Když nás zaskočí bolest…

Ať chceme, nebo ne, bolest vládne světu už od nepaměti. Otázkou je, jak se během staletí měnilo její vnímání. Zatímco naši předkové bojovali ve válkách a statečně tiskli rty k sobě a ženy v tichosti a o samotě přiváděly na svět potomky, dnes fňukáme i při obyčejném zánětu nosohltanu. Jsme skutečně tak přecitlivělí?

S otázkou bolesti se pojí celá řada otázek:

  • Kdo trpí víc: ženy, nebo muži?
  • Který typ bolesti je ten nejhorší: vnitřní, nebo vnější?
  • A může nás skutečně bolet srdce, třeba z lásky?

Pojďme se podívat, co na to říká věda…

Strach má velkou moc

Výzkumy jasně ukazují, že skutečně rozlišujeme hned několik typů bolesti, přičemž hůře vnímáme i prožíváme bolest vnitřní. Vědci udávají zajímavou myšlenku, proč tomu tak je. Jedním z faktorů, který ovlivňuje, jak vnímáme vnitřní bolest, je také fakt, že ji nemůžeme vidět. Když se řízneme do prstu a poraníme si nervová zakončení v kůži, objeví se zpravidla krvácivá ranka, která se postupně stahuje, což nás může uklidnit. Vnitřní bolest ale nedokážeme specifikovat, ohraničit, nevíme, co se uvnitř nás děje. A je to právě strach z neznámého, který prožívání bolesti zintenzivňuje.

Co je práh bolesti?

Sídlo bolesti bychom našli v našem centrálním nervovém systému. A stejně jako je každý člověk originál, originální „nastavení“ má také jeho práh bolesti. Vědecké výzkumy naznačují, že je možné do jisté míry vnímání bolesti zdědit a také ovlivnit výchovou již v raném dětství. Jen si vzpomeňme, kolikrát jsme slyšeli, že „Chlapi nepláčou,“ „Pro krásu se musí trpět,“ nebo „Přežila to každá, přežiješ to taky.“

  • Věděli jste, že vnímání bolesti může být podmíněno také etnickou příslušností? Podstatně statečněji umí bolest snášet příslušníci přírodních národů. Dokáží si ji údajně lépe „ztělesnit“ a procítit ji ve zcela jiných rozměrech, než jak to dokáže běžný Evropan.

Je bolest mýtus?

Existuje nespočet výzkumů a badatelů, kteří tvrdí, že něco jako práh bolesti vlastně neexistuje. Zato však prosazují myšlenku, že na to, jak budeme bolest vnímat, mají vliv naše reakce, zejména pak naše emoce. I v tom se však skrývá kus vědy! Když se nám něco stane, pochroumané nervy okamžitě vyšlou zprávu do mozku. Mozková kůra zpracuje informaci o bolesti a rozesílá ji dál.

Nevyhne se přitom ani limbickému systému, v němž sídlí také centrum emocí. Některé reakce ovlivnit nedokážeme, jsou totiž automatické. Celá řada jich ale má svůj původ například v nepěkných zážitcích v minulosti (kolaps během silné menstruace, komplikované trhání zubu, popáleniny,…). Právě tyto faktory pak dokáží vnímání bolesti intenzivně zvýšit.

  • Svou „emocionální roli“ ve vnímání bolesti sehrává také míra únavy, soustředěnost na bolest, deprese nebo očekávání a strach z bolesti.

Ženy „citlivky“

Přestože ženám se po staletí přisuzuje větší vnitřní síla a odolnost vůči bolesti, není to pravidlem. Podle všeho jsou to naopak muži, kdo si dokáží s bolestí lépe poradit, protože si ji umí racionálně vyložit, zdůvodnit. Vnímají pak bolest jako takovou, ve své surovosti. Naproti tomu ženy mají tendenci své bolístky více prožívat, procítit, spojovat s emocemi. Záleží navíc na tom, v jaké fázi cyklu se zrovna nacházejí.

Proč tomu tak je? Odpověď hledejme v hormonálním systému, konkrétně v hormonu estrogenu, který prokazatelně dokáže snížit vnímání bolesti. Jeho hladina u žen kolísá podle fáze menstruačního cyklu. Spolu s ní kolísají také nálady a prožívání bolesti, které je obecně horší během ovulace a těsně před menstruací.

Když bolí duše

Existuje ještě jeden typ bolesti, který už sice věda pojmenovala, ale blíže jej zkoumat je prakticky nemožné. Jedná se o psychickou bolest z prožitých traumat, smutků a ztrát. Bolest, kterou není možné přístroji zaznamenat, měřit ani přesně identifikovat. Dokáže nás však zcela ochromit, svázat a sepnout do okovů. Tupá bolest z nešťastné lásky, palčivá bolest z prožitých křivd, bodavá bolest z osamění,…

Tento typ bolesti je velice zrádný. Není vidět, univerzální lék na něj se nepodává, přesto organismu v obrovské míře škodí. Traumatizovaný organismus se totiž stává snadno napadnutelným, výrazně oslabuje. Stresované orgány začnou plodit patologickou energii, která se stává destruktivní. Všechny tkáně se rázem ocitají v pomyslném svěrači a na místě sevření vznikají blokády. Ty jsou ideálním místem pro usazování toxických látek. Dochází k zapouzdřování ložisek a následně k celé řadě psychických, ale i fyzických potíží.

Zkusme proto svému tělu více naslouchat a ovlivňujme, co ovlivnit můžeme. Detoxikace pomůže s pročištěním organismu, ale také zbavením psychických bloků. Výsledkem je pocit uvolnění, příval nové životní energie a pevná vůle, s níž se všechno – včetně bolesti – snáší stokrát lépe…

Zpět nahoru

CHCETE SE PŘIHLÁSIT K ODBĚRU MAGAZÍNU CELOSTNÍ MEDICÍNY?

Přihlaste se k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.