Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Již dávno jsem si všimla, že pokrmy, byť by složeny ze stejných ingrediencí, budou z odlišných rukou chutnat zcela jinak. Každý z nás funguje na principu energie, kdy ona energie se mírně liší. Tu je zvonivá, plná smíchu, tam zase bláznivá, protkána divokostí. Je to však v pořádku, v přírodě je mnoho druhů skal, stromů a bylin. Jistý druh diverzity, jež je pro náš život moudrý a zásadní.
Vrátíme-li se však k přípravě pokrmů, překvapilo mne, jak málo žen vaří pro své muže. Vaří-li muž, je to zcela v pořádku, nicméně, zkusme se na to podívat právě z pohledu ženy. Žena, to je teplo, světlo, porozumění a mír, láska, spokojené děti, čisto a prostřený stůl. Takto by to mělo být, v ideálním světě. Nasytit, nakrmit, zbavit hladu, pohladit, na vícero úrovních. Pamatuji si, že během společných pracovních obědů jen málokterý kolega vytáhl pokrm, který nekoupil po cestě do práce. Někteří však stolovali o něco odlišně, systém krabiček a v každé z ní něco, tu salát, tu hlavní chod, polévka, dezert. Milý vzkaz, který žena přidala a prostřednictvím kterého může k muži promluvit. Pracovní den je mnohdy dlouhý, společný čas naopak krátký a tak… Proč se nedotýkat prostřednictvím malých, nenáročných činů, které zaberou sotva pár minut.
Jeden z mých dobrých přátel, Jirka, muž v nejlepších letech, s hlubokým klidem na srdci, který každý den jezdívá do práce na koloběžce, chodívá bosky a sbírá sladké moruše, na mou otázku: Co pro mne znamená, vaří-li milující žena, odpověděl překvapivě takto:
„Pro mě je tohle především symbol někoho, kdo se postará o rodinný krb a společně se mnou přispěje k tomu, aby oheň v něm nikdy nezhasl. Je-li totiž žena ochotna připravovat jídlo na úkor dalších činností, kterých nemá málo, investuje svůj čas a um, aby její muž mohl k připravené „krmi“ zasednout a pak si ji mohl v klidu vychutnat, a to téměř bez toho, aby k její přípravě jakkoli přispěl, musí milující být. Je to ta, která mi uvaří talíř dobré polévky, ta, která stojí někdy i větší část dopoledne v kuchyni, jen aby připravila mé oblíbené jídlo, nebo ta, která mi ač sama unavena podá krajíc voňavého chleba se škvarkama, jen pro úsměv, který jí za to mohu dát. Přinese-li mi pak má žena připravené jídlo, třeba ten chléb ke svačině, či teplou polévku ke stolu, a mám možnost se při přebírání voňavé a horké misky letmo dotknout jejich laskavých rukou, nebo se v tichém úsměvu setkat s jejím zářícím pohledem, jsem tím mužem, který miluje svou ženu, je rád u společného stolu a vždy bude dbát na to, aby oheň v rodinném krbu měl stále z čeho živit své plameny a nikdy neuhasl.“
Prostřednictvím uchystaného pokrmu můžeme dávat, nyní však nemluvím o pocitu ustupujícího hladu či nasycení, pramenícího ze zodpovědné práce trávicího systému. Jídlo je zhmotněnou láskou, ano, daruji Ti svůj čas, abych Ti pomohla ujít potřebný kus cesty. Jídlo tě posune, zahřeje a vybaví. Na tvé cestě mohou ležet překážky, avšak, máš-li energii, smíš se rozběhnout.
Chléb, osobně jej peču, již pro tu vůni, naplňující každičký kout, možnost jej rozdělit na dvě spravedlivé půlky, posbírat drobty a vhodit je do ohně. Chléb, symbol hojnosti, tepla a klidu. Statistiky uvádějí, že denně v Česku vyrobíme až milion bochníků, kdy průměrně spotřebujeme zhruba 40 kilogramů chleba za rok. Jen si to představme, chléb, který si mnohdy nezaslouží naši pozornost, z podřadných ingrediencí, zmrazeného polotovaru. Milion denně.
