. Protože nám někdo řekl něco, co se nás dotklo, nedaří se nám v práci, doma není uklizeno, ovládají nás myšlenky, vytváříme si v hlavě scénáře (na to jsme my ženský specialistky), nebo nás jen neposlechl pes a my ho museli hodinu nahánět po lese … Myslím si, že nereagovat emočně se asi nikdy nenaučím a snad ani nechci, ale je fajn si uvědomit, že když si o druhým myslíme, že se zrovna chová jako ten největší blbec, nemusí být nutně jeho chyba …
Přiznat si to je těžký, ale když to dokážeme, neuvěřitelně se uleví nejen nám, ale i vztahu. Pak je tam jen to hezký souznění, užívání si přítomnosti, snění o tom, kde budeme za 30 let, společný obědy, procházky, zmrzliny … ty naprosto obyčejný, nedocenitelný chvilky.“
Jsi neskutečně kreativní. Píšeš knihy, fotíš, maluješ, vyrábíš různé náramky, bloguješ a na sociální sítě dáváš spoustu inspirativních příspěvků. Kde pořád bereš nové nápady?
„Já vůbec nevím. Opravdu nevím, chodí to ke mně nějak samo. Často ale i někde něco vidím a hned mě napadne, jak by se to dalo předělat, co s tím dělat … Mám to tak už od malička, kdy jsem neustále něco vymýšlela a tvořila.
On vůbec každodenní život je obrovská studna inspirace pro psaní. Chování lidí v různých situacích, chování nás samotných v různých situacích – třeba když nám kočka rozbije oblíbený hrníček, nebo když uklízím, zároveň vařím, hraju si s Dači, leje ze mě, nestíhám, nestačím a teď Lukáš sedí u stolu a vůbec ho nenapadne mi pomoct, to se to ve mně pere, i když někdy je to zase naopak … V nás samotných je tolik inspirace … Každý jsme sice unikátní, jedinečný tvor, ale většinu věcí prožíváme hodně podobně – už jen na to téma se dá napsat kniha. 🙂 “
Sama se popisuješ jako víla – „od pasu nahoru víla lesní, od pasu dolů ta mořská s ocasem“. Věříš na víly, jednorožce a další tzv. „pohádkové bytosti“?
„Vílo“ mi začal říkat Lukáš. Jakmile jsme jeli kamkoli k vodě, byla jsem schopná tam strávit celý den. Když jsem při první lekci freedivingu (volného potápění) na suchu zjistila, že dokážu vydržet 5 minut nedýchat, tak už to měl orazítkovaný a nepustilo se ho to – a ani mě.
K vodě mě to už od malička neskutečně táhlo a i když už nebudeme žít u moře, podmínkou pro náš budoucí domov bylo, že musí být u vody – tak tam mám krásnou řeku. Věřím na víly, skřítky, duchy a anděly. Věřím tomu, že jako děti jsme byly schopní vidět mnohem víc, než vidíme teď, a věřím tomu, že je tady všeho mnohem víc, než si sami myslíme. Dokonce věřím i tomu, že cokoli, co si dokážeme představit, nejsou naše fantazie, ale jen hodně hluboké vzpomínky na něco, co jsme viděli/zažili.“
V co ještě věříš?
„Věřím tomu, že smrtí život nekončí; že všechno, co se v našem životě děje, má svůj důvod; věřím na sílu myšlenek a přitažlivosti; tomu, že dokážeme cokoliv, co si budeme přát. Věřím v energii jídla i vody, věřím v karmu, vlastně … na co já spíš nevěřím?“
V Továrně na sny píšeš, že jste viděli UFO a bylo to UFO na 100%. To jako fakt? Přála by sis přímo se s někým z jiné planety osobně potkat?
„Bylo to poslední večer v Thajsku, když jsme se loučili s přáteli. Bylo už pozdě večer, my se objímali na rozloučenou a najednou všichni koukáme a nad námi světlo, který jsme nikdo nikdy neviděl. Rychle jsem vzala ze stolu foťák, abych ho vyfotila, ale jakmile jsem zmáčkla spoušť, tak zmizelo. Snažili jsme se racionálně vysvětlit, co to mohlo být, ale na nic jsme nepřišli. Takže jo, bylo to UFO a šlo nám taky zamávat na cestu 🙂 Myslím si, že na takové setkání ještě nejsem připravená, pravděpodobně bych místo podání ruky omdlela strachem.“
Vím, že připravuješ novou pohádkovou knihu. O čem bude a kdy se jí dočkáme?
„Vychází ze snu, jež se mi zdál. Je o holčičce Luně, která jedné noci zjistila, že když se zadívá pořádně na hvězdy, dokáže v nich číst stejně jako v knize. Komunikuje tak s Esterkou, která pochází z vesMíru a vzájemně si vyměňují své postřehy, starosti, trápení, radosti ze života … Ve vesMíru ale všechno funguje trošku jinak, než na Zemi …
Je to pro mě úplně nová věc, vymyslet příběh dlouhý na knížku, když většinou píšu jen články na stránku, dvě, ale práce na tom mě neuvěřitelně naplňuje a dělá mi radost. Knížku už mám téměř napsanou, teď mě čekají ilustrace a doufám, že do listopadu bude na světě. 🙂 “
Anie, moc ti děkuji za rozhovor a přeji Tobě i Lukášovi i na dále ve všem štěstí a úspěch.
Webová stránka Anie Songe: https://aniesonge.com/