Když je nejhůř, vše se může náhle zlepšit

znovurzozeni

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Tento článek není o slibování zázraků a vyvolávání laciné naděje. Je o zákonitostech toho, jaké to je být na úplném dně. A jak z této bolesti můžeme vyjít vítězně. A také trochu o tom, že když je venku někdy zamračeno, tma a nesvítí Slunce, skýtá to pro nás spoustu příležitostí.

Mimochodem jednou jsem, ještě jako psycholog v psychiatrické léčebně, požádal na oddělení skupinu pacientek, ať zvedne ruku každá, která alespoň jednou v životě byla na dně. Zvedly se tehdy pochopitelně úplně všechny ruce. Jestli jsem se cítil na dně někdy já sám? Bezesporu ano! Jaký to byl pro mě pocit? Na jednu stranu trýznivý, na druhou paradoxně „dopad na dno“ začnu vždy po určité chvíli milovat. Může to zní jako klišé, ale „být na dně“ pro mě znamená jediné: možný odraz vzhůru 🙂 Neboli, jak jednou pronesla spisovatelka J. K. Rowlingová: „Dno se pro mě stalo pevným základem, na kterém jsem vystavěla celý svůj další život.“

Ve tmě může světlo zářit nejsilněji

Když jsem ještě studoval na střední škole, ohromila mě už tehdy odpověď jednoho historika na otázku, co pokládá za největší poučení z historie. Onen muž pravil: „Když je noc nejtemnější, rozzáří se hvězdy.“

Inspirací pro napsání tohoto článku byla pro mě už na podzim myšlenka S. Youngové (2015: 60): „Vnímej temné okamžiky jako příležitost, kdy mé Světlo může zazářit v oslňující nádheře.“ Po úžasném slunném létě jsem v sychravých a mlhavých říjnových a listopadových dnech pociťoval ne úplně libě absenci Slunce. A pak jsem v jeden takový „nehezký“ den zažil nejlepší meditaci. A všechno se změnilo.

Tma, únava a utrpení jsou převlečené příležitosti

Když totiž například svítí Slunce – a my současně pracujeme na kultivaci svého vlastního vnitřního světla – vše jakoby splývá. Ale když je venku přes den tma tak velká, že skoro musíme v poledne v bytě rozsvítit světlo, tak vizualizované světlo uvnitř nás získává ohromující kontrast a sílu.

Jistěže nejde jen o světlo a tmu a o nějaké počasí. Lidé, kteří si procházejí něčím psychicky velmi bolestným, často popisují podobný princip: že bolest (tma) jim umožňuje jít do větší hloubky. Jak píše ve své knize Ze dna ke hvězdám Dušan Kadlec, „překážky se staví lidem do cesty, aby z nich udělaly lidi neobyčejné.“ (2019: 21)

Pokud jste opravdu hodně unavení, ale přitom jste stále schopni alespoň chůze a jemného pohybu, tak velmi doporučuji právě tehdy, když se vám vůbec nebude chtít, jít si například zacvičit jógu. Je to moje opakovaně prožitá zkušenost: Právě tehdy, když jsme nejvíce unavení nebo nejvíce ve stresu, má pro nás jakákoliv relaxace nejsilnější účinek. Ani se nenadějete a všechno může být jinak: Můžete si připadat nejvíce unavení na světě a po šedesáti nebo devadesáti minutách cvičení si připadat naopak jako ti nejvíce osvěžení lidé. Obecně navíc platí: když si projdeme velkým utrpením a velkou tmou, jsme pak mnohem vděčnější i za jakékoliv malé světlo.

Bolest může být největším učitelem a odeznít

Bolest nám připomíná, že někde je chyba. Že jsme na něco zapomněli. Ne, že jsme špatní, ale že nám má bolest něco připomenout. Jsem vděčný za dva prožitky vlastní fyzické bolesti, o které se na závěr podělím:

Za prvé – a možná jsem už tom jednou mluvil – si vzpomínám na zážitek pozorování bolesti hlavy na jednom z mých třech pobytů na terapii tmou. Díky podpoře opatrovníka jsem si dovolil bolest netlumit léky a jen ji, v duchu buddhistické tradice, pozoroval. Po necelých dvou dnech bolest odešla, a bylo to doslova, jako by se roztrhaly temné mraky a obloha byla znovu jasně modrá, bez jediného mráčku. To už by bylo na další, samostatný článek, nicméně je evidentní, že samotné přijetí utrpení (bolesti) může být vysoce transformativní a léčivé. Často totiž intenzitu bolesti stupňuje náš odpor k ní, a to, že se bolesti bráníme.

A můj druhý opakovaný prožitek je docela prozaický, podobnou zkušenost má spousta lidí: Většinou na sobě začneme intenzivněji pracovat, intenzivněji se modlit k Bohu nebo se stáváme otevřenější a pokornější právě tehdy, když nám začne být zle. Bolest nás nutí dívat se do nitra. Někdy „podezírám“ své vnitřní vedení, že když mě potřebuje „donutit“ abych svou pozorností prodléval více v těle (a zároveň měl více pozornosti i na nefyzickém světě), tak že něco v mém těle rozbolí. To je pak pozornost a koncentrace! To je pak jízda, jak je bolest rychle pryč!

Literatura:

Kadlec, D. (2019): Ze dna ke hvězdám. Praha: Dušan Kadlec.

Youngová, S. (2015): Ježíš tě volá. Praha: Návrat domů.

Jiří Hamerský

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.