„Mnoho lidí na světě zoufale touží po kousku chleba, ale mnohem více je těch, kdo zoufale touží po malém kousku lásky.“ (Matka Tereza)
I na chléb jsem se Jirky ptala, ona odpověď mě velmi dojala…
„Představ si muže, který otevře, a tedy pozve dál do svého domu ženu, která mu darem nese chléb. Přeji a v dobrém závidím takové štěstí tomu muži. Přináší chléb, který sama upekla! Chléb, který je sám o sobě symbolem toho, co je žena, která jej připravila, schopna a ochotna udělat a dělá. Upéct chleba pro mě neznamená nakoupit v supermarketu, doma vše vysypat ze sáčku, přidat vodu a nastavit minutku k troubě na požadovaný čas přípravy, i když i tohle jde. Výsledek ale nebude stejný. K umění upéct vlastní chléb patří péče o kvásek, který se udržuje třeba dlouhá léta, výběr mouky a vhodných ingrediencí, jejich zpracování a kynutí a pak samotné pečení a chuť. V symbolech mi o takové ženě pak chléb může říci, jaký vztah má k muži, k dětem, rodině. Těm svůj chléb nabídla. Stejnou lásku a péči, jakými se stará o kvásek, bude umět věnovat dětem a muži, výchově i zaopatření. A stejně jako výsledná chuť chleba bude i rodina v prostředí, které tato žena ve spolupráci s mužem spoluvytváří vyvážena láskou, radostí a štěstím, protože právě žena je tím, kdo tyto ingredience přirozeně míchá a stmeluje.“
Upéci chleba je velmi snadné. Drobná, milá rutina, která je zhmotněním obilných klasů, letního slunce, spravedlivé vláhy. Upéci chleba vnímám jako obřad. Okamžik, během kterého se můžu začít těšit. Na to, až prohnětu vláčné těsto, doplním kořením, oříšky a semínky, podpořím proces kynutí. Těsto, které vzejde v dobrý čerstvý chléb, základ společné snídaně, svačiny či večeře. Děti, které si je o přestávce užijí, s miskou oblíbené zeleniny, pomazánkou, čajem.
„Jsem přesvědčen o tom, že v každém našem výtvoru je naše energie. Jídlo je naším výtvorem! Navíc jídlo vnímáme téměř všemi svými smysly. Vidíme, jak vypadá a začínáme jej jíst očima, může nás přitahovat jeho pestrost nebo styl, kterým je servírováno. Cítíme jeho vůni a mnohdy je právě ona nejsilnějším lákadlem. A konečně, vnímáme jeho chuť. Je zde ovšem ještě jedna věc, kterou dokážeme velmi dobře vnímat. Právě tu energii, kterou obsahuje. Dokážeme vycítit, bylo-li naše jídlo připraveno s láskou. Vidíme, nebo cítíme to. Každý jsme jiný a každý máme jiné schopnosti. Když se bavíme o jídle, někdo dokáže při vaření dle receptů ikon světové gastronomie kombinovat desítky ingrediencí a aplikovat sofistikované technické postupy se stopkami v rukách, čímž vytvoří jídlo, kterým nadchne. A někdo vezme čtyři základní suroviny a vytvoří umělecké dílo ve stanu s lihovým vařičem podle své intuice. Jistě je nepřeberné množství těch, kteří se pohybují mezi těmito dvěma mantinely, většina z nás k takovým výsledkům jen shlíží. A je i mnoho těch, jejichž kulinářské umění končí u jednoho šálku připáleného čaje za rok. Je však nespočet těch, kteří ať na campingovém vařiči, nebo v konvektomatu vaří s tím, že je to baví, že jídlo udělá radost tomu, kdo jej jíst bude, že se mu rozzáří oči , když jídlo uvidí nebo ucítí jeho chuť, anebo jen pro to, že mají druhého rádi, anebo proto, kterých jak věřím je obrovská skupina, které vařit prostě baví. A jsou v tom různě dobří. V jejich podání je i připálený čaj nebo neforemný a skoro na uhel spálený škvarek na talíři opatřen aurou lásky, která se nikdy neztratí. Jen chci říct, že s láskou připravené jídlo, i ne úplně dokonalých senzorických vlastností a vzhledu, může pro mě, a s největší pravděpodobností i bude, vynikajícím chuťovým zážitkem. Vím, opakuji se, ale vložená láska se prostě neztratí :). Láska je spousta pozitivní energie…“
Láska, to je spousta pozitivní energie… ve svém životě na ni tedy nezapomínejme, dokáže zázraky. Mysleme na to